Bombaj – noc v největším městě Indie nebyla krátká

1187
Památky v Bombaji | mkistryn/123RF.com
Památky v Bombaji | mkistryn/123RF.com

Tož jsme zde! Je šest hodin koncem ledna a slunce zrovna zapadá. Teplota 31 °C (šmankote, kolik bude v poledne?!) a vlhko jako v prádelně. Silně omšelá letištní budova po příletu z Dubaje působí obzvlášť exoticky.

Pasové a celní odbavení bylo promptní. Víza máme v pořádku, vizáž taky. Pár minut napětí, jestli přilétly i tašky s bicykly… Je to dobrý, už se vezou na pásu, a obě! A nezdeformované! Peníze měníme hned za celnicí. Směnárna je v provozu nonstop. Ve vnitrozemí bývá tento úkon komplikovaný.

Za posledními celníky v koutku letištní haly skládáme bicykly a instalujeme batožinu. Leží tu na zádech a bezmocně mrská nožkama do prázdna čtyřcentimetrový šváb. Pomohl jsem mu na nohy. První moment vypadal překvapeně a unaveně, ale brzo se zkonsolidoval a odběhl. Nikdy nezaškodí udělat si to dobrý u místních bohů. Indové, v drtivé většině hinduisté, a taky buddhisté a džinisté, nezabijí žádného živého tvora, protože nikdy nevíš, jestli ten potkan nebo komár třeba není reinkarnace tvé matky. Jenže pak mě napadlo, že ten šváb měl možná v karmě takhle bídně zahynout a že já jsem se tím pádem mísil do záměrů bohů. Každopádně to dobře dopadlo. Vandr jsme přežili relativně ve zdraví.
Ještě fotku před letištěm na důkaz, že jsme tu skutečně byli, a vrháme se do dopravní vřavy, abychom dosáhli centra Bombaje vzdáleného 30 km. Jezdí se vlevo, ale v tom problém nevězí. Zato hustota provozu, hemžení, chaos… ne že bych z něj byl zděšen, ale moc mně k tomu nechybí.

Bombaj se svými 16 miliony obyvatel je největším městem Indie. Máme v plánu přespat v levném hotýlku, jakých by tu měl být bohatý výběr. Bombajané nám rádi poradí, protože pro ně to znamená výdělek – provizi od hoteliéra k eventuálnímu bakšiši od nás. Akceptovali bychom cenu do 200 rupek, ale všude chtějí minimálně 1000. Dáme i 300, říkáme si, ať tu první noc nějak překlepem. Jeden mladík se nabízí, že nás zavede k doopravdy levnému hotelu. Jenže je na druhé straně, za šílenou čtyřproudovou výpadovkou. Přejít ji je vzrůšo, adrenalinový podnik. Auta přibrzdí až na poslední chvíli, kličkují, my kličkujeme mezi nimi… Za pokoj v tom hotelu chtěli taky 1000 a za lůžko v hromadné ubytovně 350. Máme svou hrdost, tudíž jedeme dál.
Hergot, v průvodci stojí, že v Bombaji je 800 hotelů. To není možné, abychom nenašli nějaký vhodný. „Levné hotely jsou v centru,“ tvrdí Zdeněk.
„Dobře, dobře,“ tvářím se, že mu věřím. Dnešní noc nebude krátká.
Na chodnících kypí život. Indové sedí kolem ohníčků z odpadků a ukládají se ke spánku. Slumům se nelze vyhnout. Prostírají se všude kolem hlavních výpadovek. Tady už chatrče ze starých hadrů a cárů igelitu zabírají i chodník, jestli tu nějaký byl. Silnice je lemovaná spícími lidmi. Leží v prachu a odpadcích, přikryti i s hlavou nějakým cárem kvůli troše soukromí, takže nepoznáš, na kterém konci to má hlavu a kde nohy. Ale oni kladou hlavu vždy směrem do silnice, aby ji měli výš. Ataky proto, že je lepší mít ve splaškách nohy než hlavu. Těžké náklaďáky burácí těsně okolo. Snad i ti toulaví psi, prašiví, se zanícenýma očima, se mají líp. Nikdy nikde mně lidský život nebude připadat bídnější. Na Severozápadní periferii, přes kterou jedeme, vegetuje 600 000 lidí na 2 km2. Na Manhattanu je tohle normální, ale tady nejsou mrakodrapy, jen chatrče při zemi. Kolik tisíc lidí připadá na jeden vodovodní kohoutek a kolik na jednu latrínu, nevím.
Hinduisté jsou fatalisti. Tuhle bídu berou jako trest za špatné skutky, co napáchali v minulém životě. „Trocha nepohodlí se snese. Dobré výdělky za to stojí,“ řekne vám domorodec.

Bombaj totiž ohromně prosperuje. Je tu největší indický přístav, největší filmové ateliéry – pověstný Bollywood, 165 000 obchodů, 112 000 restaurací… Jen textilky zaměstnávají 400 000 lidí. Bombaj se podílí 38 % na národním důchodu. Produkuje tolik odpadu, že uživí 100 000 zametačů, a přitom se všude válí tolik odpadků. Mnoho Bombajanů je živo ze smetišť. V Bombaji se zkrátka dá vydělat. Na venkově se to ví, a tak se sem přistěhuje 1500 lidí denně. Hustota osídlení je 39 000 osob na km2. (Pro srovnání – v Praze je v průměru 2600 lidí na 1 km2.) Polovina žije na ulici nebo ve slumech. Na jednoho Bombajana prý připadá pět až šest krys. V noci okusují spáčům zrohovatělou kůži na nohou tak opatrně, že lidé se teprve ráno uleknou, když jim ze sandálů teče krev.

I o půlnoci je koho se zeptat na cestu. Ale ona je vcelku jednoznačná. Musíme přímo na jih. Přinejhorším dojedeme až k Viktoria terminálu – největšímu bombajskému nádraží. Blízko něj je zaručeně levný hotel. Zdeněk v něm spal předloni. Tak jo. Bedlivě se rozhlížíme, kdyby se třeba nějaký levný vyskytl už po cestě. Jen nezměknout. Zítra na venkově se nepochybně vyspíme dosyta.

Naše zkušené oko ulpělo na tmavé ploše vpravo za plotem. Brána je dokořán, tož tam vjedeme. Takové rozlehlé prostranství a nebydlí na něm ani živáčka. Nižší kasty sem zřejmě nemají přístup. Přes další bránu nás hlídači vyzbrojení bambusovými hůlkami nepustili. Ale támhle v koutku, tvořeném zděnými ohradami, pod velkými stromy, můžeme. Hlídači nad námi přimhouří oko, když jsme slíbili, že je to jen na jednu noc.

Ležíme víceméně na smetišti, ale možná sem ty kousky igelitu zahnal vítr. Exkrement jsme neidentifikovali žádný. Na Indii docela kulturní prostředí. Každopádně – tu vlhkou utěrečku, co nám pořád vnucovali v letadle, bych teď zatraceně ocenil. Stan samozřejmě nestavíme. Ten by tu trčel jako pěst na oku. Z okradení ani nemáme strach. Prostí hinduisté zločinnost nepěstují. Auta příšerně rachotí, ale chvilkami je úplné ticho a je to cosi tak neobvyklého, že mě to vždycky probudí.

Už byl dávno den, když jsme se probrali k životu. Všude kolem nás parkují auťáky a příslušníci vyšších kast se za ohradou proklusávají na koních. Byli to jediní koně, které jsme v Indii spatřili.
Ve slumech je už živo. Děvčata v krásně barevných, nepochopitelně čistých sárí sedí kolem ohýnků z odpadků a kuchtí na pánvičkách cosi, nejspíš rýži. Po chodnících jsou ještě porůznu roztroušené ležící postavy přikryté kusem textilie. Semtam se někdo zavrtí. Ten je určitě živý.

Brána Indie při západu slunce v Bombaji | nstanev/123RF.com
Brána Indie při západu slunce v Bombaji | nstanev/123RF.com

V tomto megaměstě nemáme v podstatě co pohledávat. Jen Bránu Indie – mohutný vítězný oblouk, který tu zbyl po Angličanech – si prohlédneme, když už jsme tady. Připadá mi naprosto nezajímavý. Po prostranství pod ním rejdí usměvaví vlezlí mladíci. Uchvátili mou ruku a dávají mi do ní malé bílé kuličky – sladké bonbony, malují červenou tečku na čelo a vážou pestrobarevnou šňůrečku kolem zápěstí. Ajá, nezkušená osoba, nemám žádné drobné na almužnu. Radši popojedeme.

Autor: Jan Vlasák – časopis Cestopisy.

Předchozí článekRybaření v norských fjordech – souboj muže proti rybě
Další článekCaorle – italská perla Benátska