1300 let Mont-Saint-Michel

2702
Mont-Saint-Michel ve Francii | tilo/123RF.com
Mont-Saint-Michel ve Francii | tilo/123RF.com

Mont-Saint-Michel: po Eiffelově věži nejslavnější z francouzských památek s dlouhým rodokmenem, opředená legendami – a také přírodní zázrak svého druhu. Kvůli tomu všemu navštíví už z dálky nezaměnitelný žulový vrch vystupující z prostorné zátoky na rozhraní Normandie a Bretaně, korunovaný katedrálou, opatstvím a štíhlou věží se sochou sv. Michala, víc než 3 milióny návštěvníků ročně. Jde ostatně o památku figurující na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. A letos je o důvod víc: opatství na hoře sv. Michala slaví 1300 let svého trvání.

Unikátní ostrov je spojen s pevninou tenkou šíjí a dvakrát denně obklíčen mořem, jež tu dává na odiv nejsilnější evropský příliv a odliv. Kamenný architektonický zázrak na vrcholu vyrůstal na strmých úbočích postupně, celá staletí. Posloužil jako klášter ke studiu, rozjímání a modlitbám, jako vesnice přeplněná poutníky ze všech koutů západního světa, jako nepřístupná pevnost, ba i jako vězení hodné hrůzostrašných příběhů…

V roce 708 n. l. založil Aubert, biskup z Avranches, údajně po opakujícím se snu či po třech po sobě jdoucích následujících zjeveních archanděla Michala svatyni na Mont-Tombe (Hora-hrobka). Tak se místu říkalo za dob římské kolonizace. V názvu se zřejmě odráží lidová tradice, podle níž skála bývala keltským pohřebištěm. Druidové se tu klaněli Slunci a kult se udržel i za Římanů, kteří zde uctívali slunečního boha Mithru. V období raného křesťanství měl pak kostel vysvěcený v roce 709 v rámci svého fascinujícího krajinného kontextu ambici stát se jakýmsi „nebeským Jeruzalémem“, „zázrakem Západu“…

Jak se píše v Evangeliu sv. Jana: „A strhla se bitva na nebi. Michael a jeho andělé se utkali s drakem. Drak a jeho andělé bojovali, ale nezvítězili, a nebylo již pro ně místa v nebi. A veliký drak, ten dávný had, zvaný ďábel a satan, který sváděl celý svět, byl svržen na písčitý břeh moře a s ním i jeho andělé… A přistoupil jeden ze sedmi andělů, ve vytržení ducha mě vyvedl na velikou, vysokou horu a ukázal mi svaté město Jeruzalém, jak sestupuje z nebe od Boha, zářící boží slávou…“

Svatomichaelské skalisko, podobně jako Tombelaine a Mont Dol, je pozůstatek horstva zformovaného hercynským vrásněním před 600 milióny let. Zátoka obklopující Mont-Saint-Michel o rozloze 45 000 hektarů představuje arénu, v níž se den co den rytmicky střídá mocný přílivový cyklus. Nejvyšší vrchol přílivu tu dosahuje kolem 15 metrů a voda stoupá rychlostí až 62 centimetry za minutu, takže její okraj postoupí během pouhé hodiny až o 10 km do pevniny. Naopak za odlivu se moře stahuje skoro 15 kilometrů od břehů a odhaluje obrovskou pláň písku a bahna. Je to nádherná a zároveň nebezpečná podívaná – především pro dobrodruhy, kteří se v době odlivu vydávají často dost hluboko do zálivu sbírat mušle. Rychlost a dynamika přílivu má na svědomí několik utonulých ročně, vzdor tomu, že varovné nápisy a „rozvrh přílivu a odlivu“ visí v okolí zátoky na každém sloupu…

Poutníci, vědomí si tohoto ohrožení už od středověku, říkají, že je hora vydána na milost moři. V dnešní době však bohužel existuje jiné reálné nebezpečí, kterému je „svatý pahorek“ vystaven: postupné zanášení zátoky obrovským množstvím naplavenin. Před dvěma lety odstartoval vládní projekt štědře podpořený z fondů EU s cílem zachovat specifický ostrovní charakter opatství Mont-Saint-Michel. Památka je však přístupná i za probíhajících pracích. Jedním z ústředních bodů projektu je odstranění hráze se silnicí, která dnes spojuje ostrov s pevninou, a její náhrada mostem s kyvadlovou dopravou. Hráz totiž znemožňuje volný pohyb mořských proudů, a přispívá tak k zanášení zátoky pískem. Počítá se i s odstraněním části usazenin v zátoce a s úpravami koryta řeky Couesnon, která se do ní vlévá. První etapou je nahrazení přehrady v ústí řeky novou, která má zajistit lepší odnášení naplavenin do moře. Odborníci totiž spočítali, že kvůli usazování písku v zátoce a jejímu zarůstání vegetací by Mont-Saint-Michel za nějakých čtyřicet let už nemusel být ostrovem. Ostrovní charakter je přitom jedním z hlavních faktorů jeho jedinečnosti a zátoka poskytuje přirozené prostředí pestré paletě živočichů od korýšů přes ryby, nesčetné druhy migrujícího ptactva, které tu mají zimoviště, až po nevelkou kolonii tuleňů.

Autor: Michal Mašek – časopis Cestopisy.

Předchozí článekMikulov – oblast mnoha tváří
Další článekKlub přátel thajské kuchyně