Člověk skutečně zemře až ve chvíli, kdy se přestane vyslovovat jeho jméno. Lidí, jejichž jméno budou Češi vyslovovat ještě dlouho – možná navždy –, leží na Vyšehradě. Procházka Slavínem a Vyšehradským hřbitovem je nejen sondou do slavné historie našeho národa, ale i malým testem našich znalostí.
Místo posledního odpočinku – Vyšehrad
Budování pomníků je v Evropě podřízeno historické epoše. Zatímco Stalin, dnes vnímaný jako symbol komunistické poroby, podlehl na Letné dynamitu a době, Slavín vztyčený na Vyšehradském hřbitově je pořád připomínkou české slávy. S myšlenkou vybudování národního pohřebiště – Slavína – přišel na konci 19. století Václav Štulc. Nápad měl vzejít z diskuzí spolku Svatobor, který byl založen roku 1862 „ku podpoře spisovatelův českých prostředky peněžními a ku oslavení jejich památky“. Takto pojatá idea má sice k pohřbívání daleko, ovšem 19. století bylo plné ideálů češství a touhy po zachování odkazů s cílem podporovat národní paměť a uvědomění. Ve stejné době vzniklo jak Národní muzeum, tak Národní divadlo…
Míst, která byla zvažována k výstavbě národní hrobky, bylo několik. Ovšem Vyšehrad, jenž je spojen s českou historií, byl ideální. Pseudogotické věže kapitulního kostela sv. Petra a Pavla jsou zdaleka viditelnou dominantou Vyšehradu a celé okolí je chráněno jako národní kulturní památka, což už samo o sobě může být lákadlem k návštěvě.
Génius na vrcholu
Mnoha lidem se pojem Slavín mísí s Vyšehradským hřbitovem, protože jsou spojeny v jeden organický celek. Nicméně Slavínem lze správně označit jen velký pomník, který má na svém vrcholu sochu Génia a po bocích alegorie Vlasti vítězné a Vlasti truchlící. Samotná stavba probíhala v létech 1889–1893 a Petr Fischer, který poskytl prostředky na výstavbu, jej dal do péče spolku Svatobor. V současnosti je majetkem hl. města Prahy, nicméně spolek Svatobor je smluvně oprávněn jej užívat a spravovat. Architektem, který se na celkovém vyznění památníku podílel, byl Antonín Wiehl. Už roku 1908 byly některé části památníku poškozeny pronikající vlhkostí, což ukazuje na nízkou kvalitu prací, zejména na nedostatečnou izolaci základů. Ačkoli byly zpracovány návrhy na architektonické dotvoření, nebyly na další sanační ani architektonické práce peníze. Zásadním obratem byl dar banky Slavie, díky kterému byla podlaha a stěny krypty obloženy mramorem a strop vyzdoben barevnou mozaikou. Architektonický projekt zpracoval samotný Wiehl, ale práce řídil jiný český architekt Josef Fanta. Pražané jej nejspíše spojují s kavárnou na pražském hlavním nádraží, která nese jeho jméno. Krypta ukrývá 44 pohřebních hrobek a bronzový kříž, který je před katafalkem, je ulitý podle modelu Václava Levého. Do podzemních prostor Slavína (krypty) se dá vejít dveřmi na severní straně. Uvnitř je skryto 44 výklenků, kam se původně ukládaly jednotlivé rakve. Později se sem začaly dávat urny s popelem zemřelých, čímž „narostla“ kapacita jednotlivých výklenků. Pohřbení jsou význačnými osobnostmi života kulturního i vědeckého, ale nejsou zde uloženy ostatky významných politiků. To je vzhledem k tristnímu stavu české politické scény posledních desetiletí velmi moudré pravidlo. Být pochován na Slavíně je čest, kterou si nelze koupit, protože Slavín byl podle věnovací listiny z roku 1889 předurčen „k ukládání nejpřednějších, o vzdělanost, pokrok a blahobyt drahého národa českého vynikajícím způsobem zasloužilých mužů“. Na druhou stranu existují lidé, kteří by si zasloužili spočinout na místě tak významném, nicméně si to nepřáli.
Cíl exkurze – hřbitov
Vyšehradský hřbitov stojí tak trochu stranou dávné historie. Zato české kulturní dějiny posledních dvou století se dají na náhrobcích probrat poměrně dobře. Jeho rozloha je 0,81 ha, což je nesrovnatelně méně, než jakou mají některé jiné pražské hřbitovy. Svou podobu získal roku 1869 a architektonicky nejnápadnějším prvkem jsou arkády postavené podle návrhu Antonína Wiehla. Je ku prospěchu věci, že se jeden architekt podílel jak na podobě hřbitova, tak i jeho nejznámějšího památníku – Slavína. Na Vyšehradském hřbitově odpočívá na 600 významných osobností a procházka mezi hroby může být jakýmsi testem znalostí. Malíře Mikoláše Alše (1852–1913) zná leckdo, ale kdo zná malířku Zdeňku Brauňovou (1817–1890) nebo Antonína Hnátka (1908–1978)? Abychom nezůstali jen u malířů, z vědců tady odpočívá nositel Nobelovy ceny Jaroslav Heyrovský (1890–1967), botanik a lékař Bořivoj Karel Presl (1794–1852), lékař a fyziolog Jan Evangelista Purkyně (1787–1869) či zakladatel hvězdárny v Ondřejově Jan Josef Frič (1861–1945). Jsou zde známá jména básníků, novinářů, spisovatelů. Zdaleka ne všichni byli v životě uznáváni. Božena Němcová (1820–1862) zemřela v bídě, nesmírně talentovaný herec a známý komik Vlasta Burian byl šikanován za svou údajnou kolaboraci s nacisty.
Vyšehradský hřbitov je zároveň velkou galerií, kde jsou vystaveny náhrobky, sochy, reliéfy od nejrůznějších umělců. Milovník slunečních hodin František Langer (1888–1965), který vešel ve známost jako spisovatel, má jedny umístěné přímo na svém náhrobku. Hřbitov má i svou nepřístupnou část, kde jsou uloženy ostatky řádových sester. Při procházce návštěvník brzy začne vnímat zdejší genius loci, který podtrhuje množství zde nashromážděných uměleckých děl. Vyšehrad není jenom hřbitov, je naopak jen menší částí této národní kulturní památky. Ale stojí za to se tady zastavit.
Autor: Marek Pilch – časopis Cestopisy.
