Vladimír Plešinger: „Srdce bijící pro Afriku“

722
S VLADIMÍREM PLEŠINGEREM se známe už pěkných pár let. Když jsem se ho zeptala, jestli ho mám představit jako geologa, cestovatele nebo spisovatele, odpověděl mi, že určitě ne jako cestovatele, neboť se jím necítí být. „Dejme tomu jako spisovatele knih s exotickou tematikou. Krásné by bylo, kdyby se ti povedl stejný překlep, jako kdysi v Nových knihách, kde napsali, že mojí doménou je popis erotických krajin.“ Zasmáli jsme se, ale tím skončila legrace, neboť hlavním předmětem naší konverzace byla kniha o území s neveselými dějinami i přítomností.

O tom, že chystáš Knihu Konga, jsem věděla, ale přesto jsem jí byla hned z několika důvodů překvapena: šířkou záběru, rozsahem a výpravností. Všechna čest, ale myslím, žes původně myslel na něco skromnějšího…

Ujišťuji tě, že se mi, obrazně řečeno, třásly nohy, když jsem nesl do redakce čtyřsetstránkový rukopis. O kolik stránek mě asi požádají, abych to zkrátil? Nebyla by to první redukce, neboť původní produkt byl ještě delší; pracovala autocenzura. Měl jsem připravené různé argumenty, například ten, že se jedná o nejexotičtější místo na zeměkouli, ale nakonec jsem ho nepotřeboval – text se líbil v té podobě, jak jsem ho předal. Pokud jde o vzhled, veškerá chvála ať jde za výtvarníkem a grafi kem v jedné osobě – Honzou Dungelem. Znáš ho: je to malíř, grafi k, zoolog a (oproti mně) i opravdový cestovatel. Kdysi nás spojil zájem o tutéž zemi – Venezuelu, a od té doby jsme kamarádi.

S tím „nejexotičtějším místem“ to myslíš doopravdy?

Vezmi si jenom možnosti cestování. Konžská pánev zasahuje do devíti středoafrických zemí. Zkus sehnat knižní průvodce! Na tři hlavní konžské země, dohromady pokrývající 80 % pánve – Demokratickou republiku Kongo, Republiku Kongo a Středoafrickou republiku –, neseženeš v žádném jazyce vůbec nic. Zatímco dneska koupíš i průvodce po Antarktidě nebo Mikronésii, jediný průvodce po té části Afriky, kterou zabírá konžská pánev, je starý jako Metuzalém, není k dostání a o zmíněných zemích toho tak jako tak říká minimum. Důvody tohoto stavu jsou nasnadě: nikdo nebude připravovat průvodce do zemí, kde se válčí, které mají takřka zkolabovanou infrastrukturu a před jejichž návštěvou koneckonců varují své občany i ambasády takových zemí, jako jsou Spojené státy, Velká Británie, Francie a další. A kdo by taky ty průvodce připravoval, když se v těch zemích sám s bídou dostane sotva tak do hlavního města a jeho okolí? Můžeš mi namítnout, že si pletu exotiku s nepřístupností, ale tyhle země jsou exotické i jinak. Najdi si v knížce čtení o „posledním místě na zemi“, což není termín můj, nýbrž časopisu National Geographic. Tam najdeš vysvětlení.

Logická otázka zní: jak ses tam dostal ty?

Chlubně podotýkám, že jsem na tom „posledním místě“ v konžském deštném pralese, kam dosud nedolehl lomoz civilizace, pobýval už dobrých osm let před týmem zmíněného časopisu, a taky jsem o tom tehdy psal v českém tisku. Obecně se mi špatně píše o něčem, co jsem nepoznal na vlastní kůži. V povodí Konga, přesněji řečeno ve Středoafrické republice, jsem žil čtyři roky, ale v černé Africe jsem pracoval mnohem déle – s dvěma ročními přestávkami skoro dvanáct let. Měl jsem štěstí, že mě několikrát v různých zemích minuly převraty a ozbrojené konfl ikty skutečně o fous. Neminuly mě ovšem jiné radosti – například malárie, jíž se v konžském prostoru vyhne opravdu málokdo. Mám docela dobře v denících dokumentovaných dvaadvacet záchvatů, a to jsem nijak nezanedbával profylaxi. Naštěstí žádný z těch záchvatů nebyl smrtelný jako v případě některých mých známých, ani jsem si nepřivezl domů chronický typ, na jaký trpěl například až do smrti spisovatel Joseph Conrad, od nějž jsem si vypůjčil metaforu v podtitulu knihy.

Ten podtitul zní: Výpravy k srdci temnot. Čímž jsme se dostali k literární inspiraci. Seznam literatury na konci knihy je docela impozantní…

Vážně? I toho seznamu se totiž týkala zmíněná redukce. Vyprávění má v podstatě tři roviny: empirickou, popisovou a historickou. Na tu první a zčásti na druhou mám k dispozici svou paměť, poznámky a deníky, zbytek je pochopitelně vyčtený. Samozřejmě je dnes nedocenitelný internet: například slavné Livingstoneovy Missionary Travels tam už najdeš celé přepsané ve fultextové verzi. Já mám ovšem staromódně rád knížky, nelituji za ně peněz, píšu si o ně, a tak se mi jich vrší pěkné kupy. Nenahraditelnou ztrátu mi způsobil uklízející boy v Bangui, ničema, jenž mi list po listu kradl nakopírované věci a pak je prodával trhovkyním, které z nich – v zemi, v níž nevycházely žádné noviny – dělaly sáčky na buráky a uzené housenky. Takhle byla ostatně rozkradena i část státního archivu Středoafrické republiky.

Říkal jsi, že možnosti pohybu po zemích konžské pánve jsou omezené. Jak ses tam pohyboval ty?

Potíže plynou jednak ze stavu komunikací a jednak z úředních či vojenských omezení, k nimž patří nevyhnutelně i problémy s korupcí. A nejhorší je samozřejmě válčení a to, co je provází a následuje – hladomor, zaminování a animozita vůči cizincům. Já jsem měl to štěstí, že jsem mohl projet Středoafrickou republiku v terénním autě za ty čtyři roky v rámci svých projektů skoro do poslední vesnice. Občas se, pravda, někam nemohlo pro hrozbu silničních lupičů a příslušníků lokálních guerill. Celkem bez administrativních potíží byl tenkrát i Kamerun a Kongo-Brazzaville, což se ovšem radikálně změnilo během devadesátých let. V největší zemi konžské pánve Zairu (dnes Demokratická republika Kongo) jsi jako cestovatel po zemi či vodě z problémů prakticky nevyšel, což trvá dodnes. Zatím mluvím jen o administrativě a potažmo korupci, ale když k tomu přidáš stav silnic a cest, těžko posoudíš, co je horší. Dal jsem dohromady svědectví našich někdejších cestovatelů, jako byli Šebesta, Baum, Pařízek, Hanzelka a Zikmund, a musím říct, že pokud jde o komunikace a jednání s úřady, platí provokativní slogan: Zlaté časy, kdy byly tyhle země koloniemi!

Předpokládám, že to se týká jenom cest. Jinak moc hezky o koloniích nepíšeš.

Asi nemám proč myslet si o nich hezké věci. Největší část konžské pánve byla v počátcích koloniální éry skoro po čtvrt století, až do roku 1908, osobním vlastnictvím belgického krále Leopolda II. – teprve potom se stala Belgickým Kongem. Za Leopolda tam násilně zemřelo nejméně pět milionů lidí, především v souvislosti s nucenou prací při sběru kaučuku. Spisovatel André Gide odhalil, že stejně jako Belgičané se chovali k domorodcům i Francouzi – a to cestoval ve francouzské části povodí Konga až v roce 1926. A do třetice jiný příklad: Když se v roce 1960 osamostatňovalo Belgické Kongo, obrovská země se čtyřiceti miliony obyvatel, mělo jenom třicet Konžanů vysokoškolské vzdělání a v celé armádě nebyl jediný konžský důstojník. Drancování Afriky kolonialisty není výmysl dnešní propagandy, a to ještě nemluvím o tom, jak se pár evropských zemí ještě v předkoloniální době ostudně zapsalo do dějin perverzním přesunem nesmírného množství zotročených černých Afričanů přes oceán.

Myslíš si tedy, že nebýt kolonialismu, vyvíjela by se střední Afrika bez problémů, s kterými se potýká od osamostatnění?

Nemyslím. Popravdě si moderní Afriku bez koloniální historie ani nedovedu představit. V předkoloniální éře sice ve střední Africe existovala různá malá či větší království na území dnešního Konga, Angoly, Ugandy a Zambie, ale obecně panovala roztříštěnost, podmíněná etnickou různorodostí a absencí nebo primitivností komunikací. Vezmi si, že jen ve třímilionové Středoafrické republice žije na osmdesát etnik. V Kongu je jich dvě stě padesát. K nějakému sjednocení by určitě nedošlo jinak než válkami mezi kmeny.

Proč myslíš, že by Afričané nebyli sami schopni se dohodnout bez válčení?

Když to vezmeš historicky, už první Evropané v Kongu – Portugalci – byli svědky domorodé války nedaleko ústí Konga. Dokonce se jí pak zúčastnili na jedné straně. Stejně tak se zapojil do domorodé války se svými ozbrojenci například cestovatel Stanley na půdě dnešní Ugandy. Ve střední Africe se prostě válčilo a otrokařilo před příchodem Evropanů i po něm, přičemž svůj podíl na tom měli i Arabové, vnikající do střední Afriky od severu a východu už dlouho před Evropany. V době samostatnosti nabylo tohle válčení díky moderním zbraním hrůzných rozměrů. Při tzv. „Velké africké válce“ na území Konga v letech 1998 až 2003, jíž se účastnili kromě Konga i všichni jeho sousedi, zahynulo odhadem 3 800 000 lidí – tedy nejvíc od druhé světové války. A mimochodem, slyšela jsi někdy o nějaké bitvě v rámci téhle války? K žádné nedošlo! Mrtvých vojáků byla výrazná menšina, srovnáno s civilisty, kteří prostě měli tu smůlu, že žili tam, kudy se pohybovaly armády. Ty armády potřebovaly potravu, ale také ženy – a všechno si opatřovaly násilím při svých postupech nebo ústupech. Sousední etnika většinou nežijí v ideálním souladu, a tohle byla skvělá příležitost, jak si vyřídit účty. Pak už se nejednalo o válčení, nýbrž vyhlazování. Stejně jako pár let před tím ve Rwandě, jejíž část rovněž náleží do povodí Konga – tam těch mrtvých byl „jenom“ milion.

Tvůj pohled na středoafrickou realitu určitě nepotěší nikoho, kdo by se tam chtěl vypravit…

Části konžského povodí ukrajují i země, které dnes nejsou vyloženě problémové – Tanzanie, Zambie, Kamerun… Jinde ale problémy začnou už v hlavním městě a cesta do vnitrozemí se může stát hodně adrenalinovou záležitostí, přičemž půjde hlavně o překonávání úředních překážek a samozřejmě i o stav trasy a dopravního prostředku. Z vojáků a úředníků státní správy na různých kontrolních místech se můžou vyvinout vyděrači – a odvolávat se většinou není kam. Zaplatíš, nebo máš smůlu.

Přes to všechno tvrdíš – a svým psaním to dokazuješ –, že jsi fanda černé Afriky a speciálně pánve Konga. Předpokládám, že se to nevztahuje jenom na přírodu.

Nemůžeš říci o etniku nebo národu „všichni jsou špatní“ nebo „všichni jsou dobří“. Nejsem etnograf ani antropolog, ale přesto jsem věnoval dost prostoru popisu svých kontaktů s lidmi některých etnik mně vysloveně sympatických – především s historicky nejstaršími obyvateli pánve Pygmeji nebo s někdejšími proslulými lidojedy Ňam-ňamy alias Zandy. Samozřejmě je to podmíněné tím, kde jsem se nejvíc pohyboval a koho jsem poznal. U těchhle lidí se staneš fandou velice snadno – stejně jako tě už do smrti neopustí zážitek (nebo lépe řečeno požitek) z poznání konžského deštného pralesa, fantastických řek, které jím protékají, savan, které jej obklopují, i všeho, co tu plave, plazí se, běhá, šplhá nebo létá. Až na komáry a mouchy tse-tse. Bez těch bych se obešel.

Vrátíš se ještě do Afriky? Asi ano, že…

Do Afriky se chystám zcela konkrétně, i když tentokrát nikoli do povodí Konga. Letos v říjnu mám totiž přednášet na workshopu v etiopské Addis Abebě. Rád bych si tam vyšetřil nějaký čas a podíval se po stopách svého strýce (přesněji řečeno bratrance mé matky) Ády Parlesáka, autora „Habešské Odysseje“. Umřel v roce 1981, ale vzpomínám si dobře, jak jsme kdysi v době, kdy jsem byl ještě absolutní africký zelenáč, jeho habešské dobrodružství několikrát dost zevrubně probírali a jak jsem mu při tom tu Afriku záviděl.


Vladimír Plešinger

(*1938) vystudoval Přírodovědeckou fakultu Karlovy univerzity. Od roku 1974 pracuje střídavě v zahraničí a v Praze. Žil dlouhodobě ve Venezuele, Gambii a Středoafrické republice a dále například v Tádžikistánu nebo v poslední době v Peru. Vydává knihy s jihoamerickou a africkou tematikou: Ztracené Eldorádo (1983), Na březích Gambie (1988), V zemi císaře kanibala (1998), Anděl v Ďábelských horách (2002), Kniha Konga (2007).

Autor: Jana Patková – časopis Cestopisy.

Předchozí článekJogíni a ti druzí v Indii
Další článekIževsk – město s pachem střelného prachu