V osmdesátých letech minulého století se město na krátký čas přejmenovalo na Ustinov, podle zesnulého dlouholetého sovětského ministra zbrojního průmyslu a obrany Dmitrije Ustinova. Místním tato změna jména nikdy nepřirostla k srdci a někteří dodnes vzpomínají na občasné incidenty na iževském nádraží:
„Výrostkové v těch dobách často stávali na peroně a ptali se cestujících, kam právě přijeli. Když řekli že do Iževska, bylo dobře, když však zmínili nový název Ustinov, dostali slušnou nakládačku,“ vzpomíná na období mezi osmdesátým čtvrtým a osmdesátým sedmým rokem iževský rodák Vladimir.
Dny každodenní
Dnes je Iževsk sídlem téměř desítky vysokých škol, osmi divadel a šesti muzeí. Jejich expozice se váží hlavně k tématům typickým pro tuto oblast: ke kultuře Udmurska a ke zbraním. Nejoblíbenějším místem víkendových procházek domácích je Jižní nábřeží přehrady Iževskij prud, které končí u nevelké hráze. Na lavičkách a kovaných zábradlích jsou desítky visacích zámků s vyrytými jmény zamilovaných dvojic. Nová móda má symbolizovat jejich nerozlučnost.
Upravené schodiště od Jižního nábřeží na vyvýšeninu v centrální části města vede k novému památníku „Iževskich oružejnikov“, věnovanému zdejším tvůrcům zbraní, kteří jsou na sousoší zpodobněni v nadživotní velikosti v tradičním oblečení: fraku s dlouhými řadami knofl íků a s cylindrem na hlavě.
Nedaleký Letní sad Gorkého je o poznání zanedbanější. Několik desítek kolotočů z dob socialismu však může být příjemným nostalgickým návratem do období pomalu plynoucího času a spartakiád. Z rozhrkaného ruského kola je výhled na přehradu i na kovozpracující podnik, díky kterému město před téměř dvě stě padesáti lety vzniklo. Rodinky oblečené v těch nejlepších bílých šatech s typicky ruským množstvím šperků a doplňků se s rozzářenýma očima fotografují na pozadí šedivých par vypouštěných ze závodních komínů.
Staronový chrám
Trochu severněji, nedaleko památníku věnovaného hrdinům občanské války z let 1918–1922, se nachází chrám svatého Michala. Stavbu vonící novotou hlavně v neděli navštěvují mnozí obyvatelé Iževska a širokého okolí – je také oblíbeným místem konání svatebních obřadů. Chrám byl obnoven celkem nedávno, jeho identický předchůdce se stal jednou z mnoha sakrálních obětí stalinských dob – v roce 1937 jej zbourali z důvodu výstavby zmíněného památníku hrdinům občanské války. Jeho duchovní byli, jak to bylo v nejtemnějším období sovětské historie běžné, jednoduše postříleni.
Po změně režimu se pravoslaví v Rusku daří čím dál lépe a věřící se často chovají trochu netradičně: mnozí z nich navštíví za jedno odpoledne chrám i nedaleko ležící muzeum věnované iževské zbrojovce a zdejšímu nejslavnějšímu rodáku, Michailu Timofejeviči Kalašnikovi.
Svatostánek střelných zbraní
Skutečně nejznámější budovou ve městě je velkoryse pojatý „Muzeálně-výstavní komplex střelných zbraní M. T. Kalašnikova“. Hned v jeho vstupní části ze skla a kamene se v malém výklenku nachází socha dodnes žijícího legendárního tvůrce iževských zbraní, jehož jméno komplex nese.
Ten se narodil v roce 1919 v početné rodině ve vesničce Kurja v dalekém Altajském kraji. Jedním z přelomových momentů jeho života byla služba v Rudé armádě během druhé světové války, kde sloužil jako tankista. Během bitvy o Brjansk přišel o tank a musel bojovat jako pěšák. Později, během léčby válečných zranění, začal konstruovat svou první samonabíjecí zbraň. Její nákres představil konstruktéru A. Blagonravovi, který Michaila Timofejeviče doporučil k dalšímu odbornému studiu. Od roku 1942 pracoval v Hlavním vědecko- výzkumném ústavu střelných zbraní. Z tohoto období pochází i jeho nová zbraň „PKK“ – „Pistolet pulemjot Kalašnikova“.
Od pětačtyřicátého roku se věnoval vývoji zbraně používající náboj 7,62×39 mm. O dva roky později prošla zkouškami a v roce 1949 byla zařazena do výroby jako „Avtomat Kalašnikova obrazca 47“, zkráceně „AK47“. Tato dodnes nezastaralá zbraň vyniká unikátní konstrukcí, která z ní dělá jednu z nejodolnějších a nejspolehlivějších pušek vůbec.
Se zbraněmi pracuje Michail Timofejevič v rámci možností dodnes, především inovuje a zlepšuje lovecké pušky. V roce 1998 ho ruská vláda vyznamenala Řádem svatého apoštola Adreje. Avšak navzdory skutečnosti, že na světě bylo vyrobeno více než sto milionů kusů zbraní, které zkonstruoval, žije z nevelkého státního důchodu. Příjmy navíc mu plynou jen z reklamních předmětů a vodky, nesoucích jeho jméno.
Pach střelného prachu
Nejvíce vzrušující částí muzeálně-výstavního komplexu je především pro návštěvníky, kteří nemají se zbraněmi moc společného, střelnice v podzemí. Její první část nabízí střelbu paintballovými kuličkami, mnohem působivější je druhá část, kde se střílí ostrými náboji ze samotného AK47.
Zpětný ráz, kterého se každý, kdo nikdy v životě nestřílel, bojí nejvíce, nakonec nebyl příliš silný. Mnohem překvapivější byl silný zápach spáleného střelného prachu, který jsem po střelbě ucítil. AK47 je skutečně dokonalou i jednoduchou zbraní zároveň. Kromě první rány se mi na vzdálenost padesáti metrů podařilo trefi t papírovou maketu vojáka všemi střelami.
Chladný, nepříjemný pocit ze zbraní je nakonec mnohem silnější než jejich obdiv. I když podle slov Michaila Timofejeviče „všechny navrhoval, aby bránil svoji vlast“, jednoduchost, s jakou se s nimi zachází, budí strach. Protože člověk je všechno, jen ne dostatečně rozumný tvor na to, aby s podobnými smrtícími zařízeními dokázal smysluplně zacházet…
Autor: Peter Hupka – časopis Cestopisy.
