Řeka je matka
Centrum Váránasí leží na samém jeho okraji, na břehu řeky Gangy. Z města sem ústí přes dvacet vstupů, zakončených schody vedoucími až k řece, takzvanými gháty. Jsou jako mnohakilometrový amfiteátr, na jehož rozhraní s řekou se odehrává každodenní a celodenní představení. Každý ghát je přitom už po staletí určen jinému žánru. Někde se jen pere prádlo, někde medituje a na těch nejdůležitějších se odehrávají obřadya pálí mrtví…
Vidět Váránasí a umřít
Pro ty, kteří se chystají odejít na onen svět, je Váránasí místem, kde je nejlépe se nechat zpopelnit a svou pozemskou pouť zakončit ve svatých vodách Gangy, která je očistí. Spalování zemřelých hinduistů jsou vyhrazeny dva gháty – Manikarnika a Hariščandra. „Přispěj na dřevo, a pak si můžeš udělat fotku,“ učí mě, jak obejít zákaz fotografování pálení mrtvol, jeden z týpků, co se tu stále motají a vydělávají na turistech. Faktem ale je, že dřevo na kremaci je nedostatkovým zbožím, a proto je i enormně drahé. Podle náročnosti žehu se dřevěná hranice může vyšplhat až na několik tisíc korun. A tak se stává, že jde nebožtík do vody jen upečený. Krematoria pod širým nebem dokáží denně zpopelnit několik set hinduistů. Někteří čekají v hospicích na svůj konec, některé přiváží příbuzní. Před samotným žehem je zabalený nebožtík na márách vykoupán v řece a pomazán vonnými oleji. Zemřít ve Váránasí znamená zemřít osvícen, vysvobozen z nekonečného cyklu převtělování se. Znamená to splynout s vesmírem. Ne každý hinduista odchází z tohoto světa na hranici. Výjimkou jsou malé děti, těhotné ženy, ti, které uštknul had, a samozřejmě svatí muži. Ti už jsou totiž ve spojení s bohy – všehomírem.
Svatý kšeft
Značná část návštěvníků Váránasí odtud odjíždí s deziluzí. To jsou ti, kteří se nedokázali obrnit proti profesionální armádě somráků a podvodníků. Většina lidí nevydrží masírku a maximálně po několika hodinách rupie pustí. „Jak mám ale poznat, co je doopravdy a co je na kšeft?“ ptám se muže, který meditoval v ústraní na schodech. „Správní svatí muži by si neměli vynucovat peníze žádným způsobem,“ říká. Takže většina sádhuů, co tu sedí a chtějí peníze za fotky, nejednají správně a otázkou je, jestli jsou to vůbec svatí muži. Za pravým duchovním životem je zkrátka třeba odbočit trochu mimo turistické centrum. Chybu člověk neudělá, když si nechá namasírovat unavená záda. Indové jsou mistry masérského oboru.
Mraveniště
Staré město je nesmírně komplikovanou sítí ulic, silnic a uliček. Ani s dobrou mapou není snadné se tu vyznat a nezabloudit. Abych se zorientoval, najímám si na dvě hodiny rikšu-průvodce. Ukazuje mi prastarý Zlatý chrám, Opičí chrám i proslulou Hindskou univerzitu. Nechám se zlákat do krámku s tisíci tkaných sárí a objevuji jejich výrobnu, kde pracují i evidentně nezletilé děti. Odpočívám u pouličního stánku s výborným jídlem a dávám si legendární silný a hodně slazený čaj s mlékem. Se soumrakem se vracím už pěšky k řece. Kupuji cestou oranžové květy měsíčků a svíčky, které pošlu po proudu Gangy pro štěstí. Zúčastním se večerní púdži a prostupuje mě klid. Naháněči už si mě nevšímají. Sedím na kameni a zírám do řeky, která odráží ohýnky na břehu a stovky plamínků svíček. Člověk se s tímhle trochu šíleným místem musí jen umět sžít.
Autor: Tomáš Petr – časopis Cestopisy.
