Horalé z Vietnamu nepláčí

0
495
Zemědělci na Vietnamu | zintiara/123RF.com
Zemědělci na Vietnamu | zintiara/123RF.com
I když důvodů pro pláč by příslušníci etnických menšin z hor severního Vietnamu měli hned několik – patří mezi nejchudší vrstvy obyvatel, hanojská vláda je diskriminuje a turistický ruch jejich kulturu na některých místech doslova „válcuje“. Přes to všechno se Hmongové, Tajové a lidé náležící k dalším asi pětadvaceti vietnamským minoritám na svět dívají zvesela. Obzvláště je pak dokázali rozesmát dva Češi na vietnamském mopedu, většinou zablácení od hlavy až k patě…

Proměna údolí zlaté rýže

Byli jsme tu už před téměř deseti lety a tehdy trochu jako exoti – na turisty tu dlouhovlasé krásky národnosti Thai nebyly zvyklé, jedna byla dokonce s potutelným úsměvem nabídnuta Honzovi jako společnice na noc. Samozřejmě svým otcem. V přízemí domu na kůlech se rochnila prasata a slepice.

Když tentokrát za vydatného deště a už téměř za tmy dojíždíme k odbočce do „údolí zlaté rýže“, jak reklamní prospekty snad ve všech hanojských „guesthousech“ nazývají okolí vesnice Mai Chau, nejsme si jisti, zda jsme tam, kde chceme být. Hluboko pod námi totiž blikají zářivky mnoha farem, přeměněných na hotýlky. Z rozpaků nás vyvede mladík na mopedu, který tu čekal bůhví na co – nejspíš na zpozdilé turisty. Nenecháme se přemlouvat a sledujeme ho až k „etnickému“ hotelu na konci vesnice. Dům stále ještě stojí na vysokých kůlech, ve spodním „patře“ ale trůní velká lednice a několik plastikových stolků s židlemi, okupovanými osmi Italy a belgicko- vietnamským manželským párem. Jejich džípy parkují hned vedle. Hádáte správně, pokud si myslíte, že je to tentýž dům z doby před deseti lety. Jen Honza má smůlu – i kdyby snad chtěl, žádná s ním už nepůjde.

Jelikož se nás turistů sešlo dnes večer dost, převléknou se místní děvčata do slavnostních krojů a na prkenné podlaze „horní“ místnosti předvedou něco tanečního folklóru. Na konci jinak působivého programu zatáhnou tanečnice do hry i nemotorné Evropany. Kdo ví, kdo se na čí účet baví? Paní domu, spokojená s vybraným vstupným, ucucává v rohu místnosti rýžovou kořalku. Její muž se ráno těžce zvedá z matrace, rozložené na podlaze místnosti s královským výhledem na údolí rýžových políček, zarámované mlžnými horami.
Méně turisticky podnikaví sousedé jsou ovšem už na bosých nohách. V bahně rýžových polí je obuv zbytečná. Plejí, hnojí… a mračí se na turisty, kteří se pomalu trousí ze zdejších hotýlků a okukují je přes hledáčky fotoaparátů.

Kukuřice místo opia

Po silnici číslo 6 ukrajujeme další a další kilometry, s nadějí, že tentokrát stihneme dojet před pravidelným odpoledním slejvákem. Je období dešťů, což nevadí nikomu kromě nás. Za pár dní si ale zvykneme a stejně jako místní provádíme na mopedu slalom mezi kapkami deště. Tentokrát to ale stihneme a déšť ve městě Son La nás zastihne už pod slunečníkem, u teplého piva a studených smažených housenek. Zakoupili jsme je u jedné z mnoha pouličních prodavaček, jejíž etnickou příslušnost jsme ani s pomocí jejího výrazného oblečení nedokázali určit. Město Son La je stejně jako nemnoho ostatních měst v horách severního Vietnamu jakýmsi střediskem, kam za obchodem přicházejí ženy z vesnic v horách, v tomto konkrétním případě z etnik Thai, Meo a Muong. Ta naše „housenková“ ušlape každý den nějakých pět kilometrů, než se dostane na své místo u chodníku.

„My je smažíme, jsou tak nejlepší,“ říká o svém zboží. S překladatelskou pomocí okolojdoucího úředníka (patří k většinové národnosti Viet neboli Kinh, která tvoří 66 % populace země) nás ještě ujišťuje:

„Jíme to jako pochoutku, jsou velmi výživné a chutné!“

Hlavní složkou potravy horalů je totiž kukuřice na všechny způsoby. Horalé neboli montagnardi, jak se souhrnně říká všem příslušníkům horských etnických menšin (jedná se asi o 8 % obyvatelstva Vietnamu) ji pěstují na těch nejnepřístupnějších místech. Díky podnebí prakticky celý rok, takže zatímco se na jednom políčku sklízí, na druhém právě rodina seje. Malý chlapeček sedí u pytlů se zrníčky, otec se namáhá s těžkou motykou a mamka s dcerou sejí. Bosky, aby zrníčko vhozené do země mohly citlivou nohou hned zahrábnout. O kus dál pak potkáváme několik žen s nůšemi plnými žlutých klasů. Namáhavě je vysypou na hromadu vedle silnice a čekají na náklaďák, který je odveze.

Mají štěstí, jejich pole jsou blízko jediné zdejší asfaltky. Jinak by k drtičce a sušičce musely šlapat pěšky. A nebo s poníky, jak vidíme u jednoho takového kukuřičného mlýna. Horalům tady jejich pytle s kukuřicí zváží a za pár hodin si mohou odvézt příslušné množství kukuřičné mouky. Nebo peníze.

Mnohem výnosnějším odvětvím tu však donedávna bylo pěstování opia. Odpradávna jej obyvatelé hor považovali za univerzální lék na bolesti těla i ducha, kouření opia patřilo i k důležitým kulturním rituálům. Geografi cká poloha kraje – leží na hranicích s Laosem a Čínou – z něj později učinila také významné tranzitní místo. Počet kuřáků opia je dodnes v severovýchodním Vietnamu hrozivě vysoký, od devadesátých let se však hanojská vláda snaží vnutit horalům spíš kukuřici. Od roku 1990 se tak podařilo snížit plochu osetou opiem na desetinu.

Žít si jako prasata v Lai Chau

„Posaďte se, napijte a pokuřte,“ gestem nás vyzve majitel domku v bezejmenné osadě nad jedním z přítoků mohutné Černé řeky (Song Da). Dopluli jsme sem loďkou z nedalekého města Lai Chau, vydrápali se po příkré stráni a pak po strmém schodišti do patra dřevěného domu. Ve čtyřicetistupňovém vlhkém vedru sotva popadáme dech. Přiťukneme si na štěstí všech zeleným slabým čajem v zapatlaných odlivkách, opiovou dýmku míru ale odmítneme. Asi čtyřicetiletý muž z té své zhluboka potáhne a mírným úsměvem pobídne stydící se manželku, aby nám ukázala dům. Jediná prostorná místnost je tmavá, světlo sem vniká jen dveřmi, kterými jsme před chvílí vstoupili. Při stěnách stojí několik pryčen, od sebe oddělených dřevěnými příčkami a od zbytku místnosti moskytiérami. To jsou zdejší postele s nebesy… Ke spánku tu uléhají všichni členové rodiny – kromě manželského páru to znamená ještě pět dětí a babičku, která tráví čas tkaním látek na jednoduchém stavu. Ten teď visí nad našimi hlavami mezi trámovím, zdejší domy totiž nemají stropy. Uprostřed místnosti leží hromada kukuřice a v koutě je kuchyně – ohniště, pár kastrolů a veliká pánev. Teprve po chvíli si všimneme, že za zády lehce omámeného pána domu se černá televizní obrazovka – a pod ní DVD přehrávač! Nechce se nám věřit, že by byl obchod s kukuřicí tak výnosný. Na naši otázku ohledně zdrojů peněz náš průvodce z města výmluvně mávne rukou ke kouřící hlavě rodiny.

Otevřené přízemí, lépe řečeno prostor mezi kůly, na nichž dům vesnice Thai stojí, je určen pro zvířata a slouží také jako kůlna. Jsou tu všechny nástroje a nářadí, které lidé uprostřed nefalšované džungle mohou k farmaření a žití potřebovat. Visí tu i z bambusu upletená kolébka, z níž se právě souká asi dvouleté děcko. Jeho starší sestra volá na matku, která právě cosi zelenavého vaří na pánvi o průměru dobrého jednoho metru.

„To je nějaká zdejší specialita? To se jí?“ ptáme se a všechny pobavíme.

„Jí, ale jenom prasata!“ Ta se uprostřed vesnice s překrásným výhledem na říční údolí, stíněným jen čerstvě zelenými listy palem, povalují s rozkoší, kterou jim závidíme.

Město budoucích duchů

Plavíme se zpátky do Lai Chau, městečka, které nejspíš brzy zmizí z mapy světa. Pokud se uskuteční velkolepé plány hanojské vlády, bude tu zbudována největší hydroelektrárna v jihovýchodní Asii a přehrazené vody řeky Da bývalou provinční metropoli Lai Chau zcela zatopí.

A už nyní jakoby tu čas přestal jít normálním tempem. Na bývalou slávu města tu upomíná jen most lemovaný zčásti již opuštěnými dřevěnými domy. Na jeho konci jsou zbytky velké betonové budovy, která vypadá jako vybombardovaná. Stísněného pocitu se nezbavíme ani v hospodě. Co se tu děje?

„Jsme odříznutí od světa. Dříve tu kvetl obchod s opiem, to úplně upadlo. Také se obchodovalo se dřevem, ale je sem tak špatný přístup, že to taky nemá cenu,“ říká paní hostinská, zatímco nám v kuchyni černější než samo peklo smaží rýži. O tom přístupu něco víme, kodrcali jsme se sem na mopedu z Dien Bien Phu pěkných pár hodin.

„Spousta lidí už odešla, bude tady ta přehrada. Když mohli, odstěhovali se k příbuzným. My ostatní čekáme, jaké kompenzace nám vláda dá.“ Paní hostinská svými slovy vzbudí nechtěné emoce u ostatních spolustolovníků. Z gest a z toho, jak rychle se vytahují plastikové láhve s kořalkou, je nám jasné, že jde o mimořádně citlivé téma. Možná, že se horalé dočkají, možná také ne.

Faktem ovšem je, že povodně si tu vybírají pravidelné daně v lidských životech. Ona „vybombardovaná“ budova je bývalý kulturní dům, který také vzala voda. S přehradou sice zmizí překrásné údolí, možná se ale také upraví místní mikroklima – místo patří se svými letními teplotami šplhajícími běžně ke čtyřicítce k nejžhavějším v zemi. Kam se pak podějí horalé, asi nikdo příliš řešit nebude…

Horalé v cirkuse zvaném Sapa

Bývalou francouzskou horskou stanici Sapa, vybudovanou v roce 1922, jsme si v duchu přejmenovali na vietnamský Svatý Mořic. Stojí tu jen hotely, restaurace a rozestavěné hotely. Všechny s výhledem na nejvyšší horu Vietnamu Fan Si Pan. Všechny připravené nabídnout turistům skutečnou etno-lahůdku, nedaleké údolí, které k velké radosti zdejších „travel-agencies“ obývá hned několik minoritních etnik, pěkně na dohled od sebe.

Cestovaní kanceláře obejít nelze, do údolí se totiž platí vstupné. Vstupné jde do státní kasy. A tak se tu vesele rýžuje – vláda na horalech, horalé na turistech… Jen těžko říct, kdo rýžuje na rýžových polích, jimiž je údolí rozparcelováno jako veselá zelená šachovnice. Nad údolím vede asfaltka, po níž jsou od rána do asi šesté hodiny večerní distribuováni turisté. Minibusy, džípy či mopedy je vyloží u cest a pěšin, které vedou prudce dolů k říčce, která přenádherným údolím protéká. A k vesnicím horalů. Ty však bývají docela liduprázdné. Ženy a děti oděné do barvených krojů zde převládajících etnik Hmong a Dzao proudí po pěšinách nahoru, na zádech nůše plné suvenýrů a látek. Někde v polovině kopce se potkají s turisty a kšeft začíná. Na bonbóny nejsou zdejší děti zvědavé, zajímají je jenom dolary. Jejich maminky s rukama modrýma od indiga, kterým barví šátky a sukně, pózují za peníze. Dobře u toho nevypadají ani ti turisté, ani horalé.

Když už máme platit, chceme si na cestu do údolí vzít tlumočníka. Pan Ngoc Ha je Viet, dříve pracoval v Sapě jako dělník. Pak se naučil pár slov hmongsky a stejně tolik anglicky a stal se z něj průvodce turistů. Ngoc Ha se cítí o světelné roky civilizovanější než horalové. Donutíme ho, aby s námi navštívil jeden z mála hmongských domů, jehož obyvatelé jsou doma. Babička sedí před dveřmi a na šlapacím šicím stroji šije hmongský obleček. Uvnitř by toho příliš neušila, elektřina tu není a okna jsou ve zdejším poměrně studeném klimatu zbytečným luxusem. Jenom otevřené dveře osvětlují místnost s podlahou z udusané hlíny, k jejímuž vybavení patří jen ohniště a dvě společné obrovské postele. Žije tu sedm dospělých.

„A spousta dětí. Oni totiž mají spoustu dětí – to je jediné, co umějí,“ dodává nevyžádané informace pan tlumočník.

Jeho postoj k horalům jako občanům druhé kategorie vůbec není ojedinělý. Celá Sapa sice z tohoto etno-cirkusu žije, žádný hoteliér by ale Hmongku za dveře nepustil. Co kdyby jeho hosty otravovala prodejem svých látek? Zvlášť, když na každé recepci je také prodávají.

„Určitě budete chtít suvenýr. Kupte si ho ale u mě,“ radí nám majitel našeho guesthausu, „moje hmongské látky nebarví. A nesmrdí jako ty jejich.“

Sedáme na moped a ujíždíme zpátky do hor. Do zablácených vesnic a k dětem, které mají radost z malých dárečků. Mezi dospělé, jimž jejich kroje sluší a kteří jsou stydliví a hrdí. Je nám přitom jasné, že my sami jsme právě přiblížili dobu, kdy se celý ten turistický cirkus posune až sem. Snad s ním hluboko do hor „přijedou“ i nemocnice a školy…

Autor: Jana Patková – časopis Cestopisy.

Přidat komentář

Please enter your comment!
Please enter your name here