Tomáš Halík: „Cesta je jedním z nejhlubších symbolů lidského života“

812
Osmnáctidílný seriál České televize Prolínání světů mi málem unikl. Zachytil jsem až jeden z posledních dílů a téma prolínání velkých světových náboženství především v Asii mi připomněl a zpětně dovysvětlil některé cestovatelské zážitky z Indie či Nepálu. Dohledal jsem si pak uplynulé díly seriálu na internetu, a mohl si tak v klidu vychutnat charismatického průvodce pořadem Tomáše Halíka, který byl zároveň i scenáristou a odborným garantem celého projektu.

Když jsem přemýšlel, jak rozhovor s ním začít, vzpomněl jsem si na vyprávění dobrodruha a polárníka Pavlíčka, který zasvěcoval Tomáše Halíka do tajů života hluboko za polárním kruhem: Když jste v Antarktidě zachraňoval s polárníkem Pavlíčkem uplavaný katamarán, byl to patrně nejdramatičtější okamžik nejen ve vašem, ale soudě podle jeho vyprávění i v jeho životě. Změnilo to nějak váš pohled na svět?

Tím zážitkem na rozbouřeném oceánu jsem se asi fyzicky nejblíže podíval smrti do tváře, ale o dramatické situace v mém životě nebyla ani předtím nouze: vždyť jsem byl 11 let knězem v ilegalitě uprostřed policejního režimu, jehož agenti pravděpodobně několik podobných brutálně odpravili (narážím například na dosud nevyjasněný případ zavražděného tajně vysvěceného kněze Coufala). Ani moje matka netušila, že jsem tajně vysvěcený kněz a působím v podzemní církvi. Po léta jsem byl „jednou nohou v kriminále“.

Ale na té lodi jsem si vzpomněl na námořnické přísloví: „Moře učí modlit se.“ Jsou situace, kdy i ze zapřísáhlých bezbožníků rázem opadne a vyprchá jejich ateismus jako rýma. Vůbec během celé antarktické expedice jsem si sáhl na to, jak hluboce spolu souvisí fyzická, duševní a duchovní stránka osobnosti a jak v mezní situaci si sáhneme na rezervy sil, které v sobě nosíme a často o nich nemáme ani tušení.

Lze říci nějaký základní poznatek, který vám nyní s odstupem vytane na mysli, když si vzpomenete na seriál Prolínání světů?

Když lidé vzdálených kultur a zcela odlišné víry z vás vycítí, že k nim přistupujete s opravdovou úctou a upřímnou snahou porozumět, padají bariéry a otvírají se srdce.

Při setkání s tibetským dalajlámou jsem měl pocit, že z něj vyzařuje velmi silná aura – přesnější slovo mě nenapadá. Působí setkání s ním na vás také tak? A lze případně říci, že podobná aura vyzařuje například i z papeže anebo jiných světových náboženských vůdců či významných osobností?

Ano, při setkání pouze se čtyřmi lidmi jsem během života prožil, že se „něco změnilo“ už tím, že vstoupili do místnosti: to byl papež Jan Pavel II., tibetský dalajláma, profesor Jan Patočka a Roger Schutz, zakladatel ekumenické komunity v Taizé (zavražděný v roce 2005). To nemá vůbec co dělat s „celebritami“ či vysokým postavením „hodnostářů“, těch jsem zažil bezpočet a nic takového jsem ani zdaleka necítil. Je to síla osobností, kterým právem náleží označení „duchovní člověk“.

Bruce Chatwin v knize Cesty písní tvrdí, že velká světová náboženství v podstatě vznikla poté, co se kočovní nomádi usadili, a mají tedy podle něj být jakási virtuální náhražka cesty skutečné. Dokládá to mnoha způsoby – například slovo allah prý původně znamená cesta a i v křesťanství je metafora cesty, poutníka atd. velmi silná. Jak se na to dívají křesťané?

Křesťané, ještě než dostali v Antiochii toto označení (křesťané – „kristovci“), byli nazýváni „lidé té cesty“ a pojem cesty skutečně nalézáme mezi klíčovými slovy všech velkých náboženství Východu i Západu. Nemyslím však, že to lze převést jen na jakousi dodatečnou sublimaci a spiritualizaci kočovného způsobu života – cesta je jedním z nejhlubších symbolů lidského života vůbec.

Něco podobného tvrdí i sociolog Zygmunt Bauman a dokonce říká, že žijeme v éře jakéhosi návratu nomádismu. Nemůže s tím souviset vzrůstající obliba různých primitivních kultů, šamanismu a podobně?

Pocit „nezakotvenosti“ prostupuje dějinami a vrací se v mýtech (Ahasver, Bludný Holanďan atd. atd.), v kulturních náladách (v romantismu, v beatnické generaci – viz Kerouac) a samozřejmě i ve faktické mobilitě lidí a „prolínání světů“, které eskaluje globalizace a její doprovodné jevy, informační technologie a dopravní prostředky a ovšem i ekonomické tlaky. Ta obliba „primitivního náboženství“ souvisí spíš s oblibou „divoké religiozity“, která je reakcí jak na chladný vědecký racionalismus moderny, tak na byrokratizaci, intelektualizaci a přílišné moralizovaní klasického církevního křesťanství.

Může být šamanismus jakýmsi univerzálním počátkem duchovna, a tedy i jakýmsi společným základem všech světových náboženství, které z něj vycházejí?

Ne, tohle je dnes už překonaná teorie. Dnešní religionistické bádání ukazuje, že zřejmě nikdy neexistoval žádný univerzální počátek ani společný základ všech světových náboženství – nepočítáme-li jakési obecné tíhnutí člověka k tomu, co ho přesahuje. Náboženství od počátku bylo, je a zřejmě až do konce dějin bude pestré, pluralitní.

Film a hlavně kniha Šifra mistra Leonarda se staly velkým světovým bestsellerem. Přemýšlel jste někdy proč? Pohrává si se spirituálními motivy, ale zároveň zpochybňuje tradiční jistoty. Není úspěch této knihy tak trochu signálem, že by se křesťanské náboženství mělo modernizovat?

Ta kniha i film jsou efektně kýčovou detektivkou, pohrávající si s atraktivitou náboženské symboliky a s dráždivou představou „sexualizovat“ Ježíše s využitím starých legendických prvků o Máří Magdaléně. Využívá přitom totální náboženské nevzdělanosti velké části současné západní populace, která chvíli neví, zda by na všech těch fantasmagoriích nemohlo „něco“ být. Ne, opravdu si nemyslím, že by se „křesťanské náboženství mělo modernizovat“ v podobném duchu! Ale mělo by si uvědomit, že má k dispozici příběhy a symboly, které jsou nesmírně silné, pokud se předkládají neotřele – a dokonce působí i v takové pokleslé a zmatené karikatuře.

O Češích se často tvrdí, že jsou nejateističtějším národem na světě…

S tím „nejateističtějším národem“ je to stokrát opakovaný nesmysl, vycházející jednak z odpovědí na nepříliš šťastně formulované otázky při sčítání lidu, jednak z toho, že lidé u nás si zpravidla pletou například ateismus a agnosticismus. Situace je horší – jsme spíše společností v oblasti náboženství zoufale neinformovanou, nevzdělanou a nekultivovanou, kvetou tu pověry, předsudky a „divoká religiozita“ (včetně esoteriky – náboženského kýče) a nejrůznější zpatlané náhražky náboženství.

Je to způsobeno specifickým vývojem dějin, českou mentalitou anebo čím?

Kořeny tohoto stavu jsou spletité: určitě tu hraje roli to, že se komunistickému režimu podařilo na desítky let církve totálně vytlačit z veřejného života a zcenzurovat jakékoliv solidní a objektivní vzdělání v této oblasti. Většina lidí, když razantně hovoří o náboženství a církvi, nemá své názory kryté jakoukoliv osobní zkušeností nebo vzděláním – je to často snůška předsudků, spletených z reliktů komunistické ateistické propagandy a bulvárních zpráv o církevních skandálech.

Ovšem to, že si komunisté vybrali právě naši zemi za terén experimentu totální ateizace, bylo zas možné v důsledku toho, že český nacionalismus 19. a počátků 20. století obsahoval ostny vůči „austrokatolicismu“, antiklerikalismus byl součástí kritiky „rakušáctví“. A to zas bylo možné jen díky skutečně spletitým náboženským dějinám, které mají jak velmi světlé, tak velmi tmavé stránky (zejména násilné podoby rekatolizace v 17. století). Ta „česká mentalita“ zrála uprostřed velmi specifických dějinných podmínek a ty dnešní k její kultivaci také moc nepřispívají.

Svůj podíl na tom mají i církve samy, jsou příliš v defenzívě. Když se stávají – zejména díky nešťastně zpolitizovaným a demagogicky zneužívaným problémům s ekonomicko-právním zajištěním existence církví a emancipace od státu po jejich násilném „zestátnění“ – oblíbeným fackovacím panákem médií, nedokážou se často dost přesvědčivě obhájit, ač by mohly…


Tomáš Halík (*1948)

Známý český kněz, teolog, pedagog a publicista vystudoval sociologii a fi lozofi i na Filozofi cké fakultě Univerzity Karlovy jako žák Jana Patočky. V období normalizace se tajně připravoval na kněžskou dráhu a přitom pracoval jako podnikový sociolog a později jako psycholog na Institutu Ministerstva průmyslu, odkud odešel na nátlak StB. V roce 1978 absolvoval tajné kněžské svěcení v Erfurtu a nadále publikoval v samizdatu, vyučoval na tajných seminářích teologii a stal se členem nejužšího kruhu poradců kardinála Tomáška.

Dlouhá léta se angažuje jak v obrodě katolické církve, tak v mezináboženském dialogu či dialogu věřících a ateistů. V současné době působí jako rektor univerzitního kostela Nejsvětějšího Salvátora, je profesorem sociologie na Filozofi cké fakultě Univerzity Karlovy a prezidentem České křesťanské akademie. V letošním roce oslavil šedesátiny a byl také papežem jmenován monsignorem. Udělením tohoto čestného titulu papež oceňuje lidské, kněžské a akademické kvality a zásluhy kněží. Z mnoha publikovaných knih se k širší veřejnosti obrací zejména kniha rozhovorů s J. Jandourkem Ptal jsem se cest (1997) a knihy esejů Co je bez chvění, není pevné (2002), Oslovit Zachea (2003), Vzýván i nevzýván (2004), Noc zpovědníka (2005), Prolínání světů (2006), Vzdáleným nablízku (2007).

Autor: Libor Michalec – časopis Cestopisy.

Předchozí článekFrancie: umělecké epizody
Další článekHrad Nový Hrádek – mohutný strážce Podyjí