Pohled na most přes řeku Seina | stevanzz/123RF.com
Tuším, že to byl francouzský renesanční básník Joachim Du Bellay, kdo svou domovinu nazval „Matkou umění“. Dlužno říci, že „matce“ se v tomto smyslu slušně daří už skoro 450 let po básníkově smrti… Jen na sklonku loňského roku nabízely pařížské kulturní instituce třiaosmdesát uměleckých expozic; francouzská metropole má 135 galerií sdružených v profesní asociaci a další desítky galerijních prostor neregistrovaných. Připomínat Louvre, Centre Pompidou, Muzeum Orsey, Picassovo a Rodinovo či třeba velkorysé výstavní prostory Palais Royal je snad skoro hřích; za závistivou připomínku ale určitě stojí sociologický údaj: podíl domácích francouzských návštěvníků muzeí a galerií díky zvyšující se životní úrovni už několik let stoupá…
Ty odjinud Francie ráda vodí po tematických stezkách, z nichž nebývá snadné sejít, zvlášť jde-li o stezku vína, sýra, či nedej bože, o Route de charcutiers – Stezku uzenářskou. Po stezkách umění by se dalo Francií putovat doslova křížem krážem. Uměleckou kapitolu nemůže vynechat žádný respektovaný průvodce a zájezdy za uměním Francie pořádá mnoho českých agentur. To, že nabídka ve sféře románského a gotického umění, včetně klášterů a katedrál, je jedinečná a v oblasti uměleckých špiček 19. a 20. století přepestrá, ví každý mírně poučený český turista. Možná mu jen občas chybí příběhy, jež dovedou oživit každou cestu za poznáním.
Třeba příběh kaple St-Blaise v Milly-la-Fôret vyzdobené freskami básníka Jeana Cocteaua; nebo zjevení mysteriózních skulptur Jacquese Serviera na břehu Marny, podivuhodná historie zrodu Picassových Slečen z Avignonu, fascinující příběh nejpopulárnější soukromé nadace v St-Paul-de-Vence na jihu Francie, téměř milostná story Paula Cézanna a erbovní provensálské hory, příběh o mostu a noční kavárně či záznam o posledních dnech a posledních obrazech malíře Vincenta… Zkrátka epizody o umění, o umělcích a místech, jež jejich dílo poznamenala.
Tanec času a stoleté slečny
Jestliže jsem začal zmínkou o Paříži, rád bych upozornil na geniálního tvůrce, s jehož jménem a dílem není pařížská metropole obvykle spojována právě často, ačkoli jeho „prostor“ najdete přímo v srdci prastarého uměleckého sídliště Montmartru. Espace Dalí je skutečně jedinou stálou expozicí v celé Francii zasvěcenou Velmistrovi surrealismu a především jeho originálním skulpturám a rytinám. Dalí se zabydlel v ulici Becquerel už v roce 1929. Montmartre si vybral kvůli tehdy ještě přetrvávajícímu mýtu tamních větrných mlýnů, protože pomýšlel na ilustrace k Cervantesovu Donu Quijotovi. Záležitost se sice trochu protáhla, když však Dalí v roce 1956 odhalil před novináři první grafiky, neopomněl své „performanci“ dodat typický dalíovský tón a předváděl kouzlení na grafickém listu pomocí dvou nosorožčích rohů a chleba máčeného v inkoustu, což naštěstí zůstalo zachyceno v krátkém dobovém filmovém dokumentu. Dalího sochařská díla čas od času (naposledy v roce 2006) opouštějí surrealistickou jeskyni na Montmartru, aby na nějakou dobu zabydlela zcela odlišné prostory a připomněla – třeba zaneprázdněným klientům luxusních pasáží Champs Elysées – Danse du temps – Tanec času…
Paříž si sotva představíte i bez dalšího velikána – Pabla Picassa – tím spíš, že jeho jménu zasvěcené muzeum v noblesní i trochu dekadentní čtvrti renesančních paláců Marais koncentruje mistrovo dílo v přehledných časových obdobích a bohatém zastoupení malby, grafiky, keramiky i sochařské tvorby. Od podzimu letošního roku se ovšem chystá na celé dvě sezony zavírat kvůli rozsáhlým rekonstrukcím paláce, ve kterém sídlí. Až do letošního ledna však muzeum hostilo dvě expozice – jednak výstavu zaměřenou k 70. výročí zničení baskické obce Guernica, ale také výstavu „Picasso kubista“ ke 100. narozeninám „startovního“ díla kubismu – Slečen z Avignonu. Když se mladý rebel Picasso (už v pařížském ateliéru Bateau Lavoir) rozvzpomínával na bouřlivé mládí, představa mu vyvolala pohled do nevěstince. Hádáte-li, že do avignonského, jste od pravdy dál, než je od Avignonu provensálský zámeček Vauvenargues, kde v zahradě na severním úbočí Montaigne Ste- -Victoire spí autor Slečen svůj věčný sen. S městem Avignon nemají hranatě znázorněné dívky opravdu nic společného. Krom inspirace starými iberskými a africkými maskami malíř jen podlehl vzpomínkám na milovanou Barcelonu, kde se „vykřičená čtvrť“ s mnoha bordely jmenovala právě Avignon… A pak už šlo všechno hladce (nevěřte kritikům), jak to známe z podání Jiřího Suchého: Jeden malíř, to je fakt, rozhodl se jednou, namalovat jako akt, dívku neposednou…
Kamenný bestiář
Jakmile opustíte Paříž, máte co do uměleckých zastavení možností jako na větrné růžici. Poněkud tajemná Jardin des Sculptures de la Dhuys – Zahrada soch z Dhuys – se nehledá nijak snadno, třebaže leží sotva dvacet kilometrů východním směrem od hlavního města, na břehu Marny; a navíc rozluštění si žádá i sám její název. Městečkem Chessy-en-Brie se musíte proplést s jediným zásadním údajem: pořád z kopce a k řece. Nepříliš daleko odtud stával kdysi vápencový akvadukt Dhuys, dopravující za barona Hausmanna do metropole pitnou vodu. Za druhé světové války most rozbilo německé bombardování. Místní sochař Jacques Servieres přišel v roce 1987 s myšlenkou vápencové bloky z rozbitého viaduktu znovu a v jiné formě oživit. Povede-li se vám dosáhnout travnatých břehů Marny, otevře se před vašima očima zvláštní, trochu bukolický, trochu delirický svět snů vytesaných do kamene, který jako by se tu napájel z nejrozmanitějších světových mytologií. Personifikované mýty, dávno vyhynulí či nikdy neexistující tvorové imaginárního bestiáře se tu mísí s typicky ženskými, věčně inspirativními křivkami. Nehlídaný kamenný park podél říčního břehu svádí k procházce, sochy snad dokonce i ke kradmému doteku, ke zlézání a prolézání. Nic tu však není poškozeno ani počmáráno, vše volně a zdarma přístupné. Řeka, mýty, sochy v přírodě, kamenný sen zrozený z vybombardovaného mostu: není to snad příběh stojící za zhlédnutí?
Kaple vonící bylinami
Vydáte-li se opačným směrem od Paříže, k západnímu cípu Fontainbleuského lesa, narazíte na prazvláštní městečko Millyla– Fôret honosící se prazvláštním statutem: metropole léčivek. Je pravda, že byliny povahy léčivé i gastronomické se tu pěstují od středověku, ale vy míříte k malé, rozkošné bylinkové zahrádce s prostou kaplí St-Blaise (sv. Blažeje). Jenom kratičký okamžik potrvá, než si vaše oči zvyknou na šero a vaše uši na ticho. A pak vám nádherný mužsky pevný a přitom laskavý a hebký hlas začne vyprávět příběh o pevném vztahu dvou mužů. Ten, který odešel dřív, je umělec nesčetných talentů, básník, spisovatel, kreslíř, filmař i autor divadelních her Jean Cocteau, pohřbený v kapli, pod vlastnoručními „freskami“, od roku 1964. Rozluštíte-li však na zdi – kromě půvabně jednoduchých tahů štětce – také básníkův vzkaz Je reste avec vous – Zůstávám s vámi, měli byste snad přece jen skromně a potichu ustoupit ke dveřím a vytratit se zase ven, do bylinných vůní: onen laskavý hlas, který vás z reproduktoru vyprovází, patří životnímu partnerovi Jeana Coc-teaua, Janu jménem Marais…
Láska k hoře
A jdete další stezkou, tou, na které „voní tymián“. Erbovní provensálský vrchol – Hora sv. Viktorie – tyčící se na dohled od rodného Cézannova Aix-en-Provence, patřila k mistrovým milovaným tématům. Prokazatelně – vždyť ji maloval přinejmenším šedesátkrát a vracel se k ní po celou svoji kariéru! Téměř posedlostí se pak Sv. Viktorie stala Cézannovi v letech 1885–1886: zpočátku ukazují malířovy pohledy objekt jeho posedlosti jako stále ještě vzdálený a nepřístupný, skoro pokradmu. Postupně se však milenec se štětcem a paletou víc a víc přibližuje, víc odkrývá a vychutnává, až nakonec jako by muž a hora spolu téměř splynuli… Nezní to snad jako metafora mileneckého vztahu? Tvůrce, kritiky i konkurenty tolikrát vychvalovaný i zatracovaný, na svých plátnech systematicky usmiřuje teplé tóny s chladnými a pohrává si s komplementárními barvami: z obrazu tak zvolna vystupuje „nová krajina“ v abstraktním pojetí, bez laciné snahy prvoplánově znázornit venkovskou harmonii, ale s o to intenzivnějším úsilím hledat rovnocennou paralelu mezi výtvarným dílem a přírodou. Cézannovy pohledy na Horu sv. Viktorie jednou provždy změnily naše vnímání místa – hora přešla ze stavu přírodního útvaru do katalogu uměleckých objektů a stala se součástí kulturního dědictví…
Když se Picasso, velký Cézannův ctitel, k stáru přestěhoval na zámeček Vauvenargues na severním úbočí Hory sv. Viktorie, zmínil se prý svému obchodníkovi s obrazy: „Zrovna jsem koupil Cézannovu Svatou Viktorii.“ „Ale kterou?“ zazněla otázka. „No, originál přece!“ odpověděl Picasso…
Zahrada mistrů a muzeum na vidličku
Jste-li na jihu Francie a vynecháte-li les villages perchés – charakteristické provensálské vesničky hřadující na skalách (dříve kvůli loupeživým pánům, dnes kvůli turistům a v obou případech marně) – budete mít hřích. Putujete-li však navíc po stezkách umění a nenavštívíte-li jedno takové hnízdo jménem St-Paul-de-Vence, budete se nadosmrti škvařit v pekle. Nejdřív městečko Vence s katedrálou, jejíž baptisterium zdobí mozaika Marca Chagalla, a s růžencovou kaplí, kterou pro změnu vyzdobil Henri Matisse. A pak St-Paul s proslulou soukromou nadací Maeght, možná jedním z nejslavnějších malých světových muzeí moderního umění. Vesnička sama je milá, hádám však tak od listopadu do března. Působil tu Chagall a můžete zkusit najít jeho hrob na malém místním hřbitůvku s překrásným výhledem na Provensálské Alpy. Jindy a jinak kazí příjemný pocit ze zdejší vesnice davy turistů, ale nadace Maeght je silnou motivací a závažným důvodem, proč sem váží cestu tolik milovníků umění. Procpete-li se tedy bez úhony sezonním lisem útlých uliček, najdete sotva kilometr nad vesnicí opravdový poklad. Nadaci Maeght – architektonický šperk čistých linií – založil v polovině 60. let 20. století původně válečný sirotek, tehdy však už poměrně slavný obchodník s uměním Aimé Maeght, kterému se postupně podařilo soustředit desítky vrcholných děl moderního umění a instalovat je do vzdušně pojednané architektury a překrásné, stejně odlehčeně působící zahrady španělského architekta José Maria Serty. Ze zahradního přítmí vystupují proti světlejšímu nebi obrysy děl Miróa a Moora i typicky rachitické figury Giacomettiho, mobilní skulptury Caldera a Arpa komíhající se pod závany podvečerní středomořské brízy. A uvnitř? Chagall, Matisse, Braque, Léger, Dubuffet – hostina tvůrců 20. století. To přece musíte vidět!
Nebo nemusíte? Tady je malý tip pro movitého, umělecky založeného a poněkud líného českého turistu: vskutku není nutno škrábat se za uměním tak vysoko! Dole ve vsi je hospůdka Zlatá holubice, kam kdysi chodívali po partičce pétanque mnozí z velkých: Picasso i Braque, Chagall i Matisse, Prévert i Montand. Ti, co vládli štětcem v těch zlatých časech, kdy ještě nemívali peníze, obvykle zaplatili za oběd obrazem. Máte-li vy sami peněz dost (raději možná trochu víc než dost), rozhodně zaskočte do Zlaté holubice na oběd. Před sebou na zdech budete mít výběr zarámovaných uměleckých vzorků, po kterých by sáhlo oběma rukama každé muzeum moderního umění na téhle planetě. Však i vašemu účtu za ten oběd bude slušet zlatý rám…
Noční kavárna bez černé tmy a most plný světla
Terasa kavárny v Arles je považována za jeden z nejpozoruhodnějších obrazů Vincenta van Gogha (jenže, kolik vlastně je těch pozoruhodných?). Vincent byl tématem tak nadšený, že se o tvůrčí zážitek musel podělit se svou sestrou Wil: „Popravdě jsem byl několik minulých dnů zaneprázdněn prací na novém plátně, zobrazujícím venkovní terasu zdejší kavárny. Na terase popíjí pár drobných lidských figurek; robustní žlutá lucerna rozlévá své světlo po terase, po domě a po chodníku a vytváří dokonce jasnou skvrnu na dláždění ulice ve fialkově narůžovělém tónu. Štíty domů rozprostírající se pod temně modrým nebem posetým hvězdami jsou taky temně modré či fialové. A ještě tu máš zelené stromy: noční scéna bez jediné stopy černé barvy, udělaná ničím jiným než krásnou modří, fialkou a zelení. A v téhle atmosféře pak slabě osvětlené náměstíčko získává mdle sírovou a citronově nazelenalou citronovou barvu. Hrozně mě baví malovat takhle rovnou na místě! Víš, obvykle bývá zvykem malovat spíš ve dne, podle hrubé skici, ale mě prostě uspokojuje malovat věci rovnou…“
Kompozice „kavárny“ je mezi všemi Goghovými obrazy opravdu unikátní, ostatně podobně jako pojetí známého mostu v Langlois, který zas září barvami, až oči přecházejí. Taky se o něm právem mluví jako o zázraku barevné imprese! Kompozice „mostu“ rytmizovaná pastózními doteky štětce ve zlatožluté a azurové barvě jako by přesně artikulovala zvláštní sílu a štědrost provensálského světla, fenoménu, kterého se tam dole na jihu nemůže nabažit žádný malíř, žádný fotograf. Noční kavárna vytváří silný kontrapunkt: kromě onoho specifického pojetí noci bez jediného doteku černé barvy je vzrušující i kompozice: všechny linie míří rovnou do centra, tam, kde je kůň zapřažený do vozíku; vše jako by vtahoval dovnitř jakýsi mocný vír, a přitom celkové ladění vyvolává spíš pocit klidu než rozruchu… Skrývá se tu snad zlomek odpovědi na Vincentovu nešťastně „bolavou mysl“, stále silněji drásanou zrádným absintem a duševní nemocí?
Víc než sto let poté, co Vincent van Gogh tohle téma maloval „rovnou na místě“, kavárna dnes pojmenovaná po malíři dosud stojí a napájí žíznivé. Dokonce jí dali podobný vzhled, jaký měla před stoletím. Je těžké odolat – dávám si absint (už je ve Francii zase povolený) a z jeho tyrkysové barvy se snažím vyvolat tu dávnou noc a Vincenta kmitajícího štětcem a la belle étoile, pod nebem plným hvězd.
Epilog
Dne 20. května 1890 vystoupil Vincent van Gogh z vlaku na nádraží v Auvers-sur-Oise, vesnici ležící pětatřicet kilometrů od Paříže, kde se v té době začali houfovat malíři. Sotva před pár dny opustil Vincent ústav pro duševně choré v Saint-Rémy a vydal se do Auvers v touze najít lepší zdraví a klid. Chtěl začít nový život a novou tvůrčí etapu. O pouhé dva měsíce později, 27. června 1890, si v polích za vsí vpálil kulku do prsou, dovlekl se do svého pokojíku v hostinci Rouxových a zemřel příští ráno v agonii v náruči svého bratra Thea. Jeho závěrečné tvůrčí období bylo neuvěřitelně produktivní: během sedmdesáti dnů namaloval sedmdesát obrazů a zhruba třicítku kreseb! Frenetický rytmus Vincentovy práce vyvolává představu beznadějného závodu s časem; jakoby už rozbolavělému umělci bylo jasné, že jeho dny jsou sečteny. Než však dorazil do Auvers, zastavil se Van Gogh na tři dny v pařížském bytě bratra Thea. Atam, poprvé a naposled ve svém životě, uviděl pohromadě – rozvěšené po zdech, poskládané pod postelí, pod pohovkou na skříních i pod skříněmi – své kompletní, zcela neprodané dílo. Jaký div, že v Auvers tolik spěchal…
Umění v technice
Kapitolou svého druhu na francouzských stezkách jsou technické památky či industriální architektura. V pařížském regionu nezáří toto téma žádnou zvláštní originalitou – s výjimkou čokoládovny v Noisielu. Její hlavní objekt je dnes administrativním sídlem francouzské větve nadnárodní společnosti Nestlé. V roce 1825 tu jistý A. B. Menier koupil klasický moučný mlýn, přebudoval ho a o deset let později v něm vyrobil první tabulku čokolády. Tak začala jeho cesta od čokolády, jako luxusního výrobku, k pochutině určené nejširším vrstvám. Dlužno říci, že v roce 1893 se Menierova čokoládovna stala největším podnikem svého druhu na světě a zajišťovala tehdy polovinu francouzské spotřeby. Po zásadní renovaci dnes nabízí několik památkově chráněných objektů. Mlýn Saulnier například vyniká výjimečným geometrickým dekorem uspořádání cihel do diagonál, růžic a kosočtverců. Ústřední hala „katedrály“, jak se kdysi říkalo hlavní tovární budově, zase na první pohled zaujme výraznými pilíři a reliéfem kolejnic, po nichž kdysi cirkulovaly vozíky se surovinami. Jinou pozoruhodnou památkou kombinující umění a techniku je most-kanál v Burgundsku, který se svými 662,69 metru dlouho nesl titul „nejdelší ocelový mostní kanál v Evropě“. Rozmary řeky Loiry, zákruty, mělčiny i časté vysychání způsobily, že plavba po této řece byla stále riskantnější. V roce 1827 proto vznikl kanál spojující burgundská městečka Digoin a Briare. Dospělo se k místu, kde Loira hrozí nebezpečnými mělčinami, a tak bylo rozhodnuto o zrodu dnešní skvělé technické památky. Stavba byla svěřena známému Gustavu Eiffelovi. Most-kanál má šířku 6,20 m pro pohodlný prějezd člunů, jednodílná (600m!) konstrukce z oceli a železa váží 13 600 tun a spočívá na 14 mostních pilířích ve vodě Loiry a dvou pilířích na březích. Mostní vana obsahuje 13 680 tun vody…
Paul Cézanne
Aix-en-Provence, jihofrancouzské město vysokoškoláků, je půvabné a plné památek. Klášter St-Sauveur (sv. Spasitele) je jedním z pokladů patřících ke stejnojmenné katedrále. Vznikl ve 12. století a v dnešní době nabízí především překrásné arkády zdobené zvířecími, rostlinnými a biblickými motivy. V létě se tu pořádají komorní koncerty vážné hudby. Aix je ovšem především Mekkou milovníků Paula Cézanna. Mohou navštívit jeho ateliér a nasát atmosféru z rozmanitých předmětů, kterých se dotýkala malířova ruka. Poslední ateliér „otce moderního umění“ není ovšem jediným autentickým místem jeho působení. Stopy „cézannovského okruhu“ vedou například i do antického kamenolomu Bibemus, kde si kdysi Cézanne zbudoval prosté obydlí. Malá vycházka tu nabízí několik porovnání mistrových pohledů na Horu Ste-Victoire s realitou.
Provensálská zastavení
V jihofrancouzském Avignonu vesměs každý spěchá na most známý z písničky. Most sv. Benezeta sahá do Rhôny jen několika pilíři, ale mladí i starší turisté tančící na něm „všichni dokola“ jsou téměř banálním obrázkem. Majestátní papežský palác jistě stojí za vidění, ale hned naproti, z průčelní zdi bývalé mincovny ze 17. století (dnes konzervatoř), vystupuje úchvatný reliéf s ovocnými girlandami a rodovými znaky papeže Pavla V. Emillia Borgghese – draky a orly. Po cestě francouzskými stezkami umění by byla škoda vynechat kouzelný Roussillon, kde převládají okry a kde si při cestě stezkou okrů (dříve oblíbená surovina malířských barev) člověk připadá jako v barevné pohádce.
