Petra Procházková: „Noční můry nemám“

872

Všejany jsou malá vesnička u Nymburka. Když přijíždíte od obce Straky, přivítá vás po levé straně malý domek s oprýskanými vraty, satelitní parabolou a překvapivě pojatou zahradou. Bydlí tu Petra Procházková, válečná zpravodajka a humanitární pracovnice. V současné době ji nejvíc asi zaměstnává miminko – ale taky návrat do Afghánistánu, kde na ni čeká manžel Pajkar. Přivítala mě v černém tričku, pracovních kalhotách, a pokud se dobře pamatuji, s lahváčem v ruce.

Vy jste žila deset let v Moskvě, obrovském velkoměstě. Jak se to seběhlo, že jste se odstěhovala sem na vesnici?

My to tu máme jenom pronajaté, protože chci odjet zpátky do Afghánistánu. Hlavní důvod byl, že můj muž si pořídil psa – tohohle obrovského vlčáka – a měl si ho odvézt do Afghánistánu. Ale protože nastaly komplikace s cestou, tak pes neodjel, hrozně vyrostl a v Praze to s ním bylo neúnosné. Tak jsme hledali spíš zahradu než dům. A potom – já jsem vždycky chtěla žít na vesnici, ale moc to nešlo, když nebyl internet a satelit. Strašně zapomínáme na to, jak se změnil svět. Dneska jsem ve Všejanech a dívám se na satelit na přímý přenos ukrajinských demonstrací v reálném čase. Teď už je možné sedět v Moskvě a psát o tom na dálku – když už jste tam někdy byl.

Kdybyste neodjela do Ruska, myslíte, že by se váš život odvíjel jinak?

Asi ano, já myslím, že bych dělala nějakou domácí rubriku.

Vy jste se chtěla věnovat módě, ne?

Moc nechtěla, ale tehdy nás muži v redakci vytěsnili na tato témata – a oni dělali tu „velkou“ politiku.

Takže když jste se stala válečnou zpravodajkou, to byla spíš náhoda, nebo osud?

Já jsem o tom vůbec neuvažovala. Ale když se v bývalém Sovětském svazu děly takové významné věci, začalo to střílením do parlamentu, tak jsem chtěla být u toho. Když se něco děje, tak tam jedete a už to je. V Čechách se člověk asi lehce stane investigativním žurnalistou a specialistou na promývání peněz a v Rusku se lehce stanete specialistou na války. Když budete v Jižní Americe, tak se stanete specialistou na drogy. Octnete se v určité době na určitém místě. Ani to není náhoda. Odjezdem do Ruska se to stalo zákonitostí.

Myslíte, že válečný reportér je povolání na celý život?

Myslíte, že jako třeba letušky nebo baletky jdou ve třiceti do důchodu?

Spíš že je tam nebezpečí vyhoření, ty emoce musí být hrozně vybičované.

Znám lidi, kteří se tomu věnují celý život – anebo než je někdo zastřelí. Pak jsou typy, viz Štětina, kteří na vrcholu slávy odejdou do politiky, protože lidi si myslí, že člověk, když je úspěšný na poli novinářském, tak je takovej statečnej a že ty vlastnosti přenáší do politiky. Ale ona to není pravda, každý má zůstat u toho, co umí dobře. Taky je to jiné u mužů a žen. Když mají ženy dítě, tak na té kariéře tolik nelpí. Odstěhují se na vesnici, pěstují kozy a věnují se charitě. U mužů to tak není. Oni to nedokážou zastavit. Pořád chtějí dosahovat větších a větších úspěchů. Ale to je asi podstata muže – že je víc na kariéru. A to je nebezpečné, protože čím dál víc riskujete. Jim Nachtwey, slavný válečný fotograf, je typ člověka, který i v požehnaném věku se tomu pořád věnuje. A on říká, že umírají dva druhy válečných zpravodajů – buď úplní začátečníci, anebo ti, co jsou v tom moc dlouho a jsou si příliš jistí. Je fakt, že mi s Mirkem jsme byli už nejstarší.

Není to povolání trochu jako droga?

To pak je tak, že když se někde něco odehraje a vy tam nejste, tak máte hroznou depresi. Sedět jen v redakci už bych nemohla. Většinou to vyměníte za něco jiného – já jsem třeba žila v Afghánistánu, a chci se tam zase vrátit. A také vyhledáváte společenství těch lidí. Když jste mimo ně, máte pocit, že vám nikdo nerozumí. S nimi, když se sejdete, omíláte pořád ty samé historky, které zase nezajímají ostatní.

Také se říká, že tito novináři mají snížený pud sebezáchovy.

Já jsem ho měla docela slušnej. To je spíš tak, že úspěch je hrozný tahoun a je tam velká konkurence. Zvlášť pro fotografy a kameramany je strašně těžké udělat záběr, který obletí svět. Je hrozné, když pošlete do redakce snímek horší než kolega, který stojí metr od vás. Z toho plyne, že ti lidé strašně riskují. Sláva a bohatství – nic není větší motivace. A když kvůli tomu musíte prokličkovat kulkama, tak jsou lidi, kteří to udělají. Není jich moc, ale to jsou právě ti, kteří tu práci dělají. Ti, kteří to nemůžou dělat, sedí v redakci. Váleční zpravodajové se rekrutují z lidí, kteří jsou ctižádostiví. To nepůjde dělat někdo, kdo je skromnej a nenápadnej a bojí se třeba jezdit v autě. Proto jsou si všichni podobní a rozumí si.

Vy jste za deset let v Čečensku zažila, jak se z normálních lidí stávají teroristé. Můžete popsat ten proces? Co se v těch lidech odehrává?

V zásadě si myslím, že u národů, jako jsou Afghánci a Čečenci, je důležitá u mužů hrdost. Hodně se hraje třeba na to, že podání ruky je víc než podpis na papíru. Tak si myslím, že ten krůček k tomu, že začnou přestupovat hranice a používat nepřístupné prostředky, je v okamžiku, kdy si myslí, že na to mají právo. Je to vždycky, když ta druhá strana ukáže sílu, kterou oni nedokáží normálními metodami zdolat. Přesně jako ta krysa v koutě. Je to skoro vždycky po nějaké tragédii osobní nebo společenské. To jim dává víru v to, že je to omluvitelné. A pak je to ve společenstvích, kde se hodně ctí krevní msta. Osobujete si právo vykonavatele spravedlnosti na nevinných lidech. Vždycky tam musí být zvýšená agresivita, ale pak taky myslím, že zoufalství. A dělá to proto, aby zachránil ostatní.

Udělala jste si během těch deseti let v Rusku nějaký obrázek o ruské mentalitě? Asie to není, Evropa taky ne…

Oni jsou právě most mezi Evropou a Asií, což by bylo geniální, kdyby tu roli přijali. Ale místo aby spojili to dobré z Asie i Evropy, tak z toho mají takový komplex. Pořád se chtěli někam identifikovat, a když zjistili, že to nejde, tak přišli v devadesátých letech s ideou velkoruství. To je strašně nebezpečné. Oni se nechtějí začlenit, stát se součástí něčeho. Léčí si komplex agresí, nesnášenlivostí, nafoukaností. Jsou ve světě takové ošklivé káčátko. Trochu mají smůlu a trochu si za to můžou sami.

Dá se říci, že tam demokracie funguje nebo bude fungovat?

Já bych jim ji tam ani moc nenutila. Celá Asie s tím má problém a Rusko touží spíš po jedinci, který bude silná ruka. To jim imponuje. Ale na druhou stranu to není stát totalitní – i když k tomu má nakročeno. Pořád to není, že vás půjdou pověsit, když řeknete pravdu. Ale zavřít nebo vyhostit vás mohou. Hodně také záleží na tom, co se stane v prezidentských volbách v příštím roce. I když moc dobré to asi nebude.

Máte ohledně Putina pocit křivdy nebo nevyřízených účtů?

Mám pocit, že se mi stala křivda, a mám pocit nevyřízených účtů. Myslím, že mé vyhoštění bylo nespravedlivé, a navíc mě použil. Já jsem nebyla důležitá. On nás vybral několik, které vyhostil – a všichni z malých, v jeho očích bezvýznamných států. Maďaři, Polák, já Češka. Kdyby vyhostil Američana, Francouze, Brita nebo Němce, tak by to byl moc velký skandál, který nechtěl. Takže vyhostil nás a tím naznačil ostatním, aby byli hodní. Post v Moskvě je dost významný, o to novinář nechce přijít. Taky se od té chvíle autocenzura u kolegů zvýšila.

Oni vám tehdy zapečetili byt. To můžou?

Já nevím, podle mě ne, ale nedalo se s nimi jednat. Po deseti letech mi dali deset dnů. Sebrali mě na Kavkaze. Než jsem odletěla do Moskvy, bylo to hodně zmatené. Přijela jsem do Moskvy, byl víkend a do neděle jsem měla opustit zemi. Bála jsem se, že mě zavřou. Odjela jsem s tím, že jsem se domluvila s Martinem Jazairim, že mi pak věci pošle, ale třeba foťák, video, kazety si prostě sebrali.

Jak se díváte na otázku novinařiny objektivní anglosaské, anebo…

té východní, zaujaté? Já mám ráda, když je to agenturní zpravodajství, když mi tam ten novinář nemastí, co si myslí. Tolik mrtvých, tolik živých, tolik letadel. Když ale čtu reportáž v časopise, nestačí mi jenom si přečíst, že někdo něco řekl, mám ráda, když mi renomovaný novinář ještě podstrčí svůj názor.

Máte pocit, zpětně, že jste fandila třeba na špatné straně?

Já jsem fandila vždycky Čečencům, hlavně proto, že byli menší. Nemám pocit, že bych jim neměla fandit, ale jisté zklamání bylo ve chvíli, kdy oni v roce 1996 vyhráli válku a nedokázali si s tím poradit. Najednou se ukázalo, že ti lidé, kteří byli hrdinové na frontě, ochotní nechat se zabít, aby ubránili vesnici, se začali hádat mezi sebou, závidět si, krást.

31_2.jpg

Vy jste viděla umírat své známé, kolegy novináře. Neměla jste z toho noční můry?

Noční můry nemám, já to umím odžít. Ale je fakt, že v tu chvíli je to dost šokující, najednou se otřesete hrůzou. Na to se nedá zvyknout.

Vy jste měla i partnera Čečence, který se ztratil.

Inguše. O tom nemám žádné zprávy. Já si myslím, že ho také zabili, protože je hrozně obtížné schovávat někoho celé roky. Když ho někdo schovává, tak obvykle chce peníze. Ale když nikdo nic nechce, tak je největší pravděpodobnost, že ten člověk nežije. V Čečně to je navíc tak, že ho nemusí nikdy najít, každou chvíli se tam odhalí nějaký masový hrob.

Říkala jste, že spousta válečných reportérů se věnuje humanitárním aktivitám – je to způsob odžívání těch věcí?

Určitě. Hlavně ženy dost trpí při pohledu právě na ženy a děti, které k válkám přijdou jak slepí k houslím. Protože vás to citově dost vyčerpává, zvlášť ženy, které se dokážou do civilních obětí víc vcítit, tak si to takhle odžívají. Když tam jste, tak máte velkou tendenci slibovat, protože to je emotivně náročná chvíle. A když něco potřebují, tak řeknete: Já se aspoň zeptám, a po návratu to takhle aspoň trochu splatíte. Vy víte, co potřebujou, vy jste tam byl. Jak by mohla něco takového organizovat třeba moje sousedka ze Všejan, která ani neví, kde Čečna leží. Myslím, že je to logické.

Když jste byli v Rusku s panem Štětinou, tak jste žili v dost úzkém kontaktu. Stýkáte se ještě?

Stýkáme. On nemá moc čas, sedí pořád v Senátu a já jsem byla do loňského roku v Afghánistánu, ale zrovna minulý týden jsme se viděli. On teď píše krásné knížky, myslím, že je lepší spisovatel než politik, tak by se tomu měl víc věnovat. Ale možná je ta práce senátora tak nenáročná, že může psát i v Senátu pod lavicí. Myslím, že je hrozně těžké v politice obstát. Neberu argument, že když ti připadá česká politika odporná, jdi tam a ona bude lepší. Nebude, jenom já budu horší.

Vy se chcete vrátit do Afghánistánu. Co vás tam táhne?

Pracovně. Já bych byla radši v Kábulu než ve Všejanech, protože když se něco v té části světa děje, tak jsem u toho – a pro mě je vždycky důležité být tam. Můj muž by tady těžko sháněl práci, humanitární pomoc se také lépe dělá v Afghánistánu než tady, a já ráda žiju na místě, které vstřebám. Pak se o tom dá kvalifikovaně psát. Teď, když se něco stane v Kábulu, tak o tom sice také skoro dokážu napsat reportáž, protože to místo znám, vím, jak tam chodí lidé oblečení, zavolám Pajkarovi, co lidé říkají na ulici. Takhle to chvíli jde, ale musíte se tam za čas vrátit, jinak vám to uteče.

Ale je to hodně jiný životní styl, ne?

To ano, ale že bych tady ve Všejanech chodila na diskotéky, se taky nedá říct.


Petra Procházková

Novinářka, humanitární pracovnice
> Vystudovala fakultu Žurnalistiky, po revoluci v roce 1989 nastoupila do Lidových novin. V roce 1992 začala žít v Rusku. Jako jediná zahraniční novinářka zůstala v roce 1993 v ruské Dumě ostřelované těžkou technikou. Proslavila se svými reportážemi z míst válečných konfliktů v Abcházii, Náhorním Karabachu, Čečensku, Afghánistánu. Spolu s organizací Člověk v tísni založila v Čečensku dětský domov. Je jednou ze zakladatelek občanského sdružení Berkat. Získala cenu Ferdinanda Peroutky, Cenu Karla Havlíčka Borovského, medaili Za zásluhy z rukou Václava Havla, Mezinárodní cenu za investigativní žurnalistiku a Cenu 1. června města Plzně. Vydala román Frišta, knihu rozhovorů Aluminiová královna (Rusko – Čečenská válka očima žen), spolu s Jaromírem Štětinou pak povídkové knihy Utřete tělesné šťávy a Rošangol.

Autor: Libor Michalec – časopis Cestopisy.

Předchozí článekYucatán – Mayské nebe i podsvětí
Další článekTaťjana Sizová – „Cestovatelská ruská spojka“