Tam za kopcem je Sarajevo…

0
973
Pohled na Sarajevo | orhancam/123RF.com
Pohled na Sarajevo | orhancam/123RF.com

…zpívá v jedné ze svých písní Jaromír Nohavica. Dokonce i jeho album „Divné století“ připomíná hrůznou válku, která si před jedenácti lety vyžádala desetitisíce mrtvých a statisíce zničených životů. Sarajevo si však zaslouží pozornost i z jiného důvodu, především pro své kulturní bohatství a nezapomenutelnou, téměř pohádkovou atmosféru.

Symbióza víry

Ačkoliv existuje obecné povědomí, že válka v bývalé Jugoslávii byla náboženského charakteru, pravda to není. Bosna a Hercegovina je převážně muslimská a stopy tohoto vyznání jsou patrné na každém kroku. Jenže i když je krajina doslova poseta mešitami, ženu zahalenou od hlavy až k patě tady zahlédnete jen stěží. V samotném Sarajevu se nachází na 78 mešit, což je na téměř půlmilionovou metropoli obdivuhodné číslo. Ve městě najdete také synagogy. Velká skupina sefardských Židů se na Balkáně usadila po tom, co byli v 16. století vyhnáni ze Španělska. Stejně jako tam, ani v Bosně nebylo soužití muslimů, Židů a křesťanů zpočátku problémem. V Sarajevu najdeme i sedm křesťanských kostelů, ať už katolického, pravoslavného nebo evangelického vyznání. Kromě nádherné katolické katedrály architekta Vancaše byste mohli navštívit třeba malý pravoslavný kostel Archanděla Michaela a Gabriela.

K minulosti krůček

Nejen Baščaršija – historické centrum města – ukrývá svědky bohaté minulosti. Pár kroků od ní narazíte na 100 metrů dlouhou kamennou tržnici, kterou nechal postavit v polovině 16. stol. Gazi Husrev-bey a která slouží svému účelu dodnes. Mnohem významnější však byla Husrev-beyova Medresa z roku 1537. Stala se nejdůležitějším objektem celé Bosny a Hercegoviny, sloužila totiž jako škola a svým vybavením (každá místnost měla například vlastní vytápění) a vyučovanými předměty si v ničem nezadala s tehdejšími západními univerzitami.

U řeky Miljacky, která rozděluje město na dvě části od východu na západ, stojí překrásně zdobená radnice a národní knihovna v jednom. Původní stavitelský návrh Alexandra Witteka z roku 1892 byl posléze změněn a Ciril Iveković dostavěl budovu v pseudoarabském stylu. Budova byla však v posledním konfliktu zničena a vypálena. Rozstřílené zdivo stále podává důkaz své více jak stoleté existence, avšak plameny zničily historii a vzpomínky jednoho celého národa.

K současnosti krok

Až na místě, jako je Sarajevo, si uvědomíte, jak vzdálená nám může připadat současnost, a naopak, jak velmi blízké se zdá období před mnoha staletími. Prostě jen proto, že to, co se stalo před pár lety, nejsme schopni pochopit.

V Sarajevu život plyne jako všude jinde. Hlavní ulice v centru, plná luxusních obchodů a kaváren, neprozrazuje nic o válce, která tu před jedenácti lety skončila. Vyjdete-li však z centra k hlavní cestě lemující řeku Miljacku a zvednete hlavu, důkazů o tom, co se tu stalo, spatříte nespočet. Všudypřítomné stopy po střelách a bombách na fasádách budov, torza rodinných domů, rozstřílené paneláky z frontové linie, kdy z chodníku koukáte rodině přímo do obýváku v sedmém patře…
Asi nejkrutější připomínkou války pro nic jsou hřbitovy. Útlé bílé náhrobky ve tvaru věžiček jsou rozesety po celém městě i okolí, stovky bělostných kamenů vidíte na okolních kopcích, v zahradách rodinných domů, v parcích, na dětských hřištích, v bývalé olympijské vesničce… Stojí tiše.

Olympijské kruhy na vysoké věži dokládají, že ne vždy bylo Sarajevo plné nevraživosti. Pro nádheru horských velikánů bylo toto místo vybráno za dějiště zimních olympijských her v roce 1984. Ze stejného důvodu se město v údolí stalo snadným terčem srbských vojsk o necelých deset let později.

800 metrů naděje

Rovinka okolo sarajevského letiště působí velmi klidně až líně. Oko návštěvníka ani netuší, co se skrývá pod jejím povrchem. Letiště je v podstatě jediný „průchod“ mezi vysokými horami, není tedy divu, že se za války stalo nadějí pro statisíce obyvatel Sarajeva.
„Sarajevo bylo v podstatě největším koncentračním táborem na světě,“ snaží se přiblížit tehdejší situaci Izmira. Bylo jí šestnáct, když válka začala, a celé čtyři roky strávila v Sarajevu.
„Většinu času jsme nevycházeli. Spávala jsem v koupelně, bylo to nejbezpečnější místo v bytě, bez oken. Dva roky jsem neměla vajíčko, tři roky maso.“ Izmira dnes pracuje jako průvodkyně. Když vzpomíná na dobu před jedenácti lety, stále se jí lesknou oči. „Tohle byla naše jediná naděje,“ ukazuje na mapu okupovaného území, které v několikacentimetrové úžině protíná pruh s názvem Tunel.
Na okolních kopcích byla srbská vojska, uvnitř kotliny bosenští obyvatelé, za letištěm také. Letiště spadalo pod ochranu jednotek Spojených národů, ty však do konfliktu nezasahovaly. Každý, kdo chtěl přejít letiště ze Sarajeva na druhou stranu, na svobodu, byl buď zabit srbskými ostřelovači, nebo při troše štěstí zadržen spojeneckými vojsky a vrácen zpět do Sarajeva. Nepochopitelné.
„Lidé zjistili, že je vojáci spojeneckých jednotek vracejí vždy tam, odkud přicházeli. Tak začali letiště přecházet pozpátku. Vojákům trvalo tři měsíce, než na to přišli,“ usmívá se Izmira.

A tak se rozhodli vybudovat tunel. Bylo velmi těžké domlouvat se a udržet vše v tajnosti. V jednom z rodinných domů za letištěm (dnes slouží jako muzeum) začali kopat místní lidé, uvnitř v Sarajevu byl další vchod přímo v bytě panelového domu u frontové linie. Jako zázrakem se 30. července 1993 v devět hodin večer setkaly obě strany pod letištěm. 800 metrů dlouhý, 1,5 metru vysoký a 1 metr široký tunel se stal novou nadějí pro okupované město. Tunelem začala proudit pomoc v podobě zbraní a techniky, potravin i základních životních potřeb. Jak uvádějí čísla, během jednoho dne prošlo tunelem na 4000 lidí, kteří na svých bedrech přenesli okolo 20 tun materiálu. Srbové tunel nikdy neodhalili.

Nemohla jsem si odpustit otázku: „Je tvoje práce způsob, jak se s tím, co se stalo, vyrovnat?“ Izmira se rozhlédla po okolních kopcích: „S tímhle se člověk nikdy nesmíří. Víš, co je nejhorší? Že když se podívám na ty hřbitovy, na každém pomníku vidím tvář svého kamaráda, byla to celá jedna generace. Zemřeli pro nic. Vůbec nic se nezměnilo. Srbové jsou stále za těmi kopci. Dříve jsme byli alespoň schopni žít společně, teď už ne.“

Hurá na Burka!

Nedávno ukončená válka dnes do země „láká“ hromady turistů i investorů. Sarajevo, a i celá Bosna a Hercegovina, však nabízí mnohem víc než jen příliš živou a bolestnou minulost. Třeba spoustu tradičních pochoutek…
Ať už jste milovníci nebo zapřisáhlí odpůrci burka, tady ho prostě musíte ochutnat. Těsto plněné mletým masem, sýrem nebo špenátem má svůj původ právě v Bosně a stojí jen pár peněz. „Burkárny“ najdete na každém rohu a podle přání vám prodají jakoukoli porci toho nejlepšího burku na světě. Nebo raději čevapčiči? I to má svůj původ v této hornaté zemi. V placce nebo s pečivem a se skvělým sýrem kajmakem, no to si nenechte ujít! Máte-li rádi sladké, ochutnejte tradiční muslimské pečené sladkosti. Ovšem pozor, na náš jazyk jsou opravdu přeslazené!
Balkánská pohostinnost je známá, ta bosenská je velmi příjemná, nevtíravá a obsluha vždy slušná a usměvavá. A máte-li chuť, často doplněná rozhovorem a cennými radami. Pokud nevládnete právě skvělou angličtinou, ani to není problém. Bosenština je češtině velmi podobná. Stačí naslouchat, třeba při skleničce vína nebo pálenky.
A pokud se chcete vrátit do časů, kdy Šeherezáda vyprávěla sultánovi své příběhy, počkejte si, až se setmí, a vraťte se do srdce Sarajeva – Baščaršiji. Za něžných světel pouličních lamp a posledních rozsvícených kafeterií si znovu vybavíte, za čím jste vlastně do kouzelného Sarajeva přijeli.

Staleté město Sarajevo

Historie hlavního města Bosny a Hercegoviny sahá až do 14. století. Název získalo město po jednom z paláců Sarajovasi, což v překladu znamená „palác v poli“. V době, kdy převážná část Balkánského poloostrova patřila pod Osmanskou říši, se začala utvářet dnešní podoba historického jádra Sarajeva. Baščaršija – středověké srdce Sarajeva – v překladu znamená „hlavní náměstí“. Dnešní Baščaršija je vlastně jen 150 let stará, ta původní byla totiž zničena velkým požárem v roce 1842. Přesto Bosenci tvrdí, že Baščaršija dělá Sarajevo městem, jež trvá po staletí.

Autor: Michaela Winklerová – časopis Cestopisy.

Přidat komentář

Please enter your comment!
Please enter your name here