„Ty ses zbláznil! Letos se o dva týdny posunul monzun a tak teď jsou vlny, které by moji loď rozlomily vejpůl.“ Kroutil hlavou a šermoval prstem v modré ploše na mapě, kde už z minulé cesty vím, že je jeden ze dvou vraků, které jsme v severním teritoriu souostroví Maledivy objevili. S velikou námahou jsem ho přesvědčil, aby se tam vůbec vydal, ale na místě, když kousek před námi vykukoval z vody mohutný blok motoru, se už k další plavbě zdráhal. „K motoru vás dostanu blízko, ale pokud proud někoho odnese na volné moře – má smůlu! Nemůžu zničit loď a všechny nás zabít.“
Před třemi lety, když jsme tento vrak objevili, byl kolem doslova „volej“ – klidné moře, ve kterém se dalo potápět o sto šest. Pamatoval jsem si, že jen k večeru se objevil proud, který nepříjemně tahal za kameru a světla. Jinak šlo všechno jako po másle. S touto představou jsem se vydával na natáčení i letos v lednu. Když jsem ale uviděl realitu, mé představy o záběrech, které jsem do filmu potřeboval natočit, se začaly rozplývat v nenávratnu. Před třemi lety, když jsme tento vrak objevili, byl kolem doslova „volej“ – klidné moře, ve kterém se dalo potápět o sto šest.
Pamatoval jsem si, že jen k večeru se objevil proud, který nepříjemně tahal za kameru a světla. Jinak šlo všechno jako po másle. S touto představou jsem se vydával na natáčení i letos v lednu. Když jsem ale uviděl realitu, mé představy o záběrech, které jsem do filmu potřeboval natočit, se začaly rozplývat v nenávratnu. Mohutné kamerové podvodní boxy s křídlem na uchycení světel se v proudu změnily ve vězeňské koule na noze – nebo teď přesněji – na rukou. Reflektory byly silou otočené po proudu a na nějakou pomoc rukama se nedalo ani pomyslet.
Každý se snažil ploutvemi ukopat centimetr za centimetrem, ale šlo to jen ztěžka. Lodního trupu jsme se chytili po dlouhých minutách usilovné práce. Sotva jsme se chytili železných plátů, silný proud je vyrval i s námi a dlouhá cesta zpět k lodi začala nanovo. Tak tady jsem chtěl natáčet během nočního ponoru! To by se v těchto podmínkách rovnalo rozsudku smrti.
Je to sedm let, co jsem poprvé přiletěl s malým televizním štábem na Maledivy. Potřebovali jsme natočit jeden díl jedenadvacetidílného cyklu Neznámá Země. Republika, která je tvořená malinkatými sněhově bílými korálky souše, mě doslova uhranula a od té doby jsem říkal, že kdo onemocní chorobou „maledivensis“, musí se sem vracet. Postupně jsem takhle „nakazil“ dalších deset lidí, které jsem na další natáčení této zázračné země bral. Tisíce ostrůvků s bílým korálovým pískem a nádhernými palmami na povrchu. Ochrana přírody i vlastního kulturního dědictví. Když mi potom náš spojenec Didi řekl, že na severu, kam se ještě nikdo nesměl vydat, mohou být stovky lodních vraků, věděl jsem, co chci.Na ministerstvu atolů si poprvé mysleli, že si dělám legraci. Vy chcete na sever? A proč? Ano, vím, že to je tak zvaná zakázaná oblast, kam nikoho nepouštíte. Ano, vím, že jste tam nepustili ani Jacquese Cousteaua. Ale proč byste tam nemohli pustit mě?
Hetti, kamarád Maledivec, se vždycky usmíval, když jsem si stěžoval na komplikace, a s potřásáním hlavy pochyboval, že se tam vůbec někdy dostanu. Pět let jsem takhle tloukl svou tvrdou hlavou do zdi vyhlášek a nařízení, až jednou, za vydatné pomoci všech našich přátel, navíc i nadšené Češky Hanky Sklenářové, která v té době v hlavním městě Malé bydlela, se hradba paragrafů prolomila a dostal jsem pozitivní Vyjádření.Pánové na ministerstvu ani nevěděli, jak má takové povolení vlastně vypadat a kdo by se měl pod něj správně podepsat. Postupně se tam těch razítek nastřádalo hned několik, aby si úředníci navzájem kryli záda.
Musel jsem písemně potvrdit, že nic z vraků neodneseme, nic ani nepřemístíme a navíc nikde neprozradíme, kde přesně případné objevené lodě leží. Proto se o nalezeném zbytku hydroplánu Catalina a o dvou vracích sice psalo a v televizi běžely naše záběry, ale nikdo nevěděl, kde přesně jsme je pořídili. Strach z pirátských potápěčů byl veliký. Celý projekt jsme proto pojmenovali Secret Shipwrecks – Tajné vraky.
Můj podpis pod prohlášením, že na vracích nic ani nepřemístíme, se mi mihl hlavou, když mne spolu s celým plechovým blokem táhl proud do chřtánu otevřeného moře. K čertu s ním! Zahodil jsem ten těžký cár a začal znovu bojovat o každý centimetr jistoty a bezpečí. Vynořil jsem se nad hladinu a v krátkých momentech, kdy mne nezalévaly hory slané vody, jsem se díval kolem sebe. Nalevo se mi pomalu ztrácela bójka s kameramany Honzou a Petrem, až konečně! Teď jsem zahlédnul malou loďku na hladině. Tam je Mustafa a snad se pozorně dívá kolem, aby nám pomohl z vody. Jestli nebude dostatečně pozorný, dostaneme se daleko na oceán a další zastávka bude až Indie. Tam už bychom se ale asi vydali vstříc naší další reinkarnaci…
Konečně se bublající motor pustil do souboje s proudem a člun se přiblížil ke mně. Za pár minut nás dělily snad dva metry, ale vrtošivý Neptun si z nás pořád dělá legraci. Pohazuje si malým člunem sem a tam, několikrát ho dokonce posílá ke mně lodním šroubem napřed, až musím ze všech sil plavat, abych unikl nemilosrdným lopatkám. Když se konečně zachytím boku, okamžitě se vytahuji nahoru, v kompletní výstroji, ani jsem nepřemýšlel o tom, kolik vážím i s lahví na suchu. Ještě jsem se pořádně neodstrojil a ukazuji, kam má plout dál, aby moje posádka byla i u večeře kompletní. V polovině února jsme zpět v Čechách. Teď už vím, jak film bude vypadat. Vím, že vznikne. Knížka navíc díky protivenstvím osudu získala několik nových kapitol, které bych sám nevymyslel.
Autor: Petr Horký – časopis Cestopisy.
