Jak jste se dostal ke psím spřežením?
Já jsem vždycky provozoval nějaký sport – orientační běh, cyklistiku. Pak jsem po škole a po montážích zjistil, že doma chybí pes. A protože jsem chtěl chodit na hory, jezdit na kole, vybral jsem si severského psa. Sibiřský Husky je pro tuto činnost ideálním partnerem. Dnes mám šest psů tohoto plemene – už to není záliba, ale životní styl.
Jsou všichni musheři sportovci?
Ani ne, spíš jsou to bývalí trempíci, kteří v osmdesátých letech hodně trempovali. Z mladší generace spíš sportovci, kluci, kteří mají rádi volnost, psy a zimní romantiku. Jsou daná přesná pravidla, ale nikdo nám neříká, teď musíš to a pak toto. Pokud jezdím se psím spřežením, je to dobrovolné a navíc je tu kontakt s přírodou. Člověk vyjede nahoru do hor a je tam absolutní klid a pohoda.
Existuje hranice, kdy jde o rekreační sport a kdy se začne jezdit na závody a třeba vyhrávat?
Určitě. Je spousta lidí, kteří to dělají jenom na sportovně rekreační úrovni. To jsou právě takoví ti pohodáři, starší generace musherů, kteří si pořídili psí spřežení a jezdí s ním doma po horách a jen občas vyrazí na některé závody. Je ale pravda, že pokud člověk nevěnuje tréninku a výchově psů všechno, tak dobrých výsledků těžko dosáhne.
Co znamená všechno?
Během sezony kromě pondělka, kdy psi odpočívají po závodech a já se věnuji údržbě postrojů a ostatního vybavení, je v úterý trénink, ve středu trénink, ve čtvrtek jenom takový lehký trénink před závody, v pátek se odjíždí na závody. Následuje prohlídka trati, lehký trénink před závodem, sobota a neděle ostrý závod.
Dá se to skloubit s prací?
Dá, ale je to hodně o tolerantnosti zaměstnavatele.
Musheři říkají, že psí spřežení jsou něco jako v atletice desetiboj. Není to jen sportovní výkon, ale také výchova psů, technika jízdy na saních, přežití v zimní přírodě…
Je to opravdu takový víceboj – chov a výchova psů, tréninky, závody.
Takové Norsko a Dánsko musí mít obrovskou výhodu v přírodních podmínkách.
Určitě. Nejen Skandinávie, ale i alpské země. Koná se tam velké množství krásných závodů. I v Čechách kamarádi, co bydlí v horských oblastech, mají oproti mně velkou výhodu – začínají trénovat zhruba o šest týdnů dřív než já. Nehledě na to, že já i v zimě za sněhem musím dojíždět. Můžu trénovat i bez sněhu, ale psi se musí naučit ve sněhu běhat, aby se pak nebáli, že se jim to boří pod nohama, a uměli například balancovat na ledu. O to víc člověka potěší, když přijede na závody a porazí soupeře, kteří mají daleko lepší podmínky pro trénink.
Vám se daří i v evropské a světové konkurenci…
Teď, co psi trošičku zestárli, se poslední dva roky sice držíme v české reprezentaci, jezdíme na mistrovství Evropy a světa, ale už jsme přešli z rychlých sprintů, kde jsme několik let opravdu dokázali konkurovat neužší evropské špičce, a jezdíme spíš vytrvalostní závody. V naší kategorii u nás nechci říci nemáme konkurenci, ale honíme se dva tři týmy o vteřinky nebo o minuty a zbytek startovního pole je v hlubokém propadu.
Jaké bylo vaše nejlepší umístění?
V roce 2005 jsme vyhráli mistrovství Evropy na vytrvalostních tratích. To byl velký úspěch, nehledě na to, že to byla hodně náročná trať – těžké klimatické podmínky, mrzlo, přes metr čerstvého sněhu. Ve sprintu jsme v roce 2002 skončili druzí na mistrovství světa. Sice mě mrzelo, že jsme nevyhráli, protože jsme na to měli, půl kilometru před cílem jsem závodníka před sebou dojel a v tu chvíli mi bylo jasné, že jsem ho porazil. Stačilo udržet si tempo až do cíle, ale jeden pes odpadnul. Potřeboval si ulevit nejen fyzicky, ale i z psychického stresu, takže jsem musel zastavit. Stálo nás to půl minuty a ve finále jsme o šest vteřin skončili druzí.
To je možné, že stejní psi běhají sprint i vytrvalostní trasy?
Někdo od malička vede psy k vytrvalostním tratím. Já jsem začínal ve sprintu, kde se nám dařilo od samého začátku. Pak jsem chtěl vyzkoušet delší trasy, chtěl jsem se podívat na hřebeny hor, zažít, že jsme na trati čtyři hodiny. Je to úplně jiná atmosféra. Na sprintu musíte ráno vstát, napájet, venčit, napájet, venčit, mazat saně – a pak krátký intenzivní výkon. Na střední tratě je příprava zhruba stejná, ale jestli pojedu po rovince úplně na doraz, anebo nechám psy, aby si odpočinuli, je jenom na mně. Neměl bych to asi říkat, ale i při mistrovství Evropy nebo světa mám čas vytáhnout při závodě foťák a vyfotit si ta nádherná panoramata.
Jezdíte také na několikadenní závody?
Etapové závody se u nás také pořádají a jsou velice náročné. Hlavně co se týká bivaku. Veškeré potřebné vybavení si vezete na saních, když dojedete do cíle etapy s bivakem, většinou tam nic není a musíte se spolehnout sám na sebe. Tam přespíte a druhý den se vracíte do místa startu. Noc trávíte v absolutní tmě, mrazu. Nesmíte využít cizí pomoc a máte jen to, co si dovezete na saních. Kdo si veze vařič, ohřeje si jídlo. Kdo si chce odlehčit, jí zmrzlou tatranku. Je to o kontaktu člověka, pejsků a přírody. Pro letošní sezonu jsem si těchto závodů naplánoval mnohem víc než kdy jindy.
Co všechno potřebuje závodník se psím spřežením?
Ten sport nepatří mezi nejlevnější ani nejpohodlnější – kromě vybavení se ještě musíte starat o pejsky: krmení, veterináři, transporty. Není to, jako když cyklista šoupne kolo do auta a po závodě ho umyje a jde si do hotelu na masáž. Já jsem po závodě unavený, ale musím se postarat o psy. Když je napojím, nakrmím, každé dvě hodiny je venčím a ráno už zase brzy vstávám, abych napájel, jinak by byli před závodem dehydrovaní. Není to koníček, je to spíš takový životní styl. Člověk tomu přizpůsobuje absolutně všechno. Dovolená se plánuje s pejskama, všechno, i v soukromém životě, se točí kolem psů.
Ono je taky asi umění najít vůdčího psa a postavit psy do správné sestavy?
Když máte psy doma, tak je znáte. Pomalejší, ale silnější jde dozadu, rychlí psi jdou dopředu, mezi nimi je vždycky lídr, což musí být rychlý, inteligentní pes, hodně oddaný pánovi a tolerantní. Když se tohle všechno sejde a podaří, tak spřežení je tak vyrovnané, že psi když běží, jsou všichni nakročení stejnou nohou a všichni běží ve stejném rytmu.
Vy taky nějaké závody pořádáte?
Začínal jsem se silovým taháním, kdy pes táhne zátěž na určitou vzdálenost v časovém limitu. Mohla se toho ale zúčastnit jen malá skupina lidí, takže jsem letos začal pořádat dog trekking, což je nově vznikající sportovní odvětví. Je to vlastně turistika se psem, kdy máte na zádech povinnou výbavu asi deset kilo a jdete podle itineráře určitou trasu. Ty závody se dělají od osmdesáti do sta kilometrů, a kdo to absolvuje první, vyhrává. Když jsem se toho účastnil prvně, tak jsem si říkal: Co je tohle za závodění? Ale po padesáti kilometrech jsem to pochopil: Není to klasický závod, ale je to spíš o morálce donutit se jít dál, když je člověk unavenej, bolí ho záda, ramena, stehna, pes táhne z kopce, kdy by neměl, a vy jdete třicet šest hodin v kuse. Tohle jsem pořádal. Lidem se to strašně líbilo. Šlo se z Podbořan do Rabštejna nad Střelou a zpět, asi devadesát kilometrů.
Prý se psy pomáháte dětem.
Dělám pro organizaci, která se zabývá dětmi s traumatickými zážitky, každý rok takovou terapii. Chodíme s nimi po horách, děti mi pejsky češou, berou si je na pokoj, spí s nimi. Pak člověka potěší, když dítě, které se půl roku nebavilo s rodiči, v polovině tábora najednou napíše rodičům pohled, a když si pro něj přijedou, normálně s nimi komunikuje. Není to jenom o tom urvat nějaká vítězství. Dokonce jsem kvůli pobytu s dětmi na horách zmeškal závod, kvůli kterému mi pak utekl titul mistra republiky.
Máte i chovnou stanici?
Mám, zhruba deset let. Jmenuje se Asamara. Dlouho jsem nad názvem přemýšlel – musí to být název, který nikde na světě není zaregistrovaný, protože stanice je mezinárodní. Nakonec jsem název složil ze začátků jmen mých pejsků: Asaki, Aram, Max a tak dále. Zpočátku jsem měl chovatelskou stanici, nikoliv chovnou. Teď mám jedno štěňátko, sháním i fenečku, abych měl chovný pár. Po dvou letech bych chtěl mít od nich štěňátka a to by byl můj nový závodní tým. Pejskům už je deset jedenáct let, takže už jsou na vrcholu. Oni se na vrcholu udrží poměrně dlouho, ale potom prudce spadnou dolů.
Co to znamená?
Já jsem si myslel, že letos to s nimi bude spíš než závodění turistika, ale na poslední chvíli jsme se účastnili finále Evropského poháru na Slovensku a první den jsme vyhráli, druhý den jsme vyhráli, třetí den jsme vyhráli a zjistili jsme, že šampionovi, který přijel jako horký favorit na vítězství, jsme ujeli o padesát minut. To byl šok i pro mě. Ukázala se zkušenost psů, kteří si poradili s extrémně rychlou a tvrdou, místy až nebezpečnou tratí, kde nebyla o pády nouze. Ze sjezdovek se jezdilo po břiše dolů – pokud to člověk neustál. My jsme to ustáli, jeli jsme na hranici mezi pádem a bezpečnou jízdou.
Dá se říci obecně, jakou má husky povahu?
Strašně přátelský, kamarádský psi, vůči lidem absolutně neagresivní.
A jaké máte plány do budoucna?
Co se týká podzimu, tak je to určitě účast na osvědčených a kvalitních závodech, hlavně vytrvalostních. V zimě určitě Šediváčkův long, Deštné v Orlických horách, Děčínský Sněžník, v podstatě každý víkend závod. Také evropský šampionát v Německu. Už asi ne jako reprezentant, ale na takzvanou divokou kartu, kde takové týmy, jako jsme my, berou. Nejsme žádné legendy, to jsou závodníci, co jezdí dvacet let, ale my jsme si za těch deset let také udělali své jméno – ať v České republice nebo v zahraničí.
Roman Habásko…
> Se svými psy patří k nejlepším musherům v České republice, žije v Podbořanech. Po sérii závodů na mistrovství ČR ve sprintu skončil letos na třetím místě a v Evropském poháru ve sprintu na druhém. Se svými psy závodí i na dlouhých tratích. Závody Evropského poháru na dlouhých tratích na Oravě vyhrál s velkým předstihem.
> V roce 2005 vyhrál ME na vytrvalostních tratích, v r. 2002 na MS ve sprintu obsadil 2. místo.
> V létě pracuje jako sportovní instruktor (rafting, horská kola), v zimě jako instruktor lyžování.
Autor: Libor Michalec – časopis Cestopisy.