V izraelských synagogách

828
Synagoga na Starém městě v Jeruzalémě | asafeliason/123RF.com
Synagoga na Starém městě v Jeruzalémě | asafeliason/123RF.com
Kdo v Izraeli byl jinak než na běžném zájezdu s cestovkou, ví, že na hranicích obvykle přichází první prověrka. A nemusí být snadná. Počítáme s tím, nejsme tu poprvé. Izraelští imigrační úředníci mohou cokoliv, třeba nás vrátit bez zjevného důvodu, a to bychom velmi neradi. Máme totiž velký cíl: navštívit židovská posvátná místa, ukryté studovny a synagogy učenců.

Kupodivu naše fotoaparáty, profi kamera a neobvyklý záměr ani moc pozornosti nevzbudily. Ostatně, takovou výmluvu by si asi nikdo, kdo chce v zemi třeba načerno pracovat, nejspíš nevymyslel. Máme se setkat s Matanem, kamarádem, kterého jsem potkal před časem v indickém Himálaji. Pomůže nám orientovat se v tomhle zvláštním světě. Dva z naší tříčlenné skupinky – Martin a já – studujeme teologii, já přímo judaistiku, ale tvrdit, že víme, do čeho se pouštíme, si netroufáme. Ale vlastně proč ne? Co odlišuje Izrael od jiných zemí? Přeci nezaměnitelná židovská identita. Je středem světa žijícího nejstarším monoteistickým náboženstvím a kolébkou ostatních dvou – křesťanství i islámu.

Madonnu zajímá kabala

Severoizraelský Safed je po celá staletí centrem židovské vzdělanosti a mimo jiné i mystiky, kabaly. Pravdou je, že dnes se kabala stejně jako jiné podobné zajímavé fenomény stala poměrně běžnou módní záležitostí. Měsíc před námi zde byla i Madonna, aby se prý nechala poučit největšími dnes žijícími židovskými učenci. Říkáme si, co se asi mohla dozvědět. A co se dozvíme my na místech, kde poměrně běžně nespatříte jediný nápis latinkou a hovořit s někým anglicky ani moc nejde. Na rozdíl od ostatních částí země, kde s nápisy není vůbec problém a anglicky umí každý. Chceme natočit dokumentární film. O tom, že ještě dnes i v tak moderní zemi existují místa, kde se žije v zásadě stejným způsobem jako před staletími. Samozřejmě, studovny a synagogy už dnes vypadají jinak, můžete do nich jako návštěvníci běžně vstoupit, jsou plné moderně tištěných knih namísto ručně psaných kožených svitků Tóry. Ale jinak žijí tito mudrci ve svých celách a tráví třeba šestnáct hodin denně neustálým studiem a četbou svatých textů.

Učenci a mikrofony

Do Safedu se jede také přes Tiberias, moderní a turisticky žijící město na břehu Galilejského jezera. Jestli v Izraeli existuje nějaký opak Safedu nebo sousedního Meronu, pak je jím právě Tiberias. Bary, neony, zábavní parky, neustále se míhající reklamy, davy turistů a shon.

O nějakých pětadvacet kilometrů dále ale vjíždíme jakoby do jiné země. Staré křivolaké uličky, muži v černých oblecích a kloboucích, pejzy alespoň na ramena. O moderní věci se nestarají, jsou pro ně nepodstatné. Jediné, co je zajímá, jsou knihy a nyní i svátky, kterých je na podzim požehnaně. Nevíme, co teď máme čekat. Půjdeme k nejbližší synagoze, pár prvních záběrů kamerou jsme už natočili, Martin byl profesionální kameraman. Ale co řeknou učenci, až nás uvidí? Tři mladící odkudsi z Evropy s lámanou hebrejštinou, kipou na hlavě a hlavně fotoaparáty, kamerami a mikrofony v rukou. Ale neříkají nic. Udivuje nás to, ale pak zjišťujeme, že to tak bude i nadále. Je to normální. Nevadíme jim, stejně jako kdokoliv jiný. Pokud neporušujeme nějaký zákaz nebo tradici, což samozřejmě nechceme. Každý, kdo do této zvláštní země přijede, může vstoupit do synagogy nebo i ukryté modlitebny. Samozřejmě, pro ženy je často vstup zvlášť a setkáte se s nimi značně méně než s muži. Nejde o diskriminaci, mají ve společnosti jiný úkol, než celý den ležet v knihách.

Žádný skanzen…

Čas od času se nám daří s někým zapříst delší rozhovor. Muži, se kterými se setkáváme, jsou k nám velmi přátelští a tolerantní. Posedáváme tu a tam s židy před synagogami a hovoříme o všem možném. Samozřejmě hlavně o tom, jak žijí. Mluví s námi velmi přirozeně a skutečně si většinou připadáme, že ani nejsme rušivým elementem.

Muž, který uklízí okolí komplexu, mi mimo jiné říká: „Tohle je živoucí místo, ne žádný skanzen nebo muzeum…“ Na první zdání vcelku normální věta, ale kde dnes na světě naleznete takové místo, které stále slouží svému původnímu účelu téměř beze změn?

Hvězdy Blízkého východu

Během asi deseti dní, které jsme na severu země strávili, jsme navštívili okolo desítky synagog a dokonce i modlitebny, které normálně člověk ani nenajde. Nevěděli jsme o nich, ale židovští učenci nám sami poradili, že pokud nás jejich způsob života zajímá, ať zajedeme třeba do Meronu, malého městečka jen asi 15 km od Safedu. Právě na těchto dvou místech zatím žilo nejvíce mistrů, včetně mystiků. Zprvu jsme mysleli, že není možné, aby nějací Evropané jen tak našli a navštívili nejposvátnější židovské studovny a místa posledního odpočinku největších židovských učenců všech dob, jako byli například Izák Luria, Maimonides či Šimon bar Jochaj. Ale můžete to udělat i vy, kdokoliv a téměř kdykoliv. Snad jen o šabatu ne.

„Žijeme tady v těch celách, někteří z nás bydlí jinde, ale den trávíme studiem v modlitebnách,“ říká jeden z učenců, který nám ochotně poskytl interview na kameru. A dokonce v angličtině. „Právě tady Šimon bar Jochaj sepsal Zohar, patrně nejposvátnější kabalistický spis. Je to svaté místo ve Svaté zemi, svůj život trávíme studiem.“

I když má toto místo za sebou tak slavnou minulost a znají ho lidé po celém světě, téměř zde nepotkáte běžné západní návštěvníky. Ale o to více se setkáte se zájezdy židů. Přijíždějí celé autobusy a snad nikdo z pasažérů na sobě nemá nic jiného než černý kabát a klobouk. Jedou přes celý Izrael, někdy třeba i přiletí z Ameriky nebo kdoví odkud, a to jen proto, aby tu strávili několik minut.

Ve městě je i několik levnějších hotýlků nebo hostelů, kde není problém se ubytovat za docela rozumné peníze. Pravda, my spíme poněkud terénním způsobem pod širou oblohou, ale dobrovolně. Hvězdy na Blízkém východě září víc než v Praze a po dni plném zážitků si snad ani nemůžeme přát víc. Na příští dny nás čekají další synagogy, studovny, ale především Izrael jako celek. Ten je z pohledu běžného evropského návštěvníka především zemí mnoha protikladů. Střetávají se až neuvěřitelně a porozumět jim zcela snad ani nemůžeme. Stojí ale za to jej navštívit, tím jsme si jisti. Třeba i proto, abychom navštívili lidi, kteří mají dům, mobilní telefon a všechno ostatní jako my, ale svůj život tráví studiem posvátných textů. Není v tom žádný rozpor, toto je Izrael.

Autor: Ivo Paulík – časopis Cestopisy.

Předchozí článekRoman Habásko: „Život se psím spřežením“
Další článekNitranské ozvěny dávných říší