Podle historických pramenů byli prvními horníky na území, kde dnes stojí Banská Štiavnica, Keltové, kteří tu hledali zlato. Hlubinné dobývání vzácných kovů se datuje asi od druhé poloviny 12. století. Od třináctého století, kdy přišli první kolonisté z Tyrolska a Saska, město vyrostlo v největší centrum těžby drahých kovů ve střední Evropě a jedno z nejznámějších hornických míst na světě.
Galerie Štiavnických nej…
Kde jsou drahé kovy, tam je i bohatství. Banská Štiavnica patřila za Rakousko-Uherska mezi nejbohatší města v Evropě. Kde je bohatství, tam se nastěhují i špičkové technologie a věda vůbec, a tak patří Banské Štiavnici prvenství i v mnoha dalších směrech: Poprvé na světě byl v banskoštiavnickém podzemí při těžbě použit střelný prach (1627). Marie Terezie v Banské Štiavnici založila v osmnáctém století první báňskou akademii, vůbec první technickou univerzitu světa. Ve městě a okolí se v neposlední řadě zachoval soubor technických děl, která souvisejí s těžbou a zpracováním rud: šachty, štoly, těžní věže, klopačka a důmyslný systém kanálů a tajchů, umělých jezer, vybudovaných pro potřeby historických štiavnických dolů. V roce 1782 byla Banská Štiavnica po Pešti a Prešporku třetím největším městem Uherska.
Banskoštiavnické rázovitosti
Dominantu náměstí tvoří Mariánský sloup a věž, která – ať se díváte, jak se díváte – je opravdu šikmá. K jejímu vychýlení (o 68 cm) došlo po roce 1958, kdy byl odbourán sousední dům. Město obehnané mohutnými hradbami připomíná pevnost – a skutečně jí kdysi v období tureckých vpádů bylo. Některé domy si dodnes zachovaly původní gotické části, hlavně portály, jiným zase zůstaly bizarnosti, které se jinde nevidí. Kupříkladu do domu číslo 196 na Trojičném náměstí, se zadním vchodem z prudce klesající Starozámecké ulice vstoupí rovnou do třetího patra. V Akademické ulici se zase na střeše přízemního domku tyčila místo komína stříška od studně s vrátkem na tahání věder s vodou. Ve vedlejším dvoře rostl komín přímo ze země a v jiném domě se kozy pásly na střeše – to všechno zapříčinil důvtip, vyrovnávající se s kopcovitým terénem. Pak ani nepřekvapí, že hodiny na radniční věži ukazují malou ručičkou minuty a velkou hodiny. Prý proto, aby „jednoduchí ľudia“ nevěděli, kdy se páni radní rozcházejí z porady do okolních krčem.
Stejně rázovití jsou tu ale i lidé, kteří rozhodně mezi jednoduché nepatří. Snad každý tu má dobový oblek, protože historické jarmarky a festivaly jsou na denním pořádku.
Štola Bartolomej
Hornický skanzen sídlí v místě původního dolu Ondrej a štoly Bartolomej asi pět minut autem na jih od centra. Povrchová expozice představuje některá historická důlní zařízení a na vzorcích hornin a minerálů vykresluje geologickou mapu Slovenska. Unikátem povrchové expozice je Hellův těžební stroj poháněný vodou z proslulých umělých jezer v okolí, kterým tu neřeknou jinak než „tajchy“. Je pravděpodobně jediný na světě, který se zachoval. Těžební stroje byly umístěny v podzemí a voda k nim vedena tlakovým potrubím. Tak jako v parním stroji vykonává práci pára, tady poháněla písty voda, která potom volně odtékala.
Těžký život horníka
Skutečná exkurze začala, když jsme vyfasovali hornické přilby, pláště, lihové hornické baterky a kráčeli slují občas úzkou tak, že se z obou stran za hlasitého šustění odíral plášť o stěny. Přímo na místě si mohl člověk udělat obrázek o tom, za jakých podmínek se tu pracovalo, odpočívalo nebo třeba slavily Vánoce. Chodby horníci hloubili jen s pomocí želízka a kladívka. Dochované zápisy ze 17. století dokazují, že na deset metrů potřebovali celý rok. Většinou pracovali v kleče a svítili si lampou s kravským lojem. Výjimkou nebyly ani malé děti. Zaujala mě fotografie několika toporně sedících chlapů před skleněnými lahvemi s mlékem v pozadí s vánočním stromečkem. „Ty baňáry jsou skuteční,“ řekl průvodce, „ale jak se asi mají tvářit na mléko.“ Postupovali jsme hlouběji do štoly, občas nám kapalo za krk, a kdo nedával na chvíli pozor, tak mu přilba křísla o ostrý výběžek hrbolatého stropu: „Život horníků byl těžký a nebezpečný. Nikdy nevěděli, jestli je to zítra nezavalí,“ vyprávěl průvodce a z jeho hlasu byla cítit osobní zkušenost. „Když se některý z horníků dožil šedesátky, byl to skoro zázrak. Když je to nezavalilo, tak měli zničené zdraví. Dokázali ale na tehdejší dobu vydělat slušné peníze a dokázali je taky roztočit v hospodě.“
Kam z Banskej Štiavnice
- Sitno – nejvyšší vrchol Štiavnických vrchů měří 1009 metrů a je výraznou dominantou. Ze tří stran jej chrání strmé skalní stěny. Během archeologických vykopávek tu bylo odhaleno mohutné lužické hradiště. Dnes je na vrcholu rozhledna.
- Štiavnické vrchy – řada turistických i cyklistických vás zavede mezi „tajchy“ – rozsáhlý a zachovaný systém vodních nádrží, které vznikly hornickou činností.
- Arboretum Kysihýbel – založeno bylo již roku 1900 a vysadili zde 282 druhů dřevin především ze Severní Ameriky. Vstup jen na povolení, bližší informace Národní lesnické centrum ve Zvoleně.
- Naučná stezka Paradajs – geologická expozice situovaná do přírodního prostředí okolí vrchu Paradajs, délka asi 4 km.
Přečtěte si i o dalších zajímavostech na Slovensku i v Banské Štiavnici.
Autor: Libor Michalec – časopis Cestopisy.
