Hrnec turistického zlata
Cancún byl ještě začátkem 70. let malou rybářskou osadou. Dnes má tato půlmilionová „turistická továrna“ jediný úkol: maximální přínos dolarů pro mexickou státní pokladnu. Jako by to Mayové kdysi tušili – Cancún totiž znamená „hrnec zlata“.
Město se dělí na „Cancún Centro“ (centrum) a „Zona Hotelera“. Na plážích úzkého poloostrova ve tvaru sedmičky se řadí 110 čtyř a pětihvězdičkových megahotelů. Kdo ale luxus defi nuje klidem, nedotčenou přírodou, originalitou a nikoli počtem hvězdiček, bude Cancúnem zklamán. Toto město bez minulosti a šarmu slouží výhradně k tomu, aby fungovala hotelová zóna – proto bylo vůbec postaveno. Každý druhý žije přímo nebo nepřímo z turismu a denně přicházejí zástupy dalších s nadějí, že si ukrojí svůj podíl z turistického dolarového koláče. V sezóně, tedy o Vánocích, Velikonocích a v létě, tu denně přistane na sto letadel z Evropy a ze Severní Ameriky.
Pláže na otevřené východní straně jsou nádherné, navzdory a nebo právě díky velkým vlnám. Pobřeží bohužel hyzdí hotelové paneláky. Většina cancúnských turistů ani neopouští hotel a o dovolené provozuje koupání, jídlo a shopping. Přesto nás Cancún nezklamal – jednak jsme se dopředu informovali a jednak už k Yucatánu tak nějak neoddělitelně patří.
Safari na mayskou bídu
Opouštíme sterilní Cancún a míříme do vnitrozemí. První vesnice nás šokují. Bídu jsme sice očekávali, jednoduché chatrče sbité z kůlů nám v relativně bohatém Yucatánu ale vyrazí dech. Chýše nabízejí jediný luxus – houpací síť nataženou u vchodu a otevřené ohniště. Neuvěřitelná sociální propast dělící pobřeží a vnitrozemí přitom měří jen několik kilometrů. Všude se válí odpadky, kolem chatrčí pobíhají vychrtlí psi a spousta dětí. Mexiko je úžasně mladá země – polovina obyvatelstva je mladší dvaceti let! Děti jsou tu důkazem mužnosti a zároveň i důchodovým zabezpečením. Možná tady – na rozdíl od Evropy – s naprostou samozřejmostí patří k životu, jsou všude vítány a nekladou se na váhy spolu s materiálními statky…
15 % obyvatel Yucatánu tvoří přímí potomci Mayů, 80 % jsou mestizové – potomci ze spojení Mayů se Španěly. Hlavně u Mayů je nápadná malá výška. Muži jsou velcí jako naše jedenáctiletá dcera, ženy menší než náš osmiletý syn. Mayové, kdysi páni této země, dnes patří k sociálně znevýhodněné menšině.
Později se k našemu úžasu dozvídáme, že některé cestovky nabízejí návštěvu mayských vesnic v rámci „poznávacích“ výletů. Před dvaceti lety, s ruksakem na zádech, bych spontánnímu pozvání domorodců určitě neodolala. Ale takhle? Vystoupit z velkého autobusu před malinkou chýší a organizovaně se jít podívat na bídu? A je ta bída pak skutečně autentická? Nebo jsou i turisté součástí ubohé show?
Chichén Itzá
Chichén Itzá patří mezi sedm novodobých divů světa a je pod ochranou UNESCO. Ráno po osmé vstupujeme do areálu. Jsme tu první a pár minut se srovnáváme se skutečností, že jsme skutečně tady. Kukulkanova pyramida je v ranním oparu nádherná, tajuplná, úžasná… Před očima se mi odvíjejí obrazy brutálních náboženských rituálů – asi díky fi lmu Apokalypso, který jsme shlédli před odjezdem. Všechny stavby se v mé fantazii dobarvují do původních nádherných barev, které už dávno smyl čas a na rozdíl od egyptských památek i vlhkost. Škoda, že po smrtelném úrazu americké turistky je výstup na pyramidu zakázán. Stejně tak i na Templo de los Guerreros se sochou Chak Mool (na zádech ležící postava se staženýma nohama a obětním tácem na břiše). Vystoupat se smí jen na Observatorium, jednu z mála kulatých mayských staveb.
Mayové nikdy nestavěli bez přesných astronomicko-astrologických pravidel, která perfektně ovládali. Tak třeba Kukulkanova pyramida je vlastně velkým kalendářem: 91 schodů x 4 strany pyramidy + 1 vrchní plošina = 365, tedy počet dní roku. Rohy pyramidy směřují k východu a západu slunce v den jarní a podzimní rovnodennosti. Kalendářů měli Mayové hned několik – podle cyklů jednotlivých kosmických těles. Pozorováním hvězd byli doslova posedlí. Na rovném Yucatánu, bez jakéhokoli orientačního bodu na obzoru, to ovšem nebyla žádná hračka. Nejdůležitější roli přitom hrála Venuše – nejsvětlejší těleso na hvězdné obloze. K jejímu pozorování byly v pyramidách dokonce vybudovány speciální otvory. Její dráha určovala spolehlivý kalendář – kdy sít a kdy sklízet především kukuřici, která byla hlavním zdrojem živin, a proto uctívána jako dar bohů. Ostatně Maya znamená „děti kukuřice“… Nakonec se ale podle většiny badatelů stala Mayům osudnou. Rostoucí populace (jen Chichén Itzá měla v době největšího rozkvětu na 70 tisíc obyvatel!) totiž vyžadovala stále větší osevné plochy získávané vypalováním džungle. Vysílená půda se brzy stala neúrodnou, období sucha a boje mezi kmeny o potravu nakonec vedly k zániku celé mayské kultury. Obilniny a brambory bohužel Mayové neznali.
Většinu staveb Chichén Itzá zdobí reliéfy boha Quetzalcóatla – hlavní postavy už v mesoamerickém božství, v podobě hada s ptačím peřím, který později u Mayů „mutoval“ v postavu Kukulkana (kukul – pták, kán – had). Když se před pyramidou tleskne do dlaní, ozve se ozvěna totožná se švitořením ptáka quetzala. Toto spektakulární představení sloužilo mayským vládcům jako důkaz jejich spojení s bohem, a tím k upevnění moci. Stejně zastrašující musel být pro poddané i stínový efekt obrovského hada slézajícího z pyramidy v den jarní a podzimní rovnodennosti.
Nedaleko Kukulkanovy pyramidy se dochovalo i největší míčové hřiště o délce 168 metrů. Sloužilo ke hře zvané „Ulama“, která měla u středoamerických národů nábožensko-kosmický význam spíše než sportovní. Každý tým měl 3–8 hráčů, úkolem bylo prohodit těžký kaučukový míč kruhy upevněnými na šikmých stěnách hřiště, a to pouze pomocí boků nebo stehen! Zpracování kaučuku Mayové ovládali už před 2 000 lety! Bílou lepivou tekutinu nazývali „ca-hu-chu“ neboli „plačící strom“ a gumu zpracovávali i do oblečení – vlastně prvních pláštěnek.
První obyvatelé přišli do Chichén Itzá z oblasti Petén v severní Guatemale roku 455 a žili zde do roku 755. Další perioda osídlení se datuje mezi roky 1000 a 1400, poté byla Chichén Itzá opuštěna a až do svého objevení v roce 1904 zůstala po staletí zapomenutá v džungli.
Celý areál se v jednom dni zvládnout nedá, už vůbec ne při teplotách kolem 40 °C a vysoké vlhkosti vzduchu. Při fotografování cítím, jak mi po zádech stéká potůček potu. Všude stojí mobilní prodavači vody, většinou malinké mayské babičky. Vůbec nechápu, jak tu výheň mohou vydržet. Od malého muže s tmavou vrásčitou tváří, ostrými indiánskými rysy a rukama umazanýma od barev kupujeme nádhernou masku. Z kusu cedrového dřeva dokáže vykouzlit takovou nádheru! Snaží se nám vysvětlit postavy a symboly, ale mayští bohové mají tak komplikovaná jména, že si pamatujeme jen ta nejdůležitější.
Do podsvětí
Necelých 20 km východně od Chichén Itzá leží nejhezčí cenote Yucatánu – Dzitnup. Na malé parkoviště se sbíhá hrozen dětí. Buší do oken, křičí, nejdříve máme strach, abychom některé z nich nepřejeli, pak problém vůbec vylézt z auta. Jsme tu bohužel první „gringos“ (bílí turisté), a tak se veškerá pozornost upíná na nás. Tahají nás, křičí a vyžadují „parkovné“. V jeskyni je příjemný chládek. Sluneční paprsky teď v poledne dopadají otvorem ve stropě přímo na vodní hladinu, ve výšce nad námi poletují desítky netopýrů. Osvícené kořeny stromů visící ze stropu dodávají celému prostoru zvláštní tajuplnou, skoro podsvětní atmosféru.
Šedivé „Bílé město“
Merida, hlavní město Yucatánu, je díky vápníkovým fasádám domů přezdívána „Bílým městem“. Bohužel vrstva popílku a špíny už dávno zbarvila domy z bílé na šedou a kromě hlavního náměstí Zocala a tržnice tu nic moc zajímavého není. Přesto Meridu nechceme v žádném případě vynechat – je pro nás totiž jediným autentickým městem mimo turistické oblasti. Na pohled působí docela idylicky, ale omyl! Centrem se valí proudy lidí, mezi auty kličkují mopedy a chodci. Horký vzduch zatížený výpary olovnatého benzínu, který se tu stále ještě prodává, a hluk nám dávají zabrat. Na upatlaných chodnících sedí žebráci, jeden má boty z kartonu a lepenky, další je bez nohou a pohybuje se díky dřevěným kůlům připevněným na rukách a pahýlech. Elektrické vedení visí v zauzlovaných chomáčích nad ulicí nebo je natažené na oprýskaných fasádách domů jako obrovské pavučiny. Po čtyřech hodinách zbaběle kapitulujeme a prcháme do nejbližší klimatizované restaurace.
Na Celestún za plameňáky
Silnicí MEX281 pokračujeme na západ a kolem desáté už vyplouváme mělkou mořskou úžinou Mexického zálivu ke koloniím plameňáků. Jsme tu první, máme člun sami pro sebe a po chvíli se objevují i první ptáci. Jako by někdo namaloval na mléčně tyrkysovou hladinu pastelově růžové skvrny.
Motor utichá, několik ptáků se ladně zvedá a v letu kreslí „esíčka“. Barevné kontrasty ještě dotváří sytě zelené mangrovníky, do nichž cestou zpátky nečekaně vjíždíme. Silně zapletené kořeny působí nad nehybnou kalnou hladinou skoro strašidelně.
Pláže Mexického zálivu se od karibských naprosto liší. Oblast si dodnes dochovala původní atmosféru, bez luxusních resortů a „přestavěné“ přírody. Místo předražených restaurací jsou tady prosté rybářské hospůdky s jednoduchým inventářem a mexickou klientelou. Rodiny včetně kojenců i prababiček sedí na pláži v písku nebo na odřených plastikových židlích a povídají si. Moře tu není tak průzračné jako na karibské straně, pláže jsou ale poseté kobercem barevných mušlí.
Do Meridy se vracíme navečer, v hotelu ze sebe smýváme špínu a pot. Z večerní folklórní show v centru ale nebude nic. Denniska bolí břicho, zvrací, má horečku. Včera bylo špatně Cheyenne. Zvracela i v autě, bohužel do netěsné mexické igelitky… U dětí desinfekci jídla tequilou bohužel praktikovat nemůžeme. Venku se během chvilky úplně setmělo a vzápětí z černé oblohy padají sudy vody. Tropická bouře budí respekt, hřmí v úplně jiných dimenzích asi i proto, že na rovném Yucatánu neexistuje žádná přírodní zvuková bariéra.
3x Tulum
Jako Tulum jsou označována tři místa: jednak samozřejmě ruiny, které jsou nejnavštěvovanější památkou Mexika, a pak „Tulum cabanas“ – pobřežní pás jižně a severně od ruin. Tahle část pobřeží je oblíbená mezi milovníky přírody a klidu. Dodnes se naštěstí nenašel investor, který by zde začal budovat hotelový komplex s golfovým hřištěm… Cabanas (plážové chatky) jsou na výběr od jednoduchých s písečnou podlahou, dvěma háky na houpací síť a primitivním sociálním zařízením, až po luxusní, odpovídající tříhvězdičkovým hotelům.
Nedaleko ruin pak leží ještě třetí Tulum – nezajímavá osada táhnoucí se podél hlavní silnice. Ještě před 20 lety bylo pobřeží cílem baťůžkářů a domovem hipíků. Dnes se za pár dní strávených na osamělých plážích ve stínu kokosových palem platí až nehorázné částky v amerických dolarech, které jsou na Yucatánu vedle mexického pesa vlastně paralelní měnou.
Ranní červánky
Vstáváme brzy – šumění moře a zpěv ptáků nás v naší plážové chatce nenechá déle spát, ale nevadí, stejně chceme být u ruin Tulumu před kolonami autobusů.
„Zamá“ neboli „Ranní červánky“ (původní název Tulumu) bylo obchodním a náboženským centrem a důležitým přístavem. Byl to nejvýchodnější bod yucatánské říše Mayů a při příchodu Španělů vůbec poslední intaktní osada. Areál o rozloze 380×170 m, na kterém se nachází přes 50 templů, ruin domů a paláců, obepíná 4 m široká a 600 m dlouhá masivní zeď. Pyramidy zde ale nejsou, v té době je Mayové už nestavěli. Stavby jsou směsicí několika yucatánských stylů. Nízké, trošku těžkopádně působící budovy sice nepatří k těm nejhezčím, jedinečná je ale jejich poloha nad mořem. Hlavní templ „El Castillo“ nechybí na žádné pohlednici. Oblíbenými motivy k fotografování jsou i leguáni. Na sluníčku se vyhřívají i statné exempláře.
Největší rozkvět zažil Tulum mezi lety 1200–1400; první obydlí ale pocházejí už z roku 564. Na stavbách se zachovaly dekorativní prvky zobrazující nebeského boha Itzamná (tvořitele nebe a člověka z kukuřičné hmoty) a nejdůležitějšího tulumského boha Dios Descendente (z nebes padající, z nebes vrhající se bůh). Postava má nohy vzpříčené k nebi, ocas ptáka a z paží vyrůstající křídla.
Na kole po bílých cestách
Coba se dá zvládnout výletem z Tulumu. Nejdůležitější je dostatek vody a nějaká účinná zbraň proti komárům – ruiny totiž leží uprostřed husté džungle. Na ploše 70 km2 jsou skryty ještě stovky neodhalených staveb. Na zdolání vzdáleností mezi památkami se doporučuje najmout si buď tzv. Trici- taxi se „šoférem“, nebo si půjčit kolo. Rozhodujeme se pro druhou možnost a přes počáteční skepsi zjišťujeme, že se i ve 40stupňovém vedru dá na kole vydržet.
Coba („Voda zacuchaná větrem“) byla v pozdním klasickém období důležitým centrem severovýchodu a nejrozlehlejší osadou mayské říše.
Mezi městy byla vybudována síť takzvaných sakbe – bílých cest. Silnice z bílého vápence nahrazovaly řeky, a tím chybějící vodní cesty. Jelikož v celé Střední Americe neexistovala tažná zvířata a Mayové neznali kolo, bylo vše transportováno na lidských zádech. Konstrukce „bílých cest“ je natolik solidní, že se po nich ještě i po 1000 letech můžeme prohánět na kolech. Nejdelší sakbe spojuje Cobu s Chichen Itza a měří 100 km. Na rozdíl od římských silnic vystavěných hlavně k vojenským účelům sloužily sakbe výhradně dopravě a náboženským výpravám.
Coba byla založena už roku 100 n.l. a opuštěna až v 15. století. Hustá džungle ji schovala tak dokonale, že ji Španělé nikdy neobjevili. Největší koncentrace staveb je hned nedaleko od vstupu: temply, obytné domy, náměstí i rekonstruované míčové hřiště. Hlavní atrakcí je nejvyšší mayská pyramida – měří 42 metrů. Zdolání jejích 117 schodů je odměněno nejen úžasným výhledem, ale i totálně propoceným tričkem, ruksakem a dokonce i mokrými řemínky fotoaparátu!
Místo, kde se narodilo nebe
Za poslední tulumskou cabanou končí i asfaltová silnice a za vstupní branou do největší přírodní rezervace Mexika Sian Kaán (nejjižnější část Quintana Roo) vede už jen prašná cesta plná půlmetrových výmolů a ostrých šutrů. Uzemí o velikosti 5000 km2 je naprostou divočinou a skrývá rozmanitou flóru i faunu: tropickou džungli, savany, písečné duny, močály s mangrovníky, laguny i 120 km dlouhý korálový útes, druhý nejdelší na světě. V odlehlých oblastech žijí ještě pumy, jaguáři, želvy, opice a 350 druhů ptáků – od papoušků až po pelikány a plameňáky.
V džungli také dodnes odpočívají desítky neodhalených mayských ruin. Jedeme krokem, teď píchnout, tak nevím, jak bychom v 50 °C měnili kolo – navíc s celou tou havětí kolem: ještěrky, pavouci i obrovští krabi, od žlutých, červených až po jasně modré.
S rachotem nás předjíždí kolona džípů. Organizovaný výlet, za kterým teď zůstala jen mračna prachu, je jedinou možností, jak se dostat se až do malé vesničky Punta Allan na nejjižnějším konci úzkého poloostrova táhnoucího se paralelně s pevninou. Odtud se v člunech pokračuje do mangrovníku a lagun nebo šnorchlovat ke korálovému útesu. 300 obyvatel Punta Allan žije hlavně z rybolovu a lovu humrů a z hrstky turistů, kteří se dostanou až sem. I džípy potřebují na zbylých 40 km dobré čtyři hodiny!
Z laguny se vrací rybářské čluny, rybáři vynášejí úlovky, splétají sítě a ve stínu rovnou porcují odhadem metrové ryby. Na vodní hladinu pod dřevěné molo dosedl nádherný pelikán. Očima jako knoflíky si nás z necelých dvou metrů zvědavě prohlíží.
Na straně k otevřenému moři se táhnou nekonečné, liduprázdné, nádherné pláže lemované háji kokosových palem. Oslnivě bílý korálový písek ostře kontrastuje s tyrkysovou hladinou a oblohou, která se během chvilky zahalila závojem černých dešťových mraků. Výstižnější jméno si pro tenhle ráj Mayové opravdu vymyslet nemohli – Sian Kaán totiž znamená „Místo, kde se narodilo nebe“.
Pozor na pumpaře!
Playa del Carmen je naším posledním cílem. Ještě vyzvednout oblečení z čistírny, kouknout na maily a natankovat. Paní venku vyšívá dečky, manžel obsluhuje pračky a sušičky. Dcera vede ve vedlejší místnosti Internet Cafe: několik starých monitorů, oprýskané židle, větrák. Jsou usměvaví a ochotní. U pumpy jsme už sehraný tým: zatímco Petr fofrem obíhá auto, já s vyvrácenou hlavou nespouštím oči z počítadla. Nevynulovávat je totiž další zdejší turistická „specialitka“. Neradi bychom dopadli jako Němec, který měl za natankování WV Brouka zaplatit 60 litrů benzinu! Velikost nádrže totiž není žádným argumentem! 120 pesos platíme dvěma dvoustovkami a mezitím, co jsme opět záměrně vplétáni do hovoru, je šikovnou pumpařovou ručkou jedna dvoustovka vyměněna za dvacku. Po chvilce dohadování dostáváme peníze zpět a tentokrát bez spropitného odjíždíme.
Playa del Carmen je po Cancúnu druhým největším letoviskem na pobřeží Riviera Maya. Co je Cancún pro Američany, je Playa pro Evropany. Výstavba hotelů ještě není zdaleka u konce a o „pitoreskní rybářské osadě“ už nemůže být řeč. Tvář Playa ale naštěstí nehyzdí žádné vysoké betonové krabice à la Cancún.
Vytančený příchod Španělů
V okolí se nachází několik přírodně-zábavných parků. Největší je Xcaret, ofi ciálně označovaný jako „ekologicko-archeologický park“ (chybí ještě označení BIO…). O ekoparku nemůže být samozřejmě ani řeč – aspoň ne v evropském chápání – už kvůli „plavání s delfíny“, které je vlastně půlhodinovým trápením zvířat za 120 dolarů. Xcaret nás ale nakonec příjemně překvapil: jezera s želvičkami, volně poletující papoušci, mořská laguna ke šnorchlování, skanzen mayské vesnice, ruiny, folklórní představení i pár originálních mayských staveb. Investovat 50 dolarů vstupného se vyplatí už jen za velkolepou večerní show. Objevení Nového světa příchodem Španělů do mystického světa Mayů je tu podáno naprosto úžasně! Historie Mexika, barevné kroje, tance, … Více než 250 účinkujících! Do otevřeného amfi teátru vletí na závěr hejno papoušků a mně vlhnou oči. Poslední zážitek zapadá do naší cesty za mayskou kulturou jako poslední dílek nádherného puzzle…
Yucatán – Mexiko
Poloostrov Yucatan rozděluje Karibské moře od Mexického zálivu – jih patří Guatemale a Belize, sever Mexiku. Yucatán má 1 500 km dlouhé pobřeží, v září až listopadu je zde ale nebezpečí hurikánů. 3,5 milionu obyvatel Yucatánu je indiánského původu a natrvalo zde žije i hodně Evropanů, především Němců, Švýcarů, Holanďanů a Italů. Původní název poloostrova zní „Mayab“ tedy země Mayů. Jejich kultura je stará 3 000 let. Při návštěvě Yucatanu byste neměli vynechat:
Chichén Itzá – novodobý div světa, nejznámější mayské ruiny
Coba – mayská osada uprostřed tropického pralesa
Isla Contoy – přírodní rezervace
Cenote Dzitnup – nejhezčí cenote na Yucatánu
Sian Kaán – přírodní rezervace
Celestún – kolonie plameňáků
Další mayské osady: Ek Balam (pyramidy, reliéfy), Uxmal, Kabán, Sayil, Xlapak, Labná
Autor: Patricíe Sudik – časopis Cestopisy.
