První dojem
Místo, kam jsme přiletěli, se jmenuje Kunming. Je hlavním městem provincie Yunnan, na samém jihu Číny mezi Barmou, Laosem a Vietnamem, žijí tu asi dva miliony lidí a je nazýváno městem květů anebo „věčného jara“. Zdálo se tu všechno být klidné a spořádané, ale přece jen to bylo první město, které jsem v Číně navštívil – a první dojmy jsou jak známo nesmazatelné. Tím nejdůležitějším prvním dojmem asi bylo u protibetsky naladěného cestovatele poněkud překvapivé poznání, že Číňané jsou mírumilovní, vstřícní a ukáznění a nejvíc ze všeho touží po klidu. Zvlášť patrné to bylo v parcích, kde šumí potůčky, kvetou čínské růže a navíc hraje uklidňující čínská hudba. Na večeři jsme zapadli do takové malé, poněkud nevzhledné špeluňky. Čínskou kuchyni jsem znal z domova z vietnamských tržnic. Smažené nudle stály dva a půl juanu, což je v přepočtu sedm korun padesát.
Jakmile jsem vzal poprvé do ruky hůlky, uměl jsem s nimi jíst, jako kdyby to tak bylo odjakživa. Je to snadné. Jedna hůlka se prostě zafixuje mezi prsty napevno a druhou se hýbe podobně jako tužkou. Když jsem to zkusil podruhé, musel jsem se to ale učit znovu a potřetí zase – pak už to šlo automaticky.
Kamenný les
Do městečka Shiauli jsme vyrazili kolem deváté. Šinuli jsme si to celkem hezkou krajinou v nadmořské výšce okolo 1500 metrů v nacpaném mikrobusu a já s překvapením zíral na věci, které nejsou až tak běžné: betonem vylitá celá příkrá stráň, aby se nezřítila na silnici, chlapíci v kvádrech, zametající na odpočívadle u silnice parkoviště, taoistický chrám s umělým vodopádem, ze kterého se vyklubalo prachobyčejné nákupní centrum. Pár kilometrů před cílem jsme si konečně všimli kamenného lesa, roztroušeného v krajině. Velkorysé dílo přírody, kde kameny vypadaly, ne že jsou poházeny po krajině jakousi boží rukou, jak by napsal Karel Čapek, ale že skutečně vyrůstají z lůna země, aby pak zkameněly. Připomínaly trochu Český ráj anebo Prachovské skály, ale všechno v rozměrech desítek kilometrů čtverečních. Přírodní rarita Kamenný les neboli Shilin je oblast šedých vápencových sloupů vymodelovaných do bizarních tvarů vodou a větrem. Skály dosahují až třicetimetrové výšky a na rozdíl od oblých tvarů, které známe z Čech, mají poměrně špičaté zakončení a jsou místy tak hustě nakupeny, že připomínají zkamenělý les. Mezi tou kamennou nádherou pak rostou palmy a zdejší tůňky jsou plné červených rybek, neboť chování okrasných ryb je vedle vynálezu papíru, střelného prachu či hedvábí dalším z čínských objevů.
Lidé Sani
Prodavači a průvodci zřejmě patřili ke kmeni Sani z národnosti Yi, každopádně byli oblečeni do národních krojů. Spíše než hrdost ke kulturní tradici za tím ale asi vězela snaha vyždímat z turistů peníze. Stejný důvod je vede k tomu, že pro návštěvníky pořádají hudební a taneční představení. Ovšem v Číně žije celkem 55 národnostních menšin, a tak kromě Saniů rozšiřovali spektrum krojů také krojovaní čínští turisté. Jediné, co se v pelmelu tvarů a barev zdálo jisté – že v čepici s rohy chodí vdané ženy. Movité Číňany rozvážel traktůrek s vagónem opatřeným sedadly, jaké jezdí i u nás po některých zoo. Je tu ale i mnoho tras pro pěší, občas se prolézá skalami, ve kterých jsou jen úzké průlezy, a je celkem běžné, že proti vám úzkou skalní štěrbinou vyleze postupně po jednom nekonečný zástup ne třiceti lidí, ale třeba stovky. Rozdíl mezi zemí, kde se sčítají obyvatelé řádově v milionech anebo v miliardách, musí být znát. Takže je nakonec pozoruhodné, že i přes takový nával není na horských stezkách nikde „dopravní zácpa“. Číňané jako kdyby měli generacemi vštípený smysl pro udržování rozestupů a schopnost rozptýlit se rovnoměrně v prostoru. A co více – chvílemi to vypadlo, jako kdyby tohle pravidlo respektovaly i skály. Když jsme se po setmění vraceli mikrobusem do města na nádraží, viděli jsme, že skalami je posetá celá okolní krajina i mimo turistickou oblast a pod jehlanovitými skálami zemědělci tiše obdělávali rýžová políčka a celkově to vyhlíželo daleko exotičtěji než ohraničená plocha s povinným vstupným, stánky s občerstvením a hudebním programem.
Autor: Libor Michalec – časopis Cestopisy.
