Jízda na kládě
Jeden z nejstarších sportů světa v době svého vzniku vlastně sportem nebyl. A pro statisíce jeho vyznavačů je spíš životním stylem. Vše začalo podle některých záznamů již před zhruba 2000 lety v Polynésii na Havajských ostrovech. Dlouhé opracované klády byly tehdy prapředky dnešních surfů ze superlehkých materiálů. Otázka je, zda sloužily jen k zábavě, či prostému dopravení se zpět ke břehu třeba po rybaření – za využití síly vln. Tehdy se ale ještě určitě nemluvilo o surfingu jako takovém. A co víc, surfing není vlastně nic nového ani v říši zvířat. Některé ryby i v celých hejnech využívají síly vln, které jim propůjčují na chvíli svou energii a rychlost, některé druhy to dělají dokonce i pro zábavu. Několikrát jsem se setkal ve vodě i se „surfujícími“ tuleni, ale nebyli z mé blízkosti příliš nadšeni…
Surfařský zeměpis
Surfing se úžasným způsobem neslučuje jen s přírodou, ale i s cestováním. Touha hledat a nacházet stále nová místa a vlny se stala pro mnohé drogou, stejně jako sport samotný. Surfař nemá nikdy dost a stejně není nikdy dost těch správných vln a lokalit. Každá jednotlivá vlna je totiž originál a stejné je to i s místy, kde se rozbíjí. Surfaře to stále žene kupředu, a tak se nakonec celý jeho život může změnit v jedno velké hledání té pravé vlny. Poznal jsem takových lidí několik a podobali se sobě jako vejce vejci. Jednoduchá filozofie, jasný cíl. Solí a sluncem rozdrásaná pokožka, v načervenalých očích touha, nadšení a trocha šílenství. Ta nejzapadlejší místa světa jako například Velikonoční ostrov, Nová Guinea, či dokonce Somálsko jsou pak tradičně ta nezajímavější a nejcennější. Člověk tu má oceán sám pro sebe, nemusí se dělit o místo ani vlnu. Navíc, pokud se trmácíte k vysněnému příboji přes poušť, hory či prales, cestou necestou, je potom odměna o to sladší. Na přeplněných vlnách některých pláží Kalifornie, Austrálie nebo Havaje se surfing stává spíše agresivním bojem o každou vlnu…
Surfing je rozhodně i společenskou záležitostí. Při čekání ve vodě na vlny se dá s „kolegy“ probrat spousta věcí a někdy i vyřešit mnoho problémů. Ta správná vlna na sebe totiž občas nechá pěkně dlouho čekat. Čím jsou surfaři starší, tím se čekání a povídání zpravidla prodlužuje – pamatuji si živě na skupinku břichatých, často potetovaných „jezdců“ již v letech z Austrálie. Potomci první generace místních přistěhovalců-surfařů zcelého světa si bez této činnosti nedokáží život představit. Stejně tak i jejich děti, které kvůli surfingu často ani nechodí do školy a později se živí všelijak. Na práci prostě není čas a vlny nepočkají… Pravidelná setkání „surfařských veteránů“ ve vodě tam jsou jakousi udržovanou letitou tradicí. Platí samozřejmě také, čím starší a těžší nadšenec, tím větší „prkno“. O to pohodovější a snazší je pak i surfing, dají se využít i menší a delší vlny.
V jižní Evropě se dá pak naopak narazit pouze na mladou generaci, surfing tam nemá dlouhou tradici a „prkna“ jsou daleko kratší a styl daleko sportovnější a agresivnější. I zdejší vlny se hodí většinou spíše na menší prkna. Možnosti jsou navíc v Evropě dost omezené, když nepočítám skvělé pobřeží Atlantiku. I Středozemní moře dokáže v zimě při bouřích občas překvapit, ale spíš jen výjimečně a krátkodobě. Obyvatelé anglosaských zemí ovšem mají tento sport tak nějak v krvi a britské ostrovy jsou včetně Irska i přes nepříznivé počasí nejstarší kolébkou surfování v Evropě.
Další velmocí surfu, samozřejmě kromě USA, je Brazílie. To platí hlavně pro jih této nádherné země, na který přichází příboj až zdaleké Antarktidy. Místní atmosféra nabitá energií a svérázným životním stylem pak ještě podtrhne zážitky z vln a výsledná kombinace může být až nebezpečná. Jižní Afrika by se také jako „Mekka“ surfu rozhodně neměla opomenout, ale osobní zkušenosti s ní nemám. Ostrovy obecně jsou pak rájem surfu samy o sobě. Příboj přichází z různých stran, v různých velikostech a tvarech, a tak mají na výběr všechny generace, profesionálové i začátečníci.
Síla zimních bouří
Samozřejmě platí, čím větší plocha vody, tím větší vlny je schopna vygenerovat. Vliv pak mají mořské proudy, přílivy, bouře, větry, a hlavně tvar mořského dna u pobřeží a různé kombinace toho všeho… Správný tvar dna pak vlnu, která vznikne třeba tisíce kilometrů daleko, vyzvedne a vytvaruje. To je také případ slavné Havaje. Vlny zrozené v zimních bouřích u Aljašky se rychle a nenápadně šíří oceánem a nic jim nestojí v cestě. Až narazí na havajské vulkanické masivy. Ideálně postupně formované dno u ostrovů pak doslova postupně vytlačí energii vlny do výšky – ani moc rychle, ani moc pomalu, prostě přesně tak, aby byla dokonale vytvarovaná, neztratila sílu, aby byla pozvolná a co nejdelší. To se navíc často odehrává v zimě za krásného počasí, v teplé vodě, a navíc v úžasném prostředí. Co víc si může surfař přát? Podobné je to i na řadě dalších míst na světě, ale zdaleka ne vždy v tak ideální kombinaci, síle a frekvenci. Jinde se na vlny čeká dlouhé měsíce, na Havaji se spíše mezi vlnami vybírá, a to téměř po celý rok. Tamní silné zimní příboje ale rozhodně nejsou pro každého a celkem mírumilovný sport se tu mění v pořádný adrenalinový zážitek. Vlny a s nimi spojené konané světové šampionáty s sebou přináší každoročně úrazy i oběti. Síla těchto „monster“ se totiž dá lehce přirovnat k síle padajícího několikapatrového domu.
Díky bouřím jsou podmínky vždy daleko lepší v zimě, ať už na jižní či severní polokouli. Vždy je tedy kam jet!! Když je na severu horké léto a hladina jak zrcadlo, znamená to přesunout se na jih.
Vlny se často také zvětšují u ústí velkých řek do moře. Tam se setkává proud řeky a mořského příboje a výsledek může být fantastický. Na Amazonce pak tyto síly vytvářejí vůbec nejdelší vlnu světa, zasahující mnoho kilometrů do vnitrozemí. Nevýhodou je často kalná voda, kusy dřev, které přináší řeka, a žraloci. Ti jsou zvláště poslední dobou stále větším problémem. U ústí řek hledají potravu a kalná voda jim dává možnost být téměř neviditelnými. Není proto radno surfovat za soumraku či v brzkých ranních hodinách, kdy jsou nejaktivnější!
Okamžiky věčnosti
Jen těžko se dá popsat pocit, když jste TAM. Volnost, svoboda a splynutí s oceánem, okořeněné trochou adrenalinu. Jste součástí toho všeho, připadáte si jako zrnko písku na pláži – malí a nedůležití. Vidíte, jak se k vám rychle blíží doslova „kopec“, hledáte vhodnou pozici a najednou vás ohromná síla zezadu doslova katapultuje vpřed. Díváte se dolů z výšky několika metrů a s respektem sledujete, jak se za vámi láme a uzavírá ta nespoutaná vodní masa. Za hřmotu, při kterém neslyšíte vlastní hlas, se řítíte vpřed a snažíte se předvídat chování vlny. Několik okamžiků nespoutané jízdy se vám pak vryje do paměti jako věčnost…
Autor: Radim Češka – časopis Cestopisy.
