Nina Ingriš: „Byl prostě krásný!“

880

Tu paní jsem nikdy na vlastní oči neviděl. A přesto jsem po chvilce poslechu rozhovoru, který s ní natočil Petr Jahoda, měl pocit, že ji znám celý život.

Jednak mi trochu vzdáleně připomínala jednu mou tetičku (s trochu podobným osudem), jednak to byl nepřetržitý proud myšlenek, názorů a vzpomínek, který volně (ale smysluplně) přeskakoval z jednoho na druhé. A celým tím vyprávěním prosakovala obrovská životní moudrost a laskavost. Jak jinak proto mohla znít Petrova první otázka, než jaký vlastně byl člověk její manžel Eduard Ingriš.

To se každý vždycky ptá… Prostě krásný – duševně i hudebně, těžko se to dá popsat, on byl strašně hodný člověk. Nepamatuji se, že by někdy zvedl hlas, byl trpělivý, zvláště při stříhání a ozvučování filmů. Prostě to byl úžasný člověk.

Úžasný člověk s úžasně složitým životem. Úspěšný skladatel písní, operet, symfonií a dirigent, nadšený filmař, který byl kupříkladu jediný, kdo před koncem války filmoval bombardování Prahy, se na poválečné schůzi skladatelů od nějakého komunistického poskoka dozvěděl, že „s tou buržoasní hudbou musí skončit a teď bude skládat takhle“. A pustil jim sovětské častušky…

Jeho bratr byl profesionálním důstojníkem a radil mu, ať z Československa raději zmizí. Sháněl valuty a možnosti, jak odtud vypadnout, a nakonec v listopadu 1947 odejel. Tehdy už komunisté pořádně vládli, ale pan Ingriš měl přítele, který byl námořníkem. Ten mu sehnal jízdenku do Jižní Ameriky. Neodolal ale a zastavil se v Maroku, a pak v brazilském Rio de Janeiru. Původně plánoval dojet až do Argentiny, kde byl v opeře dirigentem Čech Kumok a byla naděje, že ho vezme pod ochranu a sežene mu nějaké místo.

Jenomže v Riu ho najednou objevila manželka československého vyslance, jeho spolužačka z konzervatoře a zpěvačka. A tak ji začal doprovázet na klavír na všech oslavách ministrů a diplomatů. Zůstal tam déle, než měl. Přišel únor 1948 a pan vyslanec abdikoval, protože byl antikomunista. Eduardu Ingrišovi propadl pas a nařídili mu, že nesmí v Riu zůstat. Že může být všude možně, jen ne ve velkoměstech.

Na jednom brazilském úřadě mu ukázali mapu, aby si vybral, a on tam viděl Amazonku. Chtěl tam – usmívá se paní Ingrišová. – Snažili se mu bránit, že až tam nemusí, ale on trval na svém. Věděl totiž o jedné zpěvačce, myslím, že se jmenovala Kalašová (zemřela v Bahíi, kde má dokonce i pomník). Zpívala tam v opeře. Ale na Amazonce velmi strádal – co tam měl dělat, kde měl pracovat, když řeč neznal?

Pomohla (jako naštěstí často) náhoda. A Čech. V Brazílii žil nějaký Vaňátko, který měl fotografický a filmový ateliér. Ingrišovi poslal do Amazonie vybavení, aby mohl založit fotografické studio.

Jenže v Brazílii byl zákon, že jste si nemohl jako cizinec nic zařídit sám, musel jste mít za partnera rodilého Brazilce. Ale partner manžela okradl, takže zůstal beze všeho. Prostě hrozně strádal. Žil jenom na banánech a toulal se ve špinavém oblečení kolem řeky Amazonky, přístavu. Jednou uviděl, že z lodi vykládají piano. Tak šel za ním podívat se, kam ho vezou, a ono to bylo do nějakého hotelu. Stál před ním a vypadal strašně. Najednou vyšel jakýsi štíhlý, vysoký a hezký mladík a ptal se, co chce. Manžel se mu snažil vysvětlit, že taky hraje na klavír. Ten muž byl naštěstí Srb, takže se s ním jakžtakž domluvil a přijal ho do hotelu, kde pak manžel hrál na klavír.

Jednou přišel do hotelu náhodou peruánský konzul, nevím, jak se domlouvali, ale řekl mu: „Co vy tady v té džungli děláte? Pojďte do Limy, do Peru.“ Jenomže manžel neměl žádné doklady. Konzul mu dal kontakt, přes nějž si manžel sehnal falešný pas. Jel potom jako Brazilec a na hranicích ho jímala hrůza. Neuměl ani španělsky, ani portugalsky! Ale nějak to projel. Snad ho nekontrolovali, protože měl tmavé vlasy… A tak se dostal do Limy.

Později Eduard Ingriš pořádal různé expedice po peruánské Amazonce. Měl totiž strašně rád přírodu a zvířata, doma asi dva roky studoval přírodovědeckou fakultu, a jak to jen šlo, jezdil na kánoi po Vltavě.

Otec paní Niny namaloval podle pohlednice kopii obrazu I. J. Repina „Záporožští kozáci píší strašně sprostý dopis sultánovi“

 

Petrovi nezbývalo nic jiného než se podivit, jak se tak daleko mohli setkat. A jak se vlastně do Ameriky dostala paní Nina?

Přijeli jsme tam jako emigranti v roce 1957. Z Brna jsme odjeli v dubnu 1945 do Německa. Tam jsme byli čtyři roky v uprchlických táborech v Bavorsku a snažili se dostat do Argentiny, do Paraguaye nebo do Uruguaye, ale nikam nás nevzali.

A to z Brna utíkali před Němci?

Kdepak! Před Sověty! Můj tatínek byl kozák. Vykládal mně, že jeho dědeček měl velké stepi v místech, kde je dnes Čečensko, měl tam ovce, koně, a říkával mu‚ že „kam až tvoje oči vidí, to je všechno moje“. Vždycky s sebou měl několik ozbrojených kozáků, kteří je bránili proti Čečencům, protože to byli banditi, zloději a vrahové. A jim v roce 1956 tu zemi Chruščov daroval… Čečenci pak vyvraždili 70 tisíc lidí, většinou starců, žen a dětí, protože nedokázali utéct. Původně to byla země těrských kozáků, podle řeky Těreg.

Otec paní Ingrišové, tak jako mnoho jiných kozáků, se po ruské revoluci uchýlil v roce 1921 do Československa, ale roku 1945 s blížící se Rudou armádou pro ně tady zase začalo být nebezpečno – věděli, že by skončili na Sibiři. K dalšímu útěku jim paradoxně pomohli Němci.

V dubnu 1945 nám spolu s dalšími kozáky, bylo nás asi dvacet, k poslednímu vlaku z Brna připojili vagon a my jsme s ním jeli do Prahy. Právě po našem odjezdu ráno bombardovali nádraží, a tak tam uvízlo hodně Ukrajinců. Hodně jich to zabilo, někteří zůstali v nemocnicích a ty ostatní Sověti pár dní nato odvlekli na Sibiř.

Skupině kozáků se z Čech podařilo uprchnout díky jednomu z nich, který v Praze pracoval v německé tajné službě. Věděl, co bylo upečeno na Jaltě, a nabádal je, aby se snažili dostat do americké zóny v Německu, tedy do Bavorska.

To také bylo naše štěstí, protože tam, kde byli Angličani a Francouzi, hlavně Angličani, vydávali všechny uprchlíky z Ruska Sovětům. V Rakousku, v Lienzi, je dokonce pomník na místě, kde mnozí spáchali sebevraždu. Matky tam házely své děti do rozvodněné řeky Dravy a skákaly za nimi, než by šly zpátky do Sovětského svazu. Byl to úplný masakr. Vyšla o tom knížka a je to zachyceno i na obraze, jehož kopii mám.

Nakonec se do americké zóny dostali. Po čtyřech letech marného snažení se dostala rodina paní Niny do Brazílie. Do Argentiny to nešlo, protože tamější prezident Perón uzavřel přijímání uprchlíků z východní Evropy. První, kdo se tam nahrnuli, byli totiž sovětští špioni!

Svobodní nebo mladí mohli jet do Severní Ameriky na pomerančové plantáže, tatínka – vystudovaného inženýra na brněnské technice – vzali ale přece jen do Brazílie jako zeměměřiče. V té době tam už byl i Eduard Ingriš, ale na Amazonce. Později, když přiletěl na návštěvu z Peru, jsme se nesetkali, protože jsme neměli společné přátele.

Jak tedy došlo k jejich setkání? Až ve Spojených státech, v Los Angeles, kam se v roce 1957 rodina paní Niny přestěhovala. Eduard Ingriš přijel v roce 1962 z Peru do Los Angeles prodat svoje filmy o vorových plavbách právě ve chvíli, kdy tam ochotníci zkoušeli operetu Stelibského, který se krátce před tím utopil ve vaně. Protože Stelibský neměl nic napsaného, jen improvizoval na klavír, požádali Ingriše, aby s nimi nastudoval jeho vlastní operetu, a paní Nina v ní pak zpívala.

První rok to byla opereta „Tam v horách“, další rok „Maryša“ (která se původně tak měla jmenovat, ale kvůli Mrštíkům ji Ingriš musel v ČSR přejmenovat na „U panského dvora“). Třetí rok, při operetě „Okolo rybníka“, si už Ingriš dodal odvahy a byli jsme svoji. Svatbu jsme měli tzv. tajnou v ukrajinském pravoslavném kostele, protože jsme nemohli pozvat celou českou kolonii v Los Angeles. Manžel byl katolíkem, syn je pokřtěný katolík, já jsem pravoslavná. Mně nevadí, když se v kostele pomodlí za papeže – je to stále jeden Bůh a jeden Kristus. A když jsem nemohla do pravoslavného kostela v našem posledním bydlišti v South Lake Tahoe v Kalifornii, tak jsme samozřejmě chodili do katolického kostela. Dokonce jsme v něm měli obnovení manželského slibu při 25. výročí naší svatby.

 

Eduard Ingriš (malba Stephana Baumanna podle fotografie z roku 1976)

 

Jaký první dojem na paní Ninu udělal?

Mně hrozně imponovalo, že to byl muzikant, a i jinak tak úspěšný. Napsal šedesát operet, symfonie a stovky písniček. Samozřejmě ta nejznámější je „Teskně hučí Niagára“. Tady nikdo nevěděl, kdo to složil, už si snad lidé mysleli, že to je nějaká národní písnička.

A potom ten jeho klidný hlas! Můj otec měl basbaryton a syn zdědil hlas po dědečkovi, ale Ingriš měl tenor. I tím mně imponoval. A také svým zevnějškem – syn je mu hodně podobný.

Jako dítě jsem vyrůstala mezi kozáky, tatínek dirigoval kozácký sbor, během války vystupovali po nemocnicích, lazaretech, maminka s tatínkem tancovali lesginku, tatínek tancoval na špičkách a s třemi kinžály v ústech. Takže jsem vyrůstala v hudbě a také jsem hrála na klavír.

Žili spolu šestadvacet let, od roku 1965. Na co vlastně nejraději Eduard Ingriš vzpomínal?

Na Českou republiku, na Amazonku, on vlastně vzpomínal na všechno.

Jakou vlastnost na Eduardu Ingrišovi paní Nina, ať už jako na manželovi, nebo jako na člověku, nejvíc obdivovala nebo které si nejvíc vážila?

Já jsem se do něj zamilovala kvůli vzhledu, protože byl takový můj ideál – víceméně láska na první pohled. Jenže on si netroufal, já se mu líbila, ale bylo mi 31 a jemu už 57! Vypadal ale strašně mladě.

Vyprávěl Eduard Ingriš často o svých cestách?

To je těžký oříšek, on toho měl tolik… Vyprávěl mi, jak doma trempoval, tady měl chatu u Svatojánských proudů, říkalo se jí „Nemuzikantská chata“. Dnes je ale zatopená přehradou. Potom měl druhou chatu, kam chodil i v zimě a má odtud hrozně moc černobílých filmů. Jezdil tam Jan Snížek a filmové hvězdy, zpěvačky a zpěváci, no prostě muzikální smetánka. Nejraději vzpomínal na mládí. Vždyť je z té doby také jeho knížka, která tehdy naučila celý národ hrát na kytaru, „Veselé učení na kytaru“. První díl byl bez not, druhý napsal už s notami a ten už mělo méně lidí. Já jsem si první díl přivezla až z Brazílie, kde ho měl jeden přítel. Hrála jsem spíš na klavír než na kytaru, ale povídky v knize obsažené se mi tak líbily, že mi ji přítel daroval a já si ji přivezla do Ameriky.

Paní Nina se zasnila a bylo vidět, že je duchem zase zpátky v Americe se svým manželem. Na co nejhezčího vzpomíná?

Na operety, na krásný Rozmarný večer Eduarda Ingriše. To byly scénky z programu Rozmarné zrcadlo, pro který napsal v Praze v divadle Jana Smíška hudbu. To byla revue, která se v Praze hrála pět let – 1600 představení. Tím se nemůže pochlubit ani Broadway. A také vzpomínám na naše putování s promítáním filmů.

A co cesty, napadlo Petra. Cestovali někde spolu?

Nikde jinde než po Americe, Havaji a Kanadě, když jsme pořádali filmová představení. Já ani nejsem na cestování správný typ, mě nevábí do nějakých zemí jezdit, já se na ně velmi ráda podívám v televizi, ale abych tam jela, to mě nebaví. Mým přáním bylo, že budu jezdit po českých krajích, až se sem vrátím. No, zatím jsem nikde moc nebyla, jen se synem a bratránkem v Budapešti a ve Vídni.

Myslím, že jsme po Americe jezdili přes pět let. Devět měsíců a asi 300 představení za rok. Zbytek času jsme připravovali další film. A nebylo to jenom v hezkém počasí, naopak. Začínali jsme v září a končili na začátku května. V těch nejhorších zimních dobách jsme bývali na severu USA a v Kanadě. Z jednoho večera na druhý bylo normální ujet 250 mil, to bylo tak minimum, ale měli jsme i 300, 350 mil, jednou dokonce 700! Hnali nás z Michiganu ve sněhu na jih do Tennessee, přes hory!

Nebylo to lehké, jezdili jsme v domě namontovaném na nákladním voze, takovém předchůdci karavanu. Dnes jich zde vidím hodně na silnicích, ale namontované na slabších vozech. Nemohli jsme jinak, protože jsme vozili všechny naše aparáty s sebou. Byly to němé filmy s manželovým synchronizovaným hudebním doprovodem na magnetofonu a k tomu jsem četla komentář. Vždycky jsme si vyžádali na pódium křídlo, já zahájila a představila manžela, který přišel ve smokingu a zahrál kus Rachmaninova koncertu. Pak mne doprovodil s úvodní písní. Vždy jsem měla stylový kroj a manžel složil ke každému filmu i „stylovou“ píseň. Jezdili jsme se třemi filmy: „Jedeme s Kantutou“ (o vorových plavbách přes Tichý oceán), „Amazonka“ a „Plachtění po jižních mořích“.

První film natočil Eduard Ingriš během plavby na voru Kantuta z Peru do Polynésie a jel ho zkusit prodat do Hollywoodu. Tam ho Karel Hradilák, původně pražský divadelní herec a v tu dobu filmový herec v Hollywoodu, seznámil s jedním Čechem, Miloušem Pelcem, který údajně byl nějakým velkým pánem ve studiu. (Mnozí Češi v Americe lhali a nafukovali se, co všechno v Československu byli a dělali.) Jeden jeho přítel, který měl velmi úspěšnou a známou restauraci „Heart of Europe Restaurant – Srdce Evropy“, často říkal o jejich pejskovi, že „naše Lasička také byla v Čechách bernardýnem“. Tento pan Pelc ho provedl po studiu, kde pracoval, a vlastně se chlubil Ingrišem. Navrhl, aby tam Ingriš svůj film nechal, že on a ještě jeden Čech ho „udají“.

Ale manžel byl sice důvěřivý, ale ne pitomý, a tak s nimi sepsal smlouvu. Už Thor Heyerdahl ho totiž upozornil, že film nesmí prodat za míň než 150 000 dolarů. Ale přiběhli za ním až na letiště, že musí ještě podepsat nějakou plnou moc. Po druhé cestě se chtěl na produkci filmu zúčastnit jeden peruánský milionář. Manžel proto žádal, aby mu první film poslali zpět. Řekli, že to nejde a že musí i druhý film dělat v Hollywoodu. Proto se manžel v roce 1962 rozhodl přijet do Ameriky. A zjistil, že první díl dokonce běžel v televizi.

To už se ale znali a paní Nina ho vzala k advokátovi. Ukázalo se, že plná moc dávala těm dvěma podvodníkům právo s filmem dělat cokoli. Musel zasáhnout další známý, který vykuka vystrašil, a tak dostali originál filmu zpátky. Navíc se pak ukázalo, že ten český „pán“ (bernardýn) ve studiu jen převážel krabice filmu z jednoho ateliéru do druhého, tedy byl poskokem.

Jak s manželem v exilu pohlíželi na socialistické Československo, jak to prožívali? Chtěli se Ingrišovi vrátit domů?, napadlo Petra.

Vím přesně, jaké to tady bylo. V roce 1964, když už jsme se staly americkými občankami, jsem tady byla s maminkou. Díky svému otci jsem vyrostla jako antikomunistka a manžel jakbysmet. (Vždyť mu všechno zabavili, ukradli z bytu, když se nevrátil. Jeho sestra ze začátku dostávala za něho tantiémy od OSA, ale pak už se nesmělo od Ingriše nic hrát ani vydávat na gramofonových deskách.) Manžel se rozhodl z OSA vystoupit a oni ho nechtěli pustit. Byl to boj. A pak jsem zase musela bojovat, aby mě vzali zpět, když manžel zemřel. Ale 99 % peněz je za Niagáru.

Chtěli jsme se spolu vrátit po roce 1989, ale čáru přes rozpočet nám udělal rok 1991. Právě jsem prodávala svůj obchod se zdravou výživou a vitaminy, abychom si koupili počítač, protože jsme chtěli začít psát manželovy paměti. Naťukal jedním prstem na obyčejném psacím stroji jen asi 74 stránek. Zrovna jsem dala obchod do prodeje, když manžel zemřel.

Tehdy jsem ještě na návrat nebyla úplně připravená, ale potom jsem začala mít strach, protože můj bratranec mi začal všechno vyhazovat a mě pojímala hrůza, co by s tím vším udělal, kdyby se se mnou něco stalo. Nejspíš by objednal kontejner… V zoufalství jsem napsala příteli Miroslavu Zikmundovi, jestli by nemohl vymyslet, kam bych všechny věci po manželovi mohla dát. Jsem přesvědčena, že i manžel by se Zikmundem začal vyjednávat, kdyby věděl, že mají s Hanzelkou nějaké muzeum. Zikmund přemluvil ředitele muzea, který o Ingrišovi samozřejmě taky nic nevěděl, a on svolil za předpokladu, že vše perfektně zdokumentuje. A stane se to součástí Archivu Zikmunda a Hanzelky. Zikmund pak zařídil, že ministerstvo kultury díky panu ministru Dostálovi zaplatilo převoz všech věcí do Muzea jihovýchodní Moravy ve Zlíně. Byla toho jedna tuna, 42 krabic.

Ale Eduard by tady byl stejně rozčarovaný, jako jsem dnes rozčarovaná já, protože to zde není takové, jaké jsem si to představovala.

Stejně ještě s sebou přivezla 179 krabic filmů. Eduard Ingriš ještě za svého života posílal do svého rodiště – Zlonic u Kladna – do památníku Antonína Dvořáka fotografie, plakáty, suvenýry ze své plavby na vorech i svoji kytaru, kterou měl na Amazonce. (Je tam uložena i jeho urna. S typickým nápisem: Teskně hučí Niagára.)


Eduard Ingriš (1905–1991)

Světák a dobrodruh, doma téměř neznámý, měl na svém kontě na tisíc melodií, jeho hudba k filmu byla v Hollywoodu nominována na Oscara, ve stopách Thora Heyerdahla přeplul na balzových vorech oceán, Ernestu Hemingwayi radil při natáčení filmu Stařec a moře, jeho archiv váží celou tunu – to vše za svého dobrodružného života dokázal Eduard Ingriš, slavný český krajan, který však v České republice zůstal až dosud téměř neznámou postavou.

Světoběžník k pohledání, umělec a přitom podnikavý člověk, nadaný a přizpůsobivý, hudební skladatel, dirigent, cestovatel, dobrodruh, fotograf, kameraman a mořeplavec.

Eduard Ingriš studoval na pražské konzervatoři a v období mezi roky 1930 a 1947 složil a zhudebnil množství operet, skladeb i trampských písní. Složil také píseň „Teskně hučí Niagára“. Přesto se o Ingrišovi v bývalém Československu téměř nevědělo – emigroval legálně už v roce 1947. Do té doby stihl napsat na šedesát operet, téměř tisíc melodií, byl kapelníkem, dirigentem téměř ve všech operetních pražských domech, asistoval při natáčení popravy K. H. Franka, natočil film o své chatě ve Svatojánských proudech a nafotil tisíce fotografií.

Ingriš se vlastně stal cestovatelem z nouze, dokázal ale z této nouze udělat velikou přednost. Právě spolupráce s Thorem Heyerdahlem mu už v 50. letech přinesla světovou proslulost. Slavný norský cestovatel na Ingriše později často vzpomínal.

První pokus Eduarda Ingriše přeplout na voru z Jižní Ameriky do Polynésie, kterým chtěl potvrdit teorii svého přítele, že peruánským Inkům se podařilo touto cestou osídlit tichomořské ostrovy, však skončil v obrovském vodním víru, z něhož ho jen díky šťastné náhodě zachránila americká vojenská loď. Za čtyři roky tuto expedici zopakoval a doplul na balzovém voru z Peru až do Polynésie. Z plavby Kantuty natočil Eduard Ingriš barevný dokumentární film, který ho později proslavil.

Počátkem 60. let se Eduard Ingriš natrvalo usadil ve Spojených státech, kde také poznal svoji ženu Ninu. Svůj neklidný a dobrodružný život zakončil v Reno, Nevada (USA) v roce 1991.

Autor: Petr Jahoda – časopis Cestopisy.

Předchozí článekMexická tequila – nápoj ze srdce agáve
Další článekLucie Kovaříková a Michal Jon: „Lidi jsou na celém světě báječní.“