Lucie Kovaříková a Michal Jon: „Lidi jsou na celém světě báječní.“

0
477

Občas jsou úkoly, nad nimiž zůstává rozum stát. Tak kupříkladu Petr Jahoda mi před časem vrazil cédéčko s rozhovorem s Ninou Ingrišovou (snad jste četli v minulém čísle magazínu), uložil udělat rozhovor s Lucií Kovaříkovou a Michalem Jonem a odjel kamsi do tramtárie. Na vysvětlenou dodal, že jsou už dva roky doma a že se mám ptát, jak se na svou cestu dívají. Kde a jak byli, už mi neprozradil. Na co taky, že?

Tak jsem jim zavolal a sešli jsme se v Lucernabaru (na nealko). Udivilo mě, že nepřijeli na kole (že jsou cyklisté, jsem už věděl).

Michal: Ne, po Praze nikdy, jedině metrem, abychom měli větší jistotu.

A já měl pocit, že vy skoro z kola nesesedáte…
M: Když jedeme, tak ne, ale teď jsme doma…

A kde jste vlastně byli?
Lucie: Jeli jsme tři roky kolem světa. Vrátili jsme se 1. května 2005, takže jsme doma už čtyři měsíce.

A to jste živí a zdraví?
L: Nezanechalo to žádné následky.

Kolik to bylo kilometrů?
M: Najeli jsme přesně 68 175 kilometrů.

Jak jste na takovýhle nápad přišli?
M: Před tím jsme hodně jezdili většinou po severní Evropě – Skandinávie, Island, Britské ostrovy, ale pak jsme zjistili, že času je strašně málo, a pokud chceme všechna vytipovaná místa navštívit, nepůjde to jen o prázdninách. Protože jsme oba původem kantoři, spojili jsme to do jedněch velkých prázdnin.

Na takový zájezd se ale přece z kantořiny nedá vydělat?
M: Ale my jsme nikdy nic jiného nedělali, jsme oba dva jazykáři.
L: Měli jsme hodně soukromých hodin, překládali jsme, a v jazykovkách se platí trochu jinak.
M: A žádný zájezd to nebyl.

Takže se dá říct, že všechno, co jste za celý život vydělali, padlo na tuhle cestu?
L: To určitě. Samozřejmě jsme sehnali i sponzory, ale většina šla z našich úspor.

Ono to zní strašně jednoduše, jet kolem světa. Ale asi to není legrace.
M: Jednak není legrace se na ni připravit a pak není legrace ta vlastní cesta, byť je člověk sebelépe připravený, stejně jsou situace, které jsou hodně náročné. Přípravy trvaly zhruba 14 měsíců. Samozřejmě jsme si museli zjistit všechny informace o zemích, třeba o hraničních přechodech, kde můžeme a nemůžeme jako cizinci překračovat hranice, zjistit si přelety z cílových bodů na kontinentech do dalšího místa přes oceán, očkování, víza, pasy, bylo toho dost.
L: Nejjednodušší bylo namalovat si na mapě, kudy chceme jet. To vzniklo za noc, ale potom, když jsme se definitivně rozhodli, že do toho půjdeme, uplynulo do startu čtrnáct měsíců.

A stalo se, že jste museli trasu měnit?
L: Minimálně. Prohodili jsme pořadí Amerik, nejprve jsme zamířili do té Jižní – kvůli ročnímu období – a při přeletu z Fidži jsme tak minuli Havaj. V Jižní Americe se nám moc líbilo, tak jsme si udělali ještě tři tisíce kiláků dlouhou zajížďku k vodopádům Iguazú. Pak ještě v Africe jsme si trasu zdvojnásobili: místo jednosměrné cesty z Kapského Města do Durbanu jsme udělali kolečko a vrátili se zpět, opět proto, že se nám tam velmi líbilo. Kvůli penězům jsme pak museli vynechat Egypt a Maroko a zamířit rovnou na Gibraltar. Jinak je trasa shodná s předem plánovanou, drobné odchylky a zajížďky nepočítáme, ty nejde předem naplánovat, mnohdy nám o nich řekli až místní, z dostupných map či průvodců to člověk doma ani nemůže zjistit, a tedy ani podrobně naplánovat.

Jaké stroje jste měli? Od sponzora?
M: Obyčejná horská kola od Authora, model Traction, taková střední třída, nebyla nijak zvlášť upravená, akorát jsme vyměnili odpruženou vidlici za neodpruženou – ta má snadnou, resp. žádnou údržbu. Na nosičích měl každý šest brašen a v nich všechno, co člověk k životu na kole potřebuje – oblečení, boty, stan, spacáky, věci k vaření, lékárnu a taky třeba kloubní výživu Colafit, abychom tu každodenní zátěž vydrželi. Veškerou naši výbavu – kromě foto- a videotechniky – se nám povedlo získat od firem zdarma.

Včetně náhradních dílů…
M: Těch jsme kupodivu měli jen absolutní minimum, v podstatě to, co jsme si dokázali sami opravit, takže to byly jen špice, šlapky, dráty do výpletů, náhradní lanka a duše. Teoreticky se může porouchat cokoli, takže bych musel vézt celé náhradní kolo, ale nemůžu vézt tunu.

Když jste dojeli domů, měli jste hned chuť vyrazit znovu?
M: Přijeli jsme domů 1. května a asi 3. nebo 4. už jsme začali plánovat, kam dál… Vždycky jsme měli po měsíci, po dvou nějakou delší pauzu – týden, deset dní, většinou u nějakých kamarádů nebo na ambasádě, kde jsme museli napsat texty domů, udělat nějakou nutnou údržbu. A pak tady doma v Praze jsme to pořád měli v hlavě stejné: už bylo vypráno, napsáno, tak zase jedeme.

A čeká vás něco takového dalšího?
M: Určitě jsme kolo nepověsili na hřebík, i když na kolech, na kterých jsme se vrátili, už nejezdíme. Jedno má zamluvené muzeum a druhé je někde ve vitríně ve firmě, ale máme kola nová, teda ta samá, a určitě nějaká cesta bude, možná příští rok, možná až po rodině…

Takže už sháníte dětské kolo? Nebo dvě, nebo takový ten vozíček.
L: To se ještě uvidí. Ono se dá i s dětmi cestovat. Potkávali jsme spoustu lidí, rodin, co měli právě ten vozík nebo sedačku, dneska už ty možnosti jsou.

A teď zase kantoříte?
M: Nekantoříme, pořád vlastně žijeme tou cestou, protože zpracováváme materiály, které jsme přivezli. Zpracováváme fotky, video, začínáme mít besedy s promítáním a to zabere čas minimálně přes zimu, takže u toho nejde chodit do práce. Ale chceme zůstat ve školství nepřímo, protože besedy budeme nabízet školám, takže kontakt s dětmi určitě bude.

Kluci nám právě ukázali tu správnou pěšinu, tak zaslouží odměnu (v mongolské poušti Gobi)

Skandinávii jste znali, ale jaké to bylo, když jste se dostali do neprozkoumaného terénu? Jaké vznikly problémy?
L: Problémy nebyly. Vlastně jsme nevěděli, co nás v Rusku čeká. Měli jsme informace od jiných cestovatelů a samozřejmě to, co jsme měli načtené, ale vlastní zkušenosti s východem jsme vůbec neměli, takže jsme byli docela zvědaví. Nakonec se nám v Rusku strašně líbilo, protože zprávy, které jsme měli, byly většinou negativní, jako že nás tam hned druhý den přepadnou a třetí den pojedeme vlakem domů, když budeme živí, že tam není jídlo, že tam je špatná voda, špatné silnice, hrozní řidiči. A v podstatě se nic z toho nepotvrdilo a Rusko je fantastická země. A stejné to bylo v každé další z těch 34 projetých zemí, všude to dopadlo dobře.

Jaké to bylo s lidmi?
L: Trošku problém byl jenom v Číně, v Jižní Koreji a Japonsku, i když ani tam tolik ne, protože jsme měli štěstí, že jsme vždycky na začátku potkali někoho, kdo mluvil anglicky a který nám napsal takový slovníček v příslušném jazyce, takže jsme pak jenom ukázali větu na papíře a dotyčný nám rukama nohama odpověděl, někdy třeba taky tu angličtinu lámali. Pak byl problém ve Francii, protože jak známo, Francouzi mluví jenom francouzsky a my nemluvíme vůbec. Na anglicky hovořícího Francouze jsme narazili, většinou když šlo o blbosti, ale když šlo o vážnou věc, jako když se nám rozbilo kolo a my ho potřebovali spravit, tak jsme se s nikým nedokázali domluvit. Ale nakonec to dobře dopadlo.

To je hezké – projet celý svět a pak ztroskotat ve Francii.
L: Zjistili jsme, že lidi jsou na celém světě báječní a že je mnohem, mnohem víc těch dobrých, hodných. Samozřejmě se vždycky najde nějaký blbec, ale těch je minimum.

Čím se lidé liší?
L: Byly nám mnohem bližší malé národy jako Finové, Mongolové, Jihokorejci nebo Paraguayci. Prostě k nim máme nějak blíž než k Rusům, Američanům, Kanaďanům. Nejsou tak velikášští, rozdíl v mentalitě lidí určitě je.
M: Oni v sobě mají víc takové pokory… Američani nebo Rusové: já jsem někdo a kdo je víc.
L: Prostě jsme si s nimi víc sedli. Ale i v Rusku nebo Americe jsme potkali spoustu skvělých lidí, se kterými jsme se skamarádili, pomohli nám, jsme s nimi doteď v kontaktu, ale když to vezmu všeobecně, tak v Rusku nebo v Americe nevěděli, odkud jsme, u těch menších národů to občas někdo věděl.

A vy jste si jen tak cestovali, dívali se, fotografovali, povídali, nebo jste měli nějaký záměr sbírat určité informace?
L: Cílem byla ta cesta.
M: Chtěli jsme objet svět, aby se dokázalo, že to zvládne i žena. Neměli jsme žádný konkrétní cíl, spíš jsme jen tak povšechně sledovali všechno, co se naskytlo.
L: Spíš bylo naším motivem cestovat, vidět, poznat a psát o tom, protože to tady spoustu lidí zajímá a nikam se nedostanou. Psali jsme každý měsíc články do časopisů a během cesty vyšly tři knížky.

Před námi stěna grónského ledovce

Když jste se plavili přes oceán, jezdili jste na kole po palubě, abyste nevyšli ze cviku?
M: Na jedné lodi měli rotopedy, ale měli je otočené na levobok, takže krajina ubíhala nesprávným směrem. Ato bychom si rozhodili styl… Ale kola jsme si užili tolik, že když byla šance si odpočinout, tak jsme ho rádi někde opřeli a ono si zase rádo odpočalo od nás. To třeba lidé nechápali, když jsme zastavili na delší dobu. Měli pocit, že nám musí čas nalajnovat, že řeknou v pondělí budete tady, v úterý půjdeme sem, ve středu tam. Přijeli jsme, ptali se, co budeme dělat zítra, a my na to, že potřebujeme tak dva dny ležet a nic nedělat. To jste přijeli do Los Angeles ležet? No, ležet. Člověk jede tři neděle v kuse, prakticky bez zastavení, tak si prostě potřebuje odpočinout.

Otázka na oblíbené téma – zážitky, suprové, minusové…
L: Těch je strašně moc.
M: Těch minusových je míň. Zatkli nás v Číně a předtím nám v Mongolsku ukradli kameru a to je všechno.

Zatkli vás v Číně, protože jedete na nečínských kolech?
L: Protože jsme běloši, resp. Nečíňani.
M: Kameru nám ukradli Mongolci díky naší blbosti, ale v Číně nás zatkli ne kvůli naší vině, ale kvůli Číně, protože jsme na té jediné silnici, po které jsme směli jet a po které jet šlo, třebaže jsme se několikrát ptali, vjeli do dvacetikilometrové zóny, kam nesmějí cizinci. Asamozřejmě si všimli, že nejsme Číňani…

Jak to poznali?
M: V Číně to poznali snadno, protože my jezdili v přilbách, a tím jsme se na první pohled odlišovali od té půlmiliardy lidí, co tam jezdí každý den na kole. Na druhý pohled podle našich kol s brašnami, která vypadala úhledně a kompaktně, kdežto Číňan naloží fůru sena, na to rodinu a jede.

Kolik to zatčení stálo?
M: Nejdřív byla prvotní taxa za oba pasy, které nám samozřejmě policajti sebrali, ekvivalent 250 US $ a po 30 hodinách, které jsme strávili na policii, to bylo 25. Takže desetkrát míň, což jsme dokázali ukecat. Teprve na ambasádě nám přeložili papír, který jsme od policistů dostali – skutečně to byl protokol o zatčení a stvrzenka, že uložili na svůj policejní účet 200 jüanů. Mohli jsme pokračovat dál, ale ne na kolech, nasadili nás do autobusu, což je vlastně jediný možný způsob, jak se dostat přes zakázaná území.
L: Když se tam chce člověk pohybovat individuálně, tak se stejně dřív nebo později do nějaké takovéhle zóny dostane.
M: Na Čínu nevzpomínáme v dobrém a asi tam už nikdy na kole nechceme. Jsem třeba moc zvědavý, jak tam bude fungovat olympiáda. Myslím, že to byl dost velký sportovně-politický omyl.

Cyklistický národ je obrovský, nesrazili jste se někde, nehoda žádná nebyla?
M: V Rusku nás sestřelil jeden borec, takový malý pubertální chlapec na kole. Zkřížil Lucii dráhu, a tak jsme se vyváleli. Já tedy ne – já spadl do měkkého, ale Lucka byla dost krvavě odřená. Pak ještě v San Francisku mně vjelo do cesty auto, takže jsem do něj narazil a auto tak trochu rozbil, mně vůbec nic nebylo. Myslím, že si ten řidič bude pamatovat, že má dávat pozor na cyklisty. Pak ještě byly nějaké pády v Japonsku na sněhu a asi nejhorší byl v Andách, v Ekvádoru, když jeden den spadla Lucie a já hned další. Lucie měla jen nějaké odřeniny a modřiny…
L: Já měla štěstí, že byla zima a byla jsem hodně oblečená. Zatímco druhý den jsme sjeli z výšek a bylo teplo, takže se dalo jezdit v kraťasech a Michal to odskákal víc.
M: Přitom Lucka spadla ve sjezdu, zatímco já při jízdě do mírného kopečka, takže jsem nejel moc rychle, a asi za měsíc, za dva jsem zjistil, že jsem si zlomil žebra.

V Ekvádoru jsme přejeli „oranžový“ rovník

 

Kdo z vás byl lékařem výpravy?
L: Já. Měli jsme dost objemnou lékárničku s léky na všechno, na průjmy, na horečky, antibiotika, hodně různých mastí, dokonce i sterilní jehly, kdyby se něco stalo, aby nás nepíchali kdoví čím. Můj strýc je lékař, takže nám lékárničku sestavil. Samozřejmě tam byly tablety na dezinfekci vody. Nikdy jsme nic nepostrádali, na všechno, co jsme potřebovali, jsme si vystačili.
M: Byla to taková igelitka a dovezli jsme sotva hrst. A to jsme ji ještě průběžně cestou doplňovali.

Na zlomená žebra tam ale nic být nemohlo.
L: Já jsem stejně furt tvrdila, že je má naražený, a proto to bolí víc než zlomené, a že to nepřejde za týden…
M: Já bych to trochu poopravil, ona tvrdila, že jsem hypochondr.

Jak se liší cyklisté v jednotlivých zemích? Nebo jsou i země, kde vůbec velociped neznají?
M: Takovou zemi jsme nenašli.
L: Někde na nás koukali jako na zjevení, když viděli, že cestujeme někam daleko s takhle nabaleným kolem.
M: Spíš působil ten fakt, že do nějaké vesnice přijede někdo na kole, jakožto na dálkovém dopravním a přepravním prostředku. Jeli jsme na horských kolech a ty dnes jezdí prakticky všude. Takže na chodníku v Peru indiáni opravují horská kola – v tomhle dneska není problém. Určitě je zajímavé, že i v takových zemích jako třeba Ekvádor, v Quitu, v hlavním městě, je každý měsíc poslední nebo první neděle, teď nevím přesně…
L: …den bez aut a město patří cyklistům. Je to všechno zavřené a opravdu všichni jezdí na kole, žádné auto tam není a je to fantastický. Člověk by nikdy neřekl, že v takovéhle zemi něco takového bude.
M: Pak jsme měli rádi cyklostezky, třeba západní pobřeží Ameriky od San Diega až nahoru do Vancouveru je prostě jedna dlouhá cyklostezka.

A cyklistické zvyky nebo pravidla se v jednotlivých zemích různí?
M: Nerůzní, pouze existuje pravidlo povinného nošení přilby, což je v Kanadě a na Novém Zélandu, teď už ho zavedli i v Austrálii, a to se opravdu dodržuje. U nás se argumentuje, že sedmdesátiletá babička si nebude přece kupovat přilbu, když jezdí jenom nakupovat do Jednoty, ale v těchhle zemích ta sedmdesátiletá babička přilbu prostě má, protože ví, že to je dobré z hlediska bezpečnosti, ne proto, že to někdo nařídil.

Ale někde se jezdí vlevo.

L: To nám nedělalo problémy, protože už jsme předtím jezdili ve Skotsku a v Irsku a nějak to v té hlavě zůstalo, a když jsme přijeli do Japonska, tak si člověk uvědomil, že už vlevo jezdil.
M: Spíš byla docela sranda, když jsme přijížděli lodí z Koreje do Japonska. Na lodi jsme jeli se dvěma Japonci, kteří se shodou okolností také vraceli z tříleté cesty kolem světa. Byl jsem to já a Lucka, kdo na ně křičel, aby jezdili vlevo. Oni byli hodně dlouho v Evropě a pořád jezdili po pravé straně ulic a museli jsme pořád volat, aby si dávali pozor. Člověk by čekal, že to bude obráceně. My s tím problém neměli, spíš když jsme přeletěli po devíti měsících z Fidži do Ekvádoru, tak jsem měl první den problém, ne když se jede rovně, ale když se zatáčí a člověk má tendenci se zařadit k levému obrubníku…

Pod sopkou Fudži

 

Jak se bydlí na takové cestě kolem světa?
L: Hlavně ve stanu, já nerada spím pod širákem, takže jsme pod ním spali jen jednou – v Japonsku na molu.
M: A to proto, abychom to „vycházející“ slunce viděli.

A pak jste zaspali…
M: Nezaspali. Měli jsme to obšancované budíkem.
L: Někdy nás vzali lidi k sobě domů, někde jsme spali na ambasádách, někdy u kamarádů, takže v té posteli jsme občas byli, když mrzlo nebo jsme byli hodně zmoklí, tak jsme šli do ubytovny…
M: …a nebo když to nebylo bezpečné.
L: Ono se v některých zemích stanovat na divoko nedoporučuje, tak jsme nestanovali, protože jsme se chtěli vrátit živí.

To jsou které země?
L: Ekvádor, Peru, Bolívie, Jižní Afrika. Ale v Peru jsme stanovali u indiánů ve vesnici, v Africe v kempech.

A jaké bylo setkávání s lidmi?
M: Potkali jsme celkem dost cestovatelů, ať už cyklistů nebo třeba motorkářů, hodně lidí se takhle po světě pohybuje, speciálně v Jižní Americe. A musím říct, že to jsou vždycky úplně nádherné chvíle, protože když jsou to dva motorkáři, kteří jsou x dnů jenom spolu a setkají se se dvěma cyklisty, kteří jsou v podstatě taky jen spolu, tak se dá mluvit hodiny, člověk se potřebuje vypovídat někomu jinému, poslechnout si někoho jiného. Tohle zvlášť funguje, když člověk potká někoho, kdo jel sólo, ať už na kole nebo na motorce. To je vždycky hrozně příjemné. Nejen proto, že se člověk dozví praktické rady, jako kde je nejbližší místo na stanování nebo obchod, ale vůbec si člověk popovídá a zjistí, že v tom není sám, a jak život pojímá někdo jiný. Že těch rysů je hodně společných, že to jsou většinou neposedové, kteří nevydrží, nechtějí být na místě, protože si říkají, že život je krátký a svět veliký.

Jaké to je být takhle sami dva? Ponorka vás nikdy nestihla?
L: Ani ne.
M: Určitě takové drobné spory byly, to je jako v každém partnerském vztahu, ať doma…
L: Ale nikdy to nebyla ponorka, abychom to chtěli přerušit, zabalit se a odletět domů, to vůbec ne.
M: Nože nebo hrnce či ešusy nikdy nelétaly.
L: Občas jsme se pohádali, ale vážné to nikdy nebylo.
M: Ono je asi u každé vícečlenné expedice důležité, aby se lidé shodli na tom podstatném, což u nás bylo, kudy se pojede, kde se bude spát, co se bude jíst a kdy se bude zastavovat. A to, jestli má být zrovna jahodová nebo meruňková marmeláda… Vždycky musí někdo slevit. A když nesleví, tak dojde ke krachu. Potkali jsme slovenskou cykloexpedici, čtveřici. My posléze potkali obě dvojice v měsíčním rozestupu a musím říct, že přesně dojeli na to, že byli čtyři individuality a nikdo z nich nechtěl slevit, byť to byl takhle malichernej požadavek. Jakmile někam jedu s více lidmi, musím počítat s tím, že nebude vždycky po mém. Druhý člověk je také osobnost a má nějaké své potřeby, kterým musí člověk vyhovět.

Kolik let jste měli partnerskou přípravu?
L: Deset?
M: Znali jsme se deset let. Teď už čtrnáct a musím říct, že už k zásadnímu objevu nemůže dojít.

A co zpětný pohled, pocit, co to nejvíc přineslo, kromě splnění stanovených úkolů?
M: Určitě to přineslo to, co jsme čekali, že člověk pozná na vlastní kůži, jak funguje život jinde nebo jak to v tom světě je. Něco jiného je o tom číst, brouzdat si na internetu nebo se dívat na cestopisné filmy, nebo objet Jižní Ameriku s nějakým zájezdem. To byl takový velký splněný cíl a pak samozřejmě s tím souvisí i to, že jsme potkali spoustu lidí po celém světě, ať už to byli ostatní cestovatelé nebo místní, krajani nebo domorodci. Tohle myslím člověku taky hodně dá, když pobude chvíli někde v Austrálii u krajanů a dozví se, jaké to bylo odejít ze své vlasti, v podstatě bez ničeho, a vybudovat nový život v neznámu. To mně osobně taky dalo hodně, pak samozřejmě spousta osobních zážitků, když člověk vidí polární záři nebo velryby v Antarktidě či tučňáky v přírodě. Příroda jako taková je taky velký přínos, protože teď to, co jsme viděli a zažili, můžeme předávat dál, a třeba k cestování přivedeme další lidi a oni poznají, že není dobré si hrabat jenom tady na tom českém písečku a myslet si, že jsme pupek světa.
L: Určitě se dneska na spoustu věcí díváme jinak a problémy, které tady lidi řeší, nám připadají strašně přízemní a malicherné.
M: Když jsme byli v Jižní Americe, kamarád nám poslal e-mail, že má konečně byt a že se mu tam nehodí žádná skříň, kterou prodávají, takže si musí dělat nábytek na zakázku a že to jsou hrozné peníze. Amy zrovna jezdili v indiánských vesničkách…
L: …kde lidé nemají vůbec nic, ani pomalu nevědí, co je to skříň…
M: …a nepotřebují ji.
L: Prostě jenom dřou od slunce východu do slunce západu, aby uživili rodinu.
M: A takhle – bez té skříně – funguje většina světa.

A zůstanou vám nějaké vztahy, spojení?
L: S těmi, co jsme potkali cestou, určitě. S většinou z nich jsme v kontaktu. Pár lidí jsme už viděli i v Praze a doufáme, že i další přijedou.
M: Jsou to všichni ti, co jim jsme velkými dlužníky, takže se samozřejmě s nimi rádi setkáme a ukážeme jim Prahu a oplatíme, co oni udělali pro nás. I když nepopírám, že přiletět sem z Kanady letadlem je něco jiného než dojet do Kanady na kole. Ale je úplně jedno, jak člověk cestuje, hlavně že se někam vydá, že jde do světa.

A když jste někde potkali školu, netáhlo vás to jít se tam podívat?
L: Táhlo, my jsme se podívat byli.
M: Dokonce jsme i na několika místech přednášeli.

V Rusku těžko, v Číně těžko…
L: V Rusku ne, byli jsme tam o prázdninách, ale byli jsme na vysoké škole. V Mongolsku v základní škole, v Číně v mezinárodní škole a pak v Ekvádoru.
M: Což byla škola, která se jmenovala Jana Ámose Komenského.

Jak se za ty tři roky, co jste tady nebyli, změnil domov?
M: Musím říct, že se nezměnil v tom, jak se tady jezdí na silnicích, myslím tím tedy automobilisty a jejich vztah k cyklistům nebo k sobě samým. Dobře se to za ty tři roky rozjelo se značenými cyklotrasami, neříkám cyklostezkami, protože těch skutečných cyklostezek je pořád hodně málo. Ale jinak myslím, že se zas tak moc nezměnilo. Možná jsou lidi čím dál víc praštěnější ve vztahu k takovým těm superstar a vyvoleným velkým bratrům.


Trasa
ČR, Německo, Dánsko, Grónsko, Švédsko, Finsko, Norsko, Rusko, Mongolsko, Čína, Korejská republika, Japonsko, Austrálie, Tasmánie, Nový Zéland, Fidži, Ekvádor, Peru, Bolívie, Chile, Antarktida, Argentina, Paraguay, Brazílie, Uruguay, Mexiko, USA, Kanada, Jihoafrická republika, Gibraltar, Portugalsko, Španělsko, Francie, Belgie, Nizozemsko, Německo, Rakousko, Slovensko, ČR.

Lucie Kovaříková (1972) a Michal Jon (1971), oba povoláním učitelé, podnikali společné cyklistické výpravy od roku 1994. Orientovali se především na severní a severozápadní Evropu. Za sedm let při těchto cestách najeli cca 22 000 km, s jarními a podzimními jízdami po České republice pak celkem něco okolo 40 000 km.

Autor: Tomáš Vladislav Novák – časopis Cestopisy.

Sdílejte

Přidat komentář

Please enter your comment!
Please enter your name here