Nejexotičtější ostrov světa očima českého ornitologa

0
458

Jaroslav Klápště: „Cestovat není vždy jednoduché. Když mě uštknul smrtelně jedovatý had, dva dny a dvě noci jsem bojoval o život.“

Jaroslav Klápště se narodil 6. prosince 1939 v Semilech. Po absolvování základního vzdělání studoval na umělecko-průmyslové škole v Železném Brodě, poté začal pracovat jako nákupčí jablonecké firmy. Přestože ho styk s lidmi v obchodním světě fascinoval, jeho srdce tíhlo k přírodě. Odmala se zajímal o ptactvo, stal se členem Československé ornitologické společnosti a navázal kontakty s předními českými ornitology. V roce 1968 emigroval se svým bratrem Petrem do Austrálie. Tam měl příležitost spolupracovat s ornitology světového významu, stal se spoluautorem knihy Field Guide to the Birds of Australia a navštívil mnohé další země světa. Za ptáky se vydal do Izraele, Indie, Nepálu, USA, Mexika, Tasmánie, na Nový Zéland, Novou Kaledonii, několik indonéských ostrovů, ostrov Norfolk, Trobriandovy ostrovy v Šalamounově moři, do Thajska a Nové Guineje. Domů se z emigrace vrátil po více než šestadvaceti letech. Jeho odborné ornitologické studie jsou zmiňované v knihách světové literatury.

Jste jedním z nejaktivnějších českých ornitologů, jak začínala vaše vědecká kariéra?

Já měl k přírodě vztah vždycky. Pravda je, že jsem studoval jiný obor, ale na tom měl dost podíl otec, sklářský podnikatel. Já i tak všechny volné chvíle věnoval ornitologii. Ovšem po srpnu 1968 jsme s bratrem emigrovali, nejprve do Vídně, odsud přes Karáčí a Singapur do Sydney. Po měsíci v emigračním táboře v Bonegilla jsme se usadili v Melbourne. Tak jsem českou ornitologii musel opustit…

Emigrací se váš život jistě velmi změnil, ztratil jste zázemí, přátele, rodinu…

No samozřejmě nebylo jednoduché si zvyknout. Především jsem se musel naučit anglicky. Lidé, na které jsem narazil, byli ale velmi milí a brzy jsem si našel mnoho přátel v ornitologických kruzích. Australané mi ulehčili „první krůčky“ v neznámé zemi. Díky této cestě se mi otevřel zcela jiný pohled na ornitologii i svět jako takový.

Ptáky jste ale nestudoval jen v Austrálii, podnikl jste mnoho dalších cest…

To je pravda, navštívil jsem mnoho rozličných koutů světa. Ostrovy na sever a východ od Austrálie, Asii, Ameriku. V exotických zemích jsem se nadchl pro etnografii a antropologii, rovněž jsem díky cestování začal fotografovat a filmovat.

Jaká navštívená země vás nadchla nejvíc?

Oblíbil jsem si ostrovy. Úplně nejexotičtěji na mě zapůsobila Nová Guinea. Ať už se na to dívám z ornitologického nebo cestovatelského pohledu, toto místo je nezapomenutelné. Na východě ostrova jsem strávil dva měsíce, natočili jsme s bratrem filmy na pět hodin promítání a dovezli spousty fotek.

Vzpomínáte na domorodce?

Ano, a vždy v dobrém! Pokud to bylo možné, v exotických zemích jsem vždy bydlel s domorodými obyvateli. Spal s nimi v jedné chýši a jedl jejich jídlo. Nová Guinea na mě působila nesmírně zajímavě. Nádherná příroda obklopuje vesničky lidí, jejichž život se za staletí prakticky nezměnil.

Jak žijí? Co vám pobyt s nimi dal?

Například ve „Východní vysočině“ (Eastern Highland) si staví malé chýše kruhového půdorysu, ze kterých je cítit kouř. Chovají prasata, jedí batáty, taro a jamy (druhy brambor). Drží se tradicí, chodí minimálně přiodění, zdobí se náhrdelníky z přírodních materiálů, milují rajčí peří, provrtané mince a podobně. Taková setkání obohatí člověka ve všech směrech. Těžko si uvědomíme, že ve světě mobilních telefonů a internetu žijí lidé takřka na úrovni pravěku, dokud to nevidíme na vlastní oči.

Cestování je krásné, ale přináší i rizika…

Nikdy v životě nezapomenu na sobotní noc 26. března 1988. Bylo to v Mexiku, spolu se čtyřmi přáteli jsme se vydali do města Palengue. Stmívalo se a my stoupali po silnici vedoucí pralesem. Když tu jsem najednou ucítil nesnesitelnou bolest v noze, začal jsem křičet jako pavián. Přiznám se, že nic podobného jsem v životě nezažil. Přátelé na mě zasvítili reflektorem a všimli si hada, kterého okamžitě zabili. Mexický řidič mě odvezl do nemocnice, kde přišlo další nemilé překvapení. Nejprve na mě vybafli: „A máte peníze?!“ Potom teprve aplikovali sérum. Jediné štěstí, že jsme s sebou měli mrtvolu hada, a tak se dal identifikovat. Byl to křovák kopinatý, chřestýš, jehož uštknutí je považované za smrtelné. Přestože mě zachránili, prožil jsem si hotová muka. Zažil jsem nepopsatelnou bolest, špatně jsem slyšel, přestal jsem na delší dobu vidět a zvracel jsem krev do úplného vysílení. Teprve po dalších dvou dnech cévních infuzí se můj stav začal zlepšovat.

Měl jste velké štěstí…

Ano, neuvěřitelné. A jsem nesmírně vděčen všem, kteří se na mé léčbě podíleli. Můj zdravotní stav se zlepšil, vyzvedli mě přátelé a odlétli jsme zpět do Austrálie. Brzy mi ale noha začala otékat, vytvořil se na ní černý pruh a vředy. Lékaři si nevěděli rady, jediné východisko viděli v amputaci. Tu jsem odmítl a vrátil se z nemocnice domů. Byl jsem tehdy bezradný a ochotný vyzkoušet cokoli, co by mohlo pomoci. Kamarád mi doporučil léčbu takzvanou tekutou dietou, a ta mi jako zázrakem pomohla.

V čem spočívá tajemství této neobvyklé kúry?

Jde o jeden z typů hladovky podle Dr. Airoly. Dlouhodobá hladovka trvá tři až šest týdnů. Snídani tvoří čerstvě vytlačený džus z ovoce, v poledne šťáva ze zeleniny, večeře formou zeleninového vývaru. Vždy ředíme v poměru 1:1 vodou a mimo to nepijeme žádnou jinou tekutinu, kromě destilované vody v případě žízně. Během hladovky se neberou žádné léky, vitaminové tablety nebo doplňky stravy, nepřípustná je pevná strava. Při dlouhodobých hladovkách aplikuji klystýry nebo vodní výplach jednou denně. Od doby, co mi hladovka zachránila zdraví, držím ji pravidelně každý rok, obvykle v předjaří nebo na jaře. Poslední léta vždy dvaačtyřicet dní. Když pak přecházím na pevné jídlo, musím začínat velice pomalu a opatrně. Po mnoho dní jen nastrouhaná jablka, mrkve, suché brambory, řídké kaše a podobně. A cítím se skvěle. Bohužel, ač se mi osvědčila, čeští lékaři pro ni nemají pochopení.

Váš život byl plný exotických cest a dobrodružství. Jak se vám žije zase doma v České republice?

Já strašně rád cestuji. Ale mám rád i Železný Brod, leží v krásné krajině na rozhraní Českého ráje a Podkrkonoší a do Jizerských hor je to téměř co by kamenem dohodil. Mám tady hodně práce, která mě baví. S manželkou od jara do podzimu prakticky nejsme doma, jezdíme chytat ptáky na kroužkování na Českolipsko, Jičínsko a Turnovsko. K našim nejzajímavějším kroužkovacím výsledkům patří ledňáček říční, kroužkovaný u České Lípy a po dvou měsících chycený v jižním Španělsku, 2253 km od místa kroužkování. Také vystupuji v rozhlase a televizi, vydal jsem sérii pohlednic Lidé Nové Guineje a pořádám cestopisné a ornitologické přednášky pro veřejnost, doplněné promítáním diapozitivů.

Co připravujete v nejbližší době?

Momentálně pořádám fotografickou výstavu o Nové Guineji. Byla v Náprstkově muzeu v Praze, Lomnici nad Popelkou, Železném Brodě a v Nové Pace.

Autor: Michaela Košťálová – časopis Cestopisy.

Přidat komentář

Please enter your comment!
Please enter your name here