Provence – to je Francie poznána všemi smysly

0
609
Levandulové pole v Provence | akarelias/123RF.com
Levandulové pole v Provence | akarelias/123RF.com

Se skřípotem se pomalu otevírá brána hlavního vchodu arény v Nemausu. Sluneční paprsky právě vycházejícího slunce pronikají skrze železné tyče a jako dlouhé tenké prsty nějakého přízraku pomáhají pohnout kolosem.

Sotva projedou čtyři jezdci v lehké zbroji na zpocených koních, ještě než se brána zcela otevře a sedne zvířený oblak prachu, začne ji deset chlapů s námahou a hlasitým lomozem zavírat. Zlatá spona u krku jednoho z jezdců, krátký karmínový plášť prošívaný zlatou nití a zlatá střenka  krátké dýky dávají tušit, že to nebude jen tak obyčejný římský voják. Je to Agrippus. Vrchní velitel římských vojsk císaře Augusta, hlavní císařský pobočník a navíc jeho zeť v jedné osobě. Právě se vrátil z Uzés. Na vlastní oči se byl přesvědčit o funkčnosti padesátikilometrového systému kanálů a nedalekého třípatrového akvaduktu, který nechal před pár lety sám vybudovat. Na jeho rozkaz byla zbudována imístní aréna, vítězný oblouk v Arasiu, amfiteátr v Arelate, a řada dalších na území této Provincii Narbonesis, rozkládající se po celé jižní Francii od Alp až po Středozemní moře a k Pyrenejím.
Dnes je velký den. Na počest císaře se, tak jako již mnohokráte před tím, pořádají gladiátorské zápasy. Aréna je dokonale připravena na krvavé divadlo, které se za nějakých 200 let trvání stalo nejenom nástrojem dobové zábavy, ale i součástí politiky Říma.
Agrippus dobře ví, jak si získat podporu obyčejného lidu a současně poslušnost patricijské samosprávy – spočívající především ve strachu z pomsty. Aréna je postavena tak, aby každý viděl a současně aby byl každý viděn. Systém průchodů a východů je navržen tak, aby se nikdy nepotkali vážení občané z dolních pater s lůzou, zabírající patra nejvyšší. 24 000 lidí tak může bez ohledu na svůj sociální stav nerušeně přihlížet krvavému představení. Klání bude probíhat celý den. Nejprve se zaplní horní ochozy těmi nejchudšími. Do arény bude vpuštěna vyhladovělá a vystresovaná dravá zvěř současně s první vlnou gladiátorů – tvořenou převážně odsouzenci na smrt, vrahy a vojenskými zběhy… Nejprve je to boj lidí proti zvířatům a s přibývající krví, která záhy zbarví písek v aréně do ruda, a narůstajícím vedrem a šířícím se puchem z mrtvých a raněných začnou napadat zvířata i sama sebe. Teprve po obědě se začnou zaplňovat i nižší a prestižnější místa. Otroci, kteří od rána drželi svým pánům ta nejvýhodnější místa, arénu opustí a vážení občané v tógách zasednou. Co nejblíže k „císařské lóži“, kde dnes zasedne Agrippus.Teprve pak přijde zlatý hřeb. Skutečně vycvičení a dokonale vyzbrojení gladiátoři, rekrutující se převážně z otroků, ale i obyčejných občanů, napochodují do arény. Hrdě pokynou davům. Uvnitř arény jen zřídka bojují dva gladiátoři – a vesměs až nakonec – a jsou to ti nejlepší. Většinou spolu zápasí na deset dvojic po celé aréně. Smrtelně poraněného gladiátora pak dorazí buď vítěz, nebo sudí, který se také může pohybovat v aréně. O konci poraženého rozhoduje i lid – tedy lůza či vážení občané – nebo císař, případně jeho nejvyšší zástupce. Může a nemusí vůli lidu respektovat. Poražený gladiátor pokleká před vítěze a ten podle rozhodnutí ukončuje rychle a „bezbolestně“ jeho život… Aréna šílí, ochozy stojí…

Zhruba o 2006 let později. Sedím na nejvyšším ochozu arény v Nimes. Pomalu otvírám oči a končím tak příběh, který se možná odehrál a možná neodehrál. Provincia Narbonesis – není nic jiného než francouzská Provence, Nemausus – je město Nimes. Vliv Říma je v této oblasti neoddiskutovatelný. Agrippův amfiteátr, stejně jako unikátní akvadukt Pont du Gard či vítězný oblouk v Oranges, stojí dodnes.
Aréna dosud funguje, i když krvavá gladiátorská představení se již nekonají. Místo nich koncerty, divadelní představení, ale i býčí zápasy – tedy korida. Stejně jako kdysi pod vlivem Říma – dnes pod vlivem geograficky blízkého Španělska. A jedině v Nimes končí býčí „představení“ skutečnou smrtí býka… Konají se v sezoně tak jednou do měsíce – a lístek stojí zhruba 90 eur.

Provence voní…

Myslím, že když psal Michal Horáček svůj poetický text písně „Levandulová“, mohl být veden i inspirací z Provence. Vůně levandule je místním koloritem. Čím dále od moře směrem do vnitrozemí a větší nadmořské výšky, tím více roste a voní. Levandule proniká všude – levandulová mýdla, oleje, pěny do koupele i umělecké artefakty ze sušených kytek jsou doslova na každém kroku. Další typickou vůní je nepřeberné množství koření – tedy zaručeně  „provensálského“…

Provence chutná

V Provence rozhodně zapomenete na dietu! Směs tymiánu, rozmarýny, bazalky, majoránky a dobromyslu tvoří základ provensálského koření. Nejvíce se používá k přípravě masa a ryb při grilování nebo při dochucování těstovin. Jedli jste někdy ale třeba tymiánovou čokoládu? Na náměstíčku v provensálském Saint-Rémy-de-Provence, v čokoládovně Joela Duranda, je k mání nejen ta tymiánová, ale i rozmarýnová, levandulová, fialková, stejně jako badyánová, jasmínová nebo  kardamomová.
Joel Durand není jen tak ledajaký  výrobce čokolády. Po dvacetileté praxi se z něj stal umělec tohoto oboru. Už sedm let tvoří v Saint-Rémy a své čokolády koření hlavně středomořskými vůněmi. Vyrábí takové cukrářské rarity, jako jsou čokolády s  provensálskými mandlemi, černými olivami z údolí Baud, tmavou čokoládu s hořkosladkým medem… Vše je možno ochutnat v krámku, kde se diskrétní vůně kakaa a provensálských bylin snoubí v dokonalé harmonii. Každý bonbon zk olekce označuje písmenem, usnadňuje se tak rozlišení příchutí, protože tvarově jsou pralinky stejné. A příchuť vzniká? Ze začátku Joel připomíná spíše mága zobor u parfumerie – když rozvážně vybírá byliny, prochází levandulovým polem či otrhává lístky máty na své zahrádce. Vždyť také potěšení z čokolády je závislé na spolupráci chutě a čichu. Když si třeba necháte rozpustit na jazyku levandulovou čokoládu, po chvíli nevíte,  jestli cítíte levanduli nebo čokoládu, či ochutnáváte čokoládu a cítíte levanduli. Vše se spojí.
A to není vše. Joel své zvláštní kombinace chutí vtiskl i do různých sladkých omáček, medů, džemů a marmelád, kombinací sušeného ovoce a čokolády, marcipánu – nepřeberné množství dobrot. Ty vznikají v nádherné dílně pět minut od krámku a Joel se svou paní Valerií pořádá i krátké workshopy. Celé své tajemství ale jistě neprozradí.

Provence je barevná

Kromě modré levandule se například okolo St-Rémy-de-Provence ta krásná nebeská modř setkává a impresionisticky vpíjí na obzoru do nekonečných lánů žlutých slunečnicových polí. Celkem pochopitelně okouzlily i van Gogha, který se právě do St-Rémy po svém „ušním extempore“ uchýlil – řekněme pro načerpání duchovní pohody… Platanové aleje, olivové háje a vinice ho inspirovaly k jeho nejslavnějším obrazům Zátiší s irisy a Cesty s cypřiši. O tři století před ním se právě tady narodil i filozof Nostradamus. Jako vůbec první na světě se zde při vypuknutí morové nákazy snažil nemocné skutečně léčit.
Růžová je zase barva volně žijících plameňáků, světlounce šedá je barva místních, divoce se pasoucích stád koní a černá je barva býků chovaných pro zápasy… Divoká nádherná příroda, lesostep s bažinami, systém kanálů a solná pole. Tak vypadá rezervace Camarque, řídce osídlená delta Rhôny. Říká se jí také „místní Divoký západ“. Občas, když míjím malé ranče, kovboje na koních, jak shánějí stáda černých býků, mám pocit, že jsem spíše v Mexiku.

To je on – Avignon…

„Tam, kde se Rhôna vine v zahradách, já znám starý most, má kamenitou hráz a pod ním zvolna plyne čas,“ zní český text prastaré dětské písničky. Zpívávala mi ji ještě máma jako ukolébavku. Pak jsem ji za dlouho slyšel od Waldy Matušky a po téměř čtyřiceti letech jsem ten most spatřil na vlastní oči. Postaven byl ve 12. století zbožným mužem ze Savojska, sv. Benediktem, aby tak spojil oba břehy Rhôny. Prostřednictvím tří zjevení mu bylo sděleno, že má překlenout řeku za každou cenu. Po povodni v 17. století byly 4 ze 22 oblouků strženy a most už nebyl nikdy dostavěn, končí ve dvou třetinách řeky. Středověkému centru vévodí Papežský palác – největší gotický palác v Evropě.
Z rozepřemi zmítaného Říma byl totiž ve 14. století papežský  stolec přesunut do Avignonu. Město zažívalo nebývalý rozkvět za vlády devíti papežů. Po rozkolu v církvi byli dokonce voleni vždy papežové dva – jeden v Římě a druhý v Avignonu. Teprve po usmíření církve se jediným papežským městem stal Řím. Avignon sice zůstal pod papežskou správou, ale jeho bouřlivý rozvoj se zastavil.

Dnešní „unescový“ Avignon žije čilým společenským a turistickým ruchem. Proslulý divadelní festival, stará barvířská čtvrť, kavárny, hospůdky a místní bohéma dotváří paletu barev, vůní i chutí celé Provence.

Než vyjedete…

> Provence se rozkládá na jihovýchodě Francie, z geografického hlediska se táhne od sněhem pokrytých vrcholků jižních Alp až k rovinám Camarque a pobřeží Středozemního moře, na západě je ohraničena řekou Rhônou. Název regionu, který byl k Francii s konečnou platností připojen až v 19. století, vychází z označení původní římské oblasti, která nesla jméno Provincia. Jde o jeden z 22 francouzských administrativních regionů, jehož celý oficiální název zní Provence-Alpes-Côte d’Azur.
> Oblast celé Provence je veliká a nedá se vidět vše a být všude. Vyplatí se jet vlastním autem a mít tak možnost volit si trasy podle sebe. Lepší než placené dálnice, byť rychlejší, jsou menší státní silnice a silničky. Krajina, jíž člověk projíždí, je podstatně blíž. Vyplatí se jet pomalu a civět opatrně okolo, občas zastavit a fotit. Cenově je tato oblast Francie poměrně drahá, ale dá se najít slušnější ubytování i strava, zvláště mimo období letních dovolených.

Autor: Jiří Venclík – časopis Cestopisy.

Přidat komentář

Please enter your comment!
Please enter your name here