Květnatá flóra v Peru

0
504
Květiny na pobřeží Tichého oceánu | terex/123RF.com
Květiny na pobřeží Tichého oceánu | terex/123RF.com

Čeští turisté v Peru nebývají vybaveni znalostmi peruánské flóry natolik, aby se v ní vyznali. Ve vysokohorských  oblastech si však mnozí povšimnou keře velikosti  našeho šeříku. Zdaleka totiž září nádhernými trsy protáhlých nálevkovitých květů třešňové barvy. Je to Cantua buxifolia, v aymarštině zvaný „cantuta“, v kečujštině „k’antu“, v jazyku wanka „jinllo“. Španělští dobyvatelé mu říkali „la trompeta“.

I když základní zbarvení květu je červené, lze se občas setkat i s barvou žlutou nebo modrofialovou, které vznikly šlechtěním. Inkové považovali květ kantuty za posvátný. Používali jej v rituálních zasvěcovacích obřadech, pro které si mládež zdobila hlavy kytičkami kantuty. Květ sloužil také k ozdobě lebek zemřelých. Krůpěje vody v květné korunce měly sloužit k uhašení žízně na jejich posmrtné cestě.

Jako zajímavost uveďme, že Eduard Ingriš, autor písně Teskně hučí Niagara, který v roce 1947 emigroval z Československa, řadu let prožil v Peru jako věhlasný dirigent. Tam se seznámil s Thorem Heyerdahlem, podle jeho vzoru postavil dva balzové vory, pro které zvolil název Kantuta I a Kantuta II a pokusil se na nich Heyerdahlovu světoznámou plavbu na voru Kon Tiki do Polynésie zopakovat. Podařilo se mu to až na druhé plavbě. Ingrišovy přepestré životní osudy včetně jeho cest na vorech Kantuta zpracoval Miroslav Náplava v knize Plavby sebevrahů (2004). Sto čtyřicet sedm km severovýchodně od Arequipy, po Limě druhého největšího peruánského města, se prostírá údolí Colca se stejnojmenným kaňonem hlubokým přes 1 km. Název Colca pochází ze starobylých kruhovitých nádob s průměrem až 1 m, zhotovených z hlíny promísené slámou, ve kterých se v chladných jeskyních skladovaly zásoby zrna na horší časy.

Výchozím místem ke kaňonu je městečko Chivay. Odtud vede prašná cesta do městečka Yanque, poté do Achomy, pak do Maca a před přístupem ke kaňonu do osady Pinchollo. V osadách a dalších na opačné straně Valle de Colca žije etnická skupina indiánů, jejichž předkové do těchto míst přišli z vysokohorských oblastí už před více než 2000 let. Podle zvyků a jazyka se usuzuje na jejich aymarský původ. Dodnes udržují starobylé tradice, které si zachovali i pod nadvládou Inků. Nejvyšší Inka Mayta Capac si prý dokonce vzal za ženu místní princeznu, aby tak zformalizoval zábor jejich údolí. Poblíž dnešní vesnice Sibayo jí dal postavit z mědi, vzácného materiálu, úpravné venkovské sídlo.

Právě v údolí Colca se setkáváme s květy krásnějšími, než nabízí skutečná peruánská flóra. Jsou to děti, zejména jsou-li oděny do tradičních šatečků s výšivkami inspirovanými místní flórou a faunou. Se starší sestrou nebo matkou každý den čekají od časného jitra na příjezd návštěvníků z celého světa. Prodej krásných rukodělných výrobků  dospělých spolu s odměnou za pořízení fotografií jejich dětí jsou jedním z mála zdrojů příjmů chudých obyvatel tohoto překrásného, avšak k životu mimořádně tvrdého kraje.

Autor: Vladimír Ustohal – časopis Cestopisy.

Přidat komentář

Please enter your comment!
Please enter your name here