Žijí zde muslimové, také křesťané, hinduisté či buddhisté, v horách se skrývají animisté. Jedni se podobají Číňanům, druzí Australanům, další zase Arabům, pro některé je typická zdobná architektura, jiní bydlí v bambusových chýších, a přesto všichni žijí v jedné zemi. Kde? Přeci v té nejpestřejší z pestrých zemí, v Indonésii.
Cesta začíná…
Na převážně křesťanský ostrov Flores se nejrychleji dostaneme letadlem, které řídí pilot v „žabkách“ s otevřenými dveřmi do kokpitu. Pod námi je tyrkysové moře, na palubě letadla zvracející domorodci. Letiště uprostřed vulkanického pohoří připomíná spíše malé vlakové nádraží, zapáchající toaletami a všudypřítomným kouřem z místních cigaret.
Přede dveřmi haly nás málem ušlapali místní řidiči „taxi“, nebýt po zuby ozbrojené hlídky, která je držela za železným plotem. Jeden šťastlivec nás odvezl k místnímu podnikateli, u kterého jsme si chtěli pronajmout auto s řidičem. Nechtěl moc slevit, ale protože turistů je zde málo, nechal se přesvědčit. Posilnili jsme se tedy na cestu v kultivovaně se tvářící restauraci, ovšem pokud zákazník nepotřebuje na toaletu. To si potom prohlédne ložnici, obývák, skladiště, hnojník, drůbežárnu a kuchyň, vše v jedné místnosti, které vévodí kadibudka. Mezi těmi slepicemi a kočkami, hned vedle kanálu, se krájí maso a zelenina na náš oběd, v podmínkách, které by hygienická kontrola nerozdýchala, to však nemění nic na faktu, že jídlo bylo výtečné.
Jezdí se všude…
Jízda do Moni je zážitek, ostatně jako všechny jízdy Indonésií. Jezdí se vlevo. Ale také vpravo, uprostřed a těsně o zrcátka s protijedoucím vozidlem. Silnice je samá serpentina, trneme, kdy to napálíme do protějšího vozidla, psa, krávy, prasete, kozy nebo domorodce uchváceného našimi bílými obličeji, nadšeně řvoucího „hello mister“. Krajina je překrásná, hory, džungle a nekonečně dlouhé pláže, na kterých široko daleko nikoho nespatříte. Stavíme v pozoruhodné vesničce Sikka, kde jako by se zastavil čas. Počátkem 17. století zde Portugalci založili první misii na ostrově a roku 1899 postavili malebný dřevěný kostelík, na který jsou domorodci nesmírně pyšní. Vesnička je známá výrobou tradiční barevné látky – ikat, do které se všichni jednotně oblékají.
Radost z mála…
Moni je malinká horská vesnice s velmi jednoduchými domky k ubytování. Studená voda, moskytiéra nad vyleželou matrací, gekoni brázdící stěny pokoje. Nejsou zde banky, telefony, mobilní sítě nemají pokrytí na celém Floresu, elektřina svítit může a nemusí. Vše ale dýchá neuvěřitelným klidem, pohodou a romantikou, spokojeností člověka s málem a radostí ze života.
Svítání na sopce…
Indonésie se pyšní nejen tisíci ostrovy, ale také tisíci sopkami rozsetými po celé zemi – na Floresu je jich 14 aktivních. Jednou z vyhaslých sopek je bájný sopečný útvar Kelimutu v nadmořské výšce 1690 m. Nejkrásnější pohled na tento přírodní zázrak je prý s východem slunce, proto i my časně ráno stoupáme na vrchol, abychom stihli úsvit. Výstup je nenáročný, na vyhlídce sedí domorodci nabízející horký čaj z termosek a čtyři další turisté.
S prvními slunečními paprsky se nám odhalují tři posvátná jezera, každé jiné barvy, kterým se v průběhu let mění odstín. Jedno se pyšní světlounce modrou barvou, působící tak mléčně a hustě, jako by se ani nejednalo o vodu, druhé je v současnosti tmavě modré a poslední je temné jako samo peklo. Místní věří v magii, vědci zase ve vulkanickou sílu minerálních látek v jezerech, což dokazuje i sirnatý škraloup ve skále u jezer. Mezi lidmi uctívajícími animistické síly se traduje, že do jezera světlé barvy putují duše zemřelých dětí, do tmavšího dospělých a do černého padnou hříšníci a sebevrazi, kteří se skutečně do jezera fyzicky vrhají.
Hurá do Bajawy…
Vyrážíme směr Bajawa. Projíždíme kolem typických rýžových políček v terasách kopců, vidíme místní muže pasoucí kozy, koně či krávy, ženy peroucí prádlo v potoce nebo s těžkým nákladem na hlavách, na sobě tradiční ikat, jsou bosí. Vše je obklopeno zelení přírody, košatými palmami, barevnými květy, vodopády, sluníčkem a modrou oblohou. Po několika hodinách kroucení se na serpentinách dorážíme do cíle ve výšce 1100 metrů. Večer před hospůdkou potkáváme Franka, který je reportérem Lonely Planet, na služební cestě. Dozvídáme se od něj spoustu zajímavostí, stejně tak od místních Maxe a Dina, mimo jiné recepty z psího, hadího nebo ještěrčího masa.
Náboženský mišmaš…
Do tradiční vesnice jsme se vypravili s Maxem. Zdejší obyvatelé jsou sice oficiálně křesťané, ale protože misionáři byli rozumní a nebrali jim jejich krásné zvyky, přetrvává zde i původní animistická víra.
Celé rodiny tu žijí v jedné místnosti v dřevěné chýši, prarodiče, rodiče i děti, všichni pospolu, stejně jako před tisíci a tisíci lety. Štít každého domu zdobí rohy z buvola, který se obětuje bohům při stavbě chýše, a na střeše každého domu je navíc jiný symbol, který dotváří magickou sílu vesnice. Domky jsou seřazeny do čtverce nebo obdélníku, uprostřed „návsi“ stojí malinkaté domečky bhagu, představující aspekt ženství, a vedle nich rákosové slunečníky, ngadhu, považované za symbol mužství. Obrovské kameny, údajně přinesené nadpřirozenými bytostmi, slouží jako obětní oltáře a místo k důležitým rozhodnutím. Mezi tím vším, jen tak před prahem obydlí, jsou hroby s křesťanskými kříži, ale přitom animistickými oběťmi mrtvým, není neobvyklé vidět na hrobě talířek s kaší či láhev coly.
Turistické Labuanbajo…
Je načase se přesunout do dalšího města, Labuanbaja. Vulkanický ostrov je sice pouhých 375 km dlouhý, ale přejet ho z jedné strany na druhou znamená vzhledem k horskému terénu překonání 700 km dlouhé silnice. Při prvním z nekonečného nahnutí zleva doprava a zprava doleva se pozvracelo dítě sedící vedle nás. Po pěti minutách další a po půlhodině už zvrací celý autobus, kromě nás a pana řidiče. Zjišťujeme, že domorodci nesnášejí nejen cestovaní letadlem, ale cestování vůbec. Po více než deseti hodinách jízdy jsme dorazili do cíle, nebo téměř do cíle. Autobus zastavil na hlavním nádraží městečka Labuanbajo, kde mohou lidé vystoupit a dopravit se bemem, kam chtějí. Kdo chce, může pokračovat do centra města. Bohužel máme bílou barvu, a tím pádem představujeme chodící peněženku. Labuanbajo již postihl turistický ruch a lidé se naučili jednat tržně. Bule (běloch) rovná se oškubat, jak to jen půjde. Nutí nás vystoupit a pokračovat bemem za nekřesťanské peníze (byť na křesťanském ostrově). Bráníme se a anglickou indonéštinou vysvětlujeme, že jedeme s ostatními až do města. Kvůli nám, abychom měli pocit spravedlnosti, vyhazují z autobusu i chudáky pozvracené domorodce, jen aby nás dostali ven do bema. Přestáváme s nimi komunikovat a odcházíme těch několik kilometrů zdolat pěšky, po pár metrech ale potkáváme jiné bemo s mladými kluky, kteří nás odvážejí za čtvrtinu ceny do malebného městečka.
Labuanbajo je nevíce turisticky zahlcená oblast Floresu, díky výbornému potápění v korálových zahradách s rejnoky, ale i přístavu plnému lodí nabízejících výlety za praještěry na ostrovy Komodo a Rinca, nebo vzdálenější cesty na ostrovy Sumbawa či Lombok. Ale to už je jiný příběh o trochu jiné Indonésii.
Než vyjedete…
> Oficiální název: Indonéská republika
> Hlavní město: Jakarta
> Rozloha: 1 904 443 km2
> Počet obyvatel: 224 482 000
> Oficiální jazyk: Úředním jazykem je indonéština (Bahasa Indonesia), jejíž základ tvoří doplněná a upravená malajština
> Víza jsou udělována občanům ČR na zastupitelských úřadech/konzulátech Indonésie v zahraničí. Letištní víza a ani víza pro více vstupů (multiple) nejsou udělována. Při podání žádosti o vízum vyžadují ZÚ Indonésie potvrzení o zajištění ubytování na území Indonésie a předložení zpáteční letenky. Víza nelze ve většině případů dále prodlužovat na území Indonésie.
> Přibližně v měsíci říjnu až dubnu je situace na převážné části území Indonésie ovlivněna sezonními dešti. V tomto období dochází k častým záplavám, sesuvům půdy, narušení komunikací a rovněž ke zvýšenému výskytu infekčních nemocí
Autor: Lucie Hrdinová – časopis Cestopisy.
