Kolik času zbývá Koh Samui?

Druhý největší thajský ostrov se v poslední době stal velmi neoblíbeným u českých cestovatelů-baťůžkářů, nebo spíše batohářů. Je tomu tak oprávněně i neoprávněně. Na jedné straně je rozvoj turistického průmyslu, po thajském způsobu chaotický a bezohledný k matce přírodě, na druhé straně kopírovaný pohled světaznalých, kteří projeli a viděli kdeco, jenom se zapomněli zastavit a podívat se pozorněji.

Koh Samui byl nádherný ostrov a jen kvůli lidem již není. Vlivem kácení a pálení lesa, zemědělství a sadařství, motorovým vozidlům, z nichž kape olej, nezpevněným cestám rozvrásněných erozí, výstavbě dalších a dalších domů, z nichž tečou pěnící se odpadní vody. Do sebe zahledění realitní agenti ostrov nazývají tropickým rájem. Ačkoliv je na plážích k vidění spousta škvařících se lidí pomazaných opalovacími krémy s ochranným faktorem, bez klimatizace by ostrov byl pro realitky tropickým peklem!

Večer je po horkém dni na plážích nicméně příjemně a na těch populárních, s restauracemi se stoly přímo na písku, si ani nevzpomínám na hejna krvelačných komárů a maličkých mušek. Ono vůbec takové večerní koupání a konzumace rýžového vína třeba na pláži v Maenám je takové nahlédnutí do ráje.

Stejně jako večer, i ráno je moře klidné jako rybník na návsi a vybízí k zaplavání si dál od břehu. V Křišťálové zátoce na východě ostrova je naštěstí klid, takže si návštěvník může v pohodě zašnorchlovat. Je to nádhera! Korály ještě všechny nezbělely a nezhynuly. A že je jich jinde mnohem více a jsou mnohem hezčí? Však je stejně čeká stejný osud! Když jsem na Koh Samui poprvé přijel, na vesnické pláži v Taling Nam jsem pro sebe objevil, kromě vyplavovaných bílých kousků, pod vodou korály pěkně barevné, všelijakých roztodivných tvarů, od malých stromečků až po obří balvany, které oďobávaly rybky ještě více barevnější a roztodivnější. Ne že bych živé korály předtím na vlastní oči neviděl, ale podívat se na ně znovu a znovu mě zatím neomrzelo a mohu říci, že ty v Taling Namu mě tehdy nadchly. Stejně místní lidé, kteří s širokým úsměvem zdraví cizince jako někde v zapadlé vesnici pevninského Thajska.

To jsem přijel na ostrov podruhé s kamarádem Firou, když jsme se v Taling Namu „ubytovali“ na pláži pod odpočinkovou stříškou a náš nový soused Pamún, geodet ve výslužbě, nám kromě večeře nabídl také teplou sprchu, ačkoliv my jsme potřebovali ospršit se vodou co nejstudenější, neboť kromě celodenního tropického vedra zahřívali jsme se navíc rozumně thajskou whisky. A když jsem se pak za pár dní nerozumně rozhodl strávit noc s jednou slečnou skoro kakaovou, tak Fira, aby se sám pod stříškou nebál, byl vzat Pamúnem na noc do domu, kde zlí duchové nestraší, protože jsou dlouhá léta udobřováni nejen dobrým jídlem, ale hlavně štamprlí rýžové pálenky v „sán pra púm“, domečku pro duchy, postaveném na dvorku.

Fira odjel domů, já zůstal v Thajsku a na ostrov dojel ještě několikrát. Jakmile jsem byl na Koh Samui, nechtělo se mi z ní odjet zpátky na pevninu, ačkoliv tam tomu bylo předtím podobně – na ostrov se mi vůbec nechtělo. Se Samui je to jako s mojí thajskou ženou, miluji ji i nesnáším zároveň. Jestli jsem blázen? To potom budou Thajci všichni! Od letošního roku však té mojí nesnášenlivosti o trochu přibylo. Slané ostrovní vody se za poslední dva roky viditelně zkalily a korály v mělčinách zarostly jakousi mořskou plevelí.

Byznysmeni znečišťování ostrova nazývají rozvoj a pilně na něm pracují sezona nesezona. Turisté se tak mohou kromě plážování rekreovat jízdou na vodních skútrech, v rychlých člunech, na terénních čtyřkolkách, na závěsném laně, na širokém hřbetě slona, zhlédnout opičí, krokodýlí, hadí show, zábavně si zasportovat na 18 jamkovém golfovém hřišti.

Čím více turistů přijíždí, tím méně se jich odváží do samujských hor. Odborníci z Vědeckého ústavu turistické psychologie při Chulalongkornské univerzitě v této věci nemají zcela jasno, proto o ní raději mlčí. Právě tato (ne)logika světového turismu je velkou výhodou pro turistu českého. Sám samotinký jsem se tedy místo ve fitness centru pořádně potil v četných výstupech do hornatého srdce ostrova, kde jsem se procházel po písečných a kamenitých cestách, cestičkách a pěšinkách, z kopce do kopce, prudce i mírně, na slunci i ve stínu, v křoviskách se zapomenutými stromy oříšky kešu, v kokosových a banánovníkových plantážích, durianových, mangostýnových nebo rambutanových sadech, procházel jsem zbytky deštných pralesů, skákal po balvanech a kamenech potoků, jejichž živelné vody na úpatí hor hučivě stékají a padají z vyhlazených žulových ploten. O třech nejmohutnějších vodopádech se zmiňují všechny turistické průvodce a příručky, a jsou proto navštěvovány. Nejoblíbenější je Na Muang 1, protože je co by kamenem dohodil z parkoviště. K vrchní dvojce se musí šlapat po svých nějakých 300 metrů a chodí na něj leckdy lidí jako po některé turistické trase ve Vysokých Tatrách. Vodopád Hin Lad spojuje s parkovištěm dvoukilometrová pěšina, a tudíž se k němu vydá denně jen pár nadšenců.

Seznámil jsem se velmi dobře již před časem s Kamúnem, rodákem z ostrovního hlavního městečka Nathon. On sám se již do příkrého svahu sbírat kokosové ořechy nepachtí. Ten jeho zaplevelený kokosový háj o rozloze necelé tři hektary má tržní cenu 50 milionů bahtů, což dnes při ceně tři bahty za kus dělá 16 666 666 kokosů, a ty by Kamún ani do soudného dne nesklidil. Kamún raději celé dny leží v houpací síti, neboli medituje. Mezi námi, pohled z jeho houpací sítě na město s malým přístavištěm trajektů a rybářských lodí je bez diskuze činnost bohulibá, kterou lze provozovat po celý život.

Osvětlení přes den pálících slunečních paprsků tu a tam stíněných bílošedými mráčky, mělké vody mořské, pásy korálových útesů a proměnlivá hloubka písečného dna, to vše dohromady v podvečer čaruje pohledy, kterým není v široširém světě rovno. Západ slunce v Nathonu zažene do země zapomnění všechny strasti uplynulých dnů a vkládá naději a životní energii do dnů zítřejších. Uchvátí každou lidskou duši, jež se neupsala ďáblovi a jeho dalšímu zamýšlenému obchodnímu tahu, kterým je rozbagrování blízkého kopce a zavezení části zálivu zeminou. Koh Samui je ostrov kokosových palem a dlouhých pláží se žlutým a nebo bílým pískem. Je ostrovem neskutečně nádherných pohledů na moře s přilehlými ostrovy a ostrůvky, ať už z pláží zálivů a zátok nebo z výšky prudkých kopců, které vnímavého človíčka přinutí zastavit se, vydechnout, sednout si a správně buddhisticky přestat myslet na nesmyslnosti lidské společnosti.

Zatím je určitě stále proč ostrov navštívit! Kolik ale toho návštěvního času zbývá?