Jihozápad USA aneb na kole do pekla i do nebe

822
Krajina v okolí pohoří Panamint | sue120502/123RF.com
Krajina v okolí pohoří Panamint | sue120502/123RF.com

Cykloexpedici, jejímž cílem byl jihozápad USA, jsme nazvali poeticky „Na hliníkovém oři Divokým západem“. A koník, poháněný silou našich nohou, nás dovezl i do nejnižšího a nejvyššího bodu v Severní Americe, kam se vůbec lze na kole dostat…

Žhavá cesta

S ubývajícími výškovými metry se citelně zvyšuje teplota. Cyklista si připadá, jako by s každou zatáčkou vjížděl do stále vytopenější a vytopenější sauny. Nebo spíš do pekla. Skály kolem nás jsou vybarveny do červeno-černé. Teplota vzduchu v osm hodin ráno již mocně převyšuje čtyřicítku. Vítr ovívající naši tvář připomíná hodně horký fén. Ale ještě bude hůř, Údolí smrti, jedno z nejteplejších míst naší planety, je zatím stále před námi. Překonali jsme první hradbu kopců, které nás oddělují od Údolí smrti, a nocujeme v místě zvaném Panamint Springs. Teče tu potůček, a tak tu vznikla oáza – klimatizovaná restaurace i motelové pokoje. Všude kolem je pusto, vyprahlo. Holé rozeklané skály střídají rovné kamenitopísčité pláně. Tu a tam se najde větší či menší  kaktus. Tato obrovská poušť ovšem zas tak mrtvá není: roste tu na sto druhů rostlin a žije několik druhů živočichů.

Před námi se zdvihají další  hory. Z velké dálky zřetelně vidíme silnici klikatící se vysoko přes hřeben Panamint, za nímž už tušíme vysněné Údolí smrti. Před pátou hodinou ranní, ještě za úplné tmy, opouštíme Panamint Springs a po krátkém sjezdu a několikakilometrové relativní rovince napříč širokým údolím se začínáme škrábat do více jak 1500 m n. m. vysokého sedla. Snažíme se toho ujet co nejvíce dřív, než vyjde slunce. Do kopce to však jde pomalu, nutíme se hodně pít, i když voda, kterou si s sebou vezeme, je i teď brzy ráno všechno, jen ne chladná a osvěžující. Před osmou jsme na vrcholu stoupání a konečně vidíme pověstné údolí.
Death Valley – Údolí smrti se rozprostírá hluboko pod námi. Písek, kamení, písečné duny, solné jezero, horký vzduch tetelící se na obzoru. Tak jsme TU. Jen těžko zažijeme při letošní cykloexpedici něco drsnějšího, žhavějšího.

Pod hladinou moře

Na dvě noci zakotvíme v oáze Furnace Creek a jeden den věnujeme vyjížďce na nejnižší místo západní polokoule – solné jezero Badwater. Je to zvláštní pocit, stát v místě, které je 86 metrů pod hladinou moře. Jsou tu meteorologové, připravují živé vstupy pro známou televizní stanici. Říkají, že včera tu naměřili na slunci 145 stupňů Fahrenheita. To je v našich Celsiových těžko uvěřitelných 62! I teď krátce před šestou ranní, kdy tu je ještě stín díky vysokým horám, teploměr ukazuje přes 120 °F… „No a v tom vy tu jedete na kole!“ nechápou. Ovšem my zase nechápeme, jak tu mohli přežít osadníci, kteří tudy projížděli v letech 1848–49. My se přeci jen můžeme zchladit v nějaké té klimatizované místnosti, ale oni? A to nehovoříme o tom, že putovali do neznáma, neznali cestu, nevěděli, kudy z údolí ven… Smekáme před nimi přilby. Cestou zpět do zelené oázy Furnace Creek a především do klimatizované místnosti chatičky projíždíme úchvatnou stezkou s poetickým názvem Malířova paleta. Liparitové skály, hrající všemi barvami od zelené přes růžovou, oranžovou, žlutou, bílou a červenou, jsou nádhernou pastvou  pro oči. Zastávku si zasluhuje i místo zvané Ďáblovo golfové hřiště. Krystaly soli tu vytvořily velmi pěkné útvary a prý nikdo jiný by tu údery golfovou holí nesvedl.
Další den celkem s úlevou opouštíme přes další hřeben Údolí smrti. S rostoucí nadmořskou výškou klesá teplota a nám se jede zase příjemněji. Hlavně nás hřeje pocit, že Údolí smrti nebylo to poslední, co jsme viděli ze sedla kola…

Americké nebe

Tak jak dlouho ještě? Víme, že máme vyjet téměř o 1000 metrů výš, ale cesta se ne a ne zvedat. Opouštíme Leadville, které je mimochodem nejvýše položeným městem v USA – leží v nadmořské výšce 3180 m. Šlapeme po kvalitní prašné cestě a spíš než do kopce po takové nakloněné rovině. Hradba jednoho z hřebenů Skalistých hor před námi je stále vyšší a vyšší a my stále nezačínáme stoupat pořádně. Tak to bude asi makačka – čím více se přiblížíme po rovině, tím strmější šlapání nás pak čeká. K vrcholu sedla nám už mají zbývat asi jen 4 kilometry.
Konečně vidíme, jak se silnička začíná kroutit v serpentinách vzhůru. Podle výškoměru nás tedy čeká ještě 700 metrů vzhůru – na čtyřech kilometrech docela slušná porce. Cesta na mírně nakloněné rovině se rázem mění v pěšinu prudce se deroucí vzhůru do nebes. Kvalita povrchu rapidně klesá. O prašné cestě se už nedá mluvit. Povrch tvoří nyní jen písek a větší či menší šutry, mnohdy velikosti koňské hlavy… Aha, už je nám jasné, proč je tato trasa otevřená jen pro terénní auta ´s pohonem na všechna čtyři kola. Ale ani těch teréňáků moc nepotkáváme, snad čtyři pět za celou cestu. Míjíme poslední důl, dnes už je to pěkně zchátralá stavbička připomínající zde činnost člověka před sto lety. V tomto regionu je takových staveb plno, v horách se těžilo, a na několika místech ještě těží – stříbro, zlato, zinek a olovo.

Nepěkné, nádherné hory

Cesta je stále strmější a strmější – teď už až moc. V příkrých zatáčkách a v některých skutečně prudkých pasážích se na kole šlapat nedá. Jenže ani tlačit naložené kolo není bůhvíjaká úleva. Kromě kol podkluzují i naše boty. Začíná se i hůř dýchat, nadmořská výška 4000 metrů je už na dosah. Začíná to být čím dál tím větší dřina, kola už více neseme, než tlačíme. Z úst se nám derou strašlivá slova. Trochu si tím ulevujeme. Slušná transkripce by asi zněla: „Ty nepěkné hory mně hrozně se nelíbí. Už žádné takovéto nehezké kopce na kole vyjíždět nechci. Bych se z toho rozplakal/ rozplakala. Ty nepěkné podrážky mně se nelíbí, chtělo by to nejspíš nějaké mačky. Že toho tolik táhneme, kdybychom nevezli žádný tyhle nehezké věci, tak jsme už dávno v tom nepěkném sedle. Zlatá Dunajská cyklostezka.“
Nutno dodat, že výše zmiňované ulevování je sice nutné, ovšem lepší je posílat nahromaděný adrenalin svalům, aby zabíraly ještě více. Zároveň je ale důležité říci, že to je skutečně jen pokus se odreagovat od té dřiny. V momentě, kdy trápící se cyklista stojí a skrz kapky potu sleduje okolí… ach! Skalisté hory jsou fakt nádherné a ta dřina za to stojí. Kolem nás horské vrcholy pokryté věčným sněhem, jezírka, rozkvetlé louky a hlavně až mystické ticho a klid.
Po čtyřech a půl hodinách jsme na vrcholu – nadmořská výška sedla je 13 186 stop, tj. 4020 m. Tachometr ukazuje 13 najetých (nebo spíše nadřených) kilometrů. Mosquito Pass, nejvýše položené průjezdné sedlo v Severní Americe, je dobyt! I když je chladno a fouká tu silný vítr, sedíme dlouhou chvíli na kamenech a vychutnáváme si ten krásný pocit vítězství. Zase jsme vyhráli sami nad sebou. Tenhle pocit je nade vše, proto to asi děláme, proto si vybíráme tyhle extrémy a proto jsme rádi, když nám Příroda připraví nějaký takovýhle „oříšek“.
Cesta dolů je podobná té nahoru. Ale odsejpá nám to rychleji. Jen v jednom místě musíme z kola sesednout a kousek ho vést, většinu cesty dolů se ale natřásáme už zase v sedle bicyklu. K našemu rychlému sesunu do nížiny přispívají i černá mračna ženoucí se od severu. Přichází pravidelná odpolední letní bouřka s průtrží mračen – i tohle je ve velkých horách velké Ameriky většinou větší a intenzivnější, než známe z Evropy.
Sprvními kapkami deště najíždíme na asfaltku a po chvíli jsme v osadě Alma. To už hřmí nedaleko a kape také čím dál tím víc. Parkujeme pod stříškou kavárny a jdeme se posilnit a ohřát. Stejný nápad už mělo dalších pět cyklistů z Anglie a USA, a tak u horké kávy panuje pěkná atmosféra. Z tepla a sucha pozorujeme silné krupobití, prokládané hromy a blesky, a gratulujeme si, že jsme to dneska tak „pěkně a akorát“ zvládli.

Na hliníkovém oři Divokým západem

> červen až srpen 2006
> 9 národních parků USA – Yosemite, Údolí smrti, Zion, Bryce Canyon, Capitol Reef,
Arches, Rocky Mountain, Mesa Verde, Velký kaňon
> najeto 5840 km na horských kolech s brašnami
> nejvyšší bod – Mosquito Pass: 4 020 m n. m.
> nejnižší bod – Údolí smrti: -86 m pod mořem

Autor: Lucie Kovaříková a Michal Jon – časopis Cestopisy.

Předchozí článekKdyž hoří na moři
Další článekProvence – to je Francie poznána všemi smysly