Egypt, Rudé moře a potápění – to prostě patří k sobě. V příjemně teplé, průzračně čisté vodě můžete při potápění spatřit nejrozmanitější formy podvodního života. Spousta potápěčů se na egyptské podvodní safari vrací. I já. Tentokrát však bylo všechno trochu jinak. Na pár dní jsem se stal trosečníkem…
27. října – Pohádka
Nezačíná to moc dobře. Jsou tři ráno a my stojíme na molu v přístavu Marsa al Alam. Naše loď kotví asi tři sta metrů od břehu a kupodivu na ní všichni spí. Snažíme se překřičet vítr, který je v tuhle dobu i v Egyptě docela studený, posádku se nám ale nepodaří vzbudit. Do vody se po dvoudenním cestování nikomu nechce, nejméně pak našemu egyptskému průvodci. Trčíme na molu, vítr fučí, hlídáme spoustu zavazadel, kolem nás pobíhají dětičky, co vlezou do každého kufru… Okolo šesté se vzbudí první „námořník“ z lodi a my se konečně dostaneme na palubu. Naše rozladěnost mizí, čeká nás přece týden překrásného potápění. A začínáme rovnou v Pohádce, jak se téhle lokalitě mezi potápěči říká. A vážně je to pohádka. Korálové útesy tady vytvářejí různé brány, člověk proplouvá podmořským městečkem, jsou tu mosty, uličky, připomíná mi to bloudění starou Prahou. Proplouvám tudy a hledám obyvatele podmořských „domů“, krásně barevné korálové ryby. Užívám si volnosti beze strachu, protože v téhle hloubce – okolo deseti metrů – nemusím být tak ostražitý. Když se něco stane, prostě vyplavu…
Každý potápěč ale čeká hlavně velké ryby. A v jižním Egyptě je (téměř) zaručeně potkáte. Potápím se u útesu, který padá příkře do hloubky. Na jedné straně pozoruji korálové stěny, na druhé straně vyhlížím velké ryby. Z hloubek sem k útesu připlouvají tuňáci, kanici i reefoví žraloci. Je v tom i kousek adrenalinu – hledám, sleduji a dávám pozor na nebezpečné druhy. Velké ryby připlouvající z hloubek jsou zpočátku vidět jenom v obrysech. Něco se ke mně blíží, ale ještě nemám vyhráno, klidně se TO může ještě obrátit a odplout. Mám štěstí, potkávám se s kladivounem, asi nejvyhledávanějším druhem v těchto zeměpisných končinách. Je tak blízko…
28. října – Požár
Jsme den a půl cesty od přístavu, asi na čtvrté lokalitě. Pospávám v kajutě, je po obědě, mám za sebou dva ponory a chystám se na další. Najednou slyším, jak někdo řve: „Hoří!!!“ Chvíli mi trvá, než si uvědomím, že to není sen. Všude kolem vidím kouř. Zděšeně vybíhám ven. V úzké chodbičce zakopáváme jeden o druhého. Požár vypukl v zadní části lodi, kde je motor, ale také kompresor a láhve. Docela nebezpečné, kdyby se to rozšířilo z podpalubí až k těm láhvím, tak vyletíme do vzduchu. Utíkáme na příď lodi, ale musíme přeskočit část, kde už je spousta dýmu. Šárka se skrz dým bojí běžet a skáče do vody. My z přídě ji vidíme a házíme jí lano. Stojíme a překotně řešíme, co budeme dělat. Možností je několik – prostě skočit do vody a plavat pryč, protože když bouchnou láhve, je po všem. Nebo zmobilizovat roztěkanou posádku s nafukovacími zodiaky a odjet na volné moře. A nebo počkat, protože to tak strašné není a posádka to uhasí…
Nejklidnější hlavu má „náš“ Filip z Happy Divers a nutí posádku rychle připravit čluny. Zároveň nám dává dvě minuty na to, abychom se vrátili do kajut a vzali si nejnutnější věci. Přes dým, který je stále hustší, běžím do podpalubí. Na jeden nádech sbírám věci: notebook, foťák a další „nezbytnosti“. Stejně jako většinu ostatních, ani mě nenapadne popadnout oblečení nebo pití… nic skutečně potřebného k přežití.
Skáčeme do člunu a vyplouváme směrem k lodi, kterou vidíme na obzoru. U našich „zachránců“ strávíme asi pět hodin, mezitím se posádce podaří uhasit oheň v motoru. Vracíme se na naši loď. Zpočátku se radujeme, že je kam se vrátit, že neshořelo vše.
29. října – Trosečníci
Naše loď je vrak. V provozu zůstává jeden motor, s kterým se nedá plout. Dále zjišťujeme, že nefungují záchody ani sprchy, nedá se uvařit žádné teplé jídlo, mrazáky nemrazí… všechno na lodi funguje, nebo spíš fungovalo, na elektřinu, kterou vyráběl motor. Pijeme teplou vodu, jíme saláty, rajčata, pečivo, sladkosti… Smiřujeme se s tím, že jsou z nás trosečníci. Nedají se plnit potápěčské láhve, což je skutečná třešinka na dortu našich katastrof – nemůžeme se totiž ani potápět. Chceme dodržet potápěčský program, ostatně proto jsme tady. Chceme po posádce, aby se satelitním telefonem spojila s vedením své společnosti, aby nám poslali jinou loď – jsme pouhý den plavby od přístavu. Jenže satelit má téměř vybité baterie, zmůže se pouze na jeden dva hovory, kdy je nám slíbeno, „že se to bude řešit“.
Dochází nám, že pro nás dnes nikdo nepřijede. Nutíme posádku, která se stále a zjevně nesmyslně snaží opravit motor, aby navštívila jinou potápěčskou loď a vyjednala naplnění láhví a případně to, aby nás „popotáhli“ kýženým směrem. Navzdory všem stresům se nakonec potápíme, pak vyrážíme, lanem spojeni s druhou lodí, na další lokalitu. Náš zbylý motor pomáhá tažné lodi. Plavba není jednoduchá. Moře si s naší neovladatelnou lodí pohrává, vlny nás zvedají, stále se musíme držet, po palubě se nedá vůbec chodit. Kotvíme a čekáme, jestli se nám další den podaří „chytit lodního stopa“.
30. října – Lodní stop
Máme štěstí, i dnes s pomocí tažné lodi popojedeme. Snažíme se dostat co nejblíže lodi, která nám údajně jede na pomoc.
31. října – Staří známí z moře
Poměr věřících a nevěřících na lodi se mění – už se téměř všichni – i já, smiřujeme s faktem, že pro nás žádná loď nepřijede. Bohužel, ani stopování se nedaří a my zůstáváme dva dny trčet na místě. Naštěstí se nám alespoň daří naplnit si u rojíždějících lodí láhve, takže se můžeme potápět. Na stejném místě se nakonec potápím 6x. Je to zvláštní zážitek. Ryby nejsou anonymní, už mají svá jména, zdravíme je jako staré známé při návštěvách jejich podvodního světa. Nikdy jsem si jako rekreační potápěč střídající jednu lokalitu za druhou nedokázal představit, jak přesná pravidla v tom jejich světě platí. Poznávám živočichy trochu víc do hloubky, až se mi zdá, že si na mě ryby zvykly. Pozoruji jednu murénu v různých situacích, ráno, v poledne, večer…
Občas si „vyjede“ někam na lov a já přemýšlím, kde je a jestli se vrátí.
2. listopadu – Záchrana
Začínáme být nervózní, datum odletu se blíží, a my jsme pořád na moři. Letenky nejdou přebukovat, protože se nedá nikam volat. Naštěstí končí „turnus“ nejen nám, ale většině potápěčských lodí, a tak můžeme předpokládat, že se okolo nás konečně budou vracet lodi do přístavu Marsa al Alam. Dočkáme se. Přijíždíme do přístavu, dívám se na moře, které mám za zády. Vzpomínám na tuhle opravdu netradiční plavbu – zažil jsem krásné potápění, chvíle strachu, vzteku, beznaděje. Ale dokázali jsme si i na tom vraku udržet dobrou náladu. Trochu jsme si vyzkoušeli, jaké to je být trosečníkem… Nezbývá mi než upřímně poděkovat Filipovi a Martinovi z Happy Divers, kteří se o nás starali tak, že v celém týmu převládala, i přes nezbytné napětí, po celou tu dobu fajn atmosféra.
Autor: Pavel Vácha – časopis Cestopisy.
