Cukurbag – k bělavým vrcholkům Ala Daglari

0
476
Hora Demirkazik | mkaragoz/123RF.com
Hora Demirkazik | mkaragoz/123RF.com

Cukurbag je na první pohled docela obyčejná vesnice ve středním Turecku. Množství domků nořících se do zeleně jabloňových a meruňkových sadů, k nerozeznání od jiných malých sídel v podhůří Tauru. A přeci má Cukurbag svoji  vláštnost: je východiskem pro vysokohorskou turistiku v pohoří Ala Daglari, jehož bělavé vápencové štíty s jemným nádechem do červena díky vysokému obsahu železa se zdají být skoro na dosah. Obzvláště impozantním dojmem působí ostrý jehlan Demirkaziku. Převýšení jeho vrcholu nad vesnicí činí přibližně 2000 metrů.

Tak tedy vyrážíme. Mimo dosah závlahového systému se ráz krajiny ostře mění. Bujné stromoví je vystřídáno roztroušenými poloplazivými bylinami, sytě zelená barva ustupuje hnědočervené až žlutošedé. Cesta stále stoupá a v odpoledním úmorném vedru se horští velikáni spíše vzdalují, než aby se přibližovali. Tam někde pod dobře rozeznatelným sedlem je základní tábor Sokolupinar. S posledními paprsky zapadajícího slunce stojíme na malé plošině pod téměř kolmou skalní stěnou. Z podivného plátěného  přístřešku nám vybíhá vstříc stařík, který se představuje jako správce tábora. Ukládáme se k spánku pod hvězdným nebem, ti vytrvalejší ještě dlouho do noci zpívají a tancují při zvucích tureckého bubínku, který přinesli spolu s pálenkou zvanou mastika Turci z pasteveckého tábora rozloženého u blízkého pramene.

Časně ráno vyrážíme vzhůru na Demirkazik. Stoupající kamenitá stezka obchází masiv nejvyšší hory ze severu. S přibývající výškou se objevuje stále více stop po ledovcové činnosti. Překonáváme četné morény a nad největší z nich nás čeká překvapení. Na břehu bublajícího potůčku, který o něco níže mizí v jakési propasti, se rozprostírá pastevecký tábor. Podle mapy jsme ve výšce kolem 2750 m. Z několika kožených stanům, vzdáleně připomínajících indiánská tee-pee, zvědavě vykukují děti různého stáří oblečené v teplé kabátce a v čepicích, přestože navzdory vysokohorskému klimatu je teplota vzduchu dosti vysoká.

Muže není nikde vidět. Odešli prý do hor pást svá stáda ovcí a koz. To se dozvídáme od žen oblečených do pestrobarevných šátků a sukní. Většina z nich spřádá ovčí vlnu z malých vřetýnek, která tahají po zemi za sebou. Některé mají na obličeji nebo na rukou ošklivou vyrážku a chtějí bolavá místa namazat krémem. Máme s sebou jen různé opalovací prostředky, ale berou zavděk i jimi a za odměnu jedna z nich přináší umělohmotný kbelík plný kyselého ovčího mléka. Je velice osvěžující, s chutí ho pijeme a na možné následky nemyslíme…

Údolí je stále pustější, ojedinělé trsy travin a horské květeny již zcela zmizely. Kolem dokola jen samé kamení tvořící dlouhá suťová pole. V závěru údolí nedaleko od malého karového jezera, v nadmořské výšce téměř 3000 metrů, stojí další pastevecké stany, i když je jich méně než dole v údolí. Zato na nich vidíme rozvěšené měchy na vodu vyrobené ze zvířecích vnitřností. Sedlo na hřebeni pod Demirkazikem je již celkem blízko. První sněhová pole a zejména strmé skalní plotny ohlazené ledovcem s nevelkým počtem chytů, vyžadující skoro horolezeckou techniku, odrazují většinu účastníků výstupu, kteří se rozhodli vrátit do základního tábora stejnou cestou. K vrcholu pokračuje jen malá skupinka.

Konečně dosahujeme sedla na hlavním hřebeni ve výšce kolem 3450 m. Ošklivé bouřkové mraky, z nichž se chvílemi ozývá hrozivé burácení hromů, naštěstí ostrý vítr odhání pryč, takže po krátké přeháňce je cesta k vrcholu volná. Stoupáme po dosti úzkém hřebeni s častými velmi prudkými výšvihy. S přibývající nadmořskou výškou pociťujeme nedostatek kyslíku. Vždy po několika metrech je nutné se zastavit a zhluboka dýchat. Po překonání dalšího výšvihu zjišťujeme, že terén se na všechny strany svažuje. Jsme na vrcholu Demirkaziku, kóta 3753 metrů je dobyta. Při odpočinku na nejvyšším bodě pohoří Taurus jsme za svůj výkon odměněni nádherným panoramatem okolních horských velikánů i pohledy do podhorské nížiny, v níž žlutohnědá barva bezvodých oblastí ostře kontrastuje s pásy zelené vegetace v dosahu zavlažovacích systémů vodních toků.

> Jižní část poloostrova Malá Asie zaujímá pohoří Taurus, téměř 700 km dlouhá mohutná horská hradba oddělující Anatolskou plošinu od pobřeží Středozemního moře. Nejvyšším vrcholem tohoto horstva, turecky nazývaným Toros Daglari, je Demirkazik (3753 m), který leží necelých 100 km severně od Adany v Ala Daglari, nejvýchodnější horské skupině Tauru.

Přidat komentář

Please enter your comment!
Please enter your name here