Cesta proti času v Dlaskově statku

886
Dlaskův statek | pytyczech/123RF.com
Dlaskův statek | pytyczech/123RF.com
Malými vrátky v obrovském plotě vstupujeme na dvůr Dlaskova statku v Dolánkách u Turnova, který se zelená jarní trávou. Při pohledu na velikost statku úměrně roste má zvědavost na poklady ukryté uvnitř.
V malé chodbě nás vítá paní průvodkyně Eliška Vélová, která, jak se později dovídáme, sama bydlí na sídlišti v paneláku. Nám ale připadá jako laskavá paní domu, ochotná nechat nás nahlédnout pod pokličku i pod tu pruhovanou duchnu.
Při vstupu do hlavní světnice se mé vzpomínky z dětství na podobné skanzeny, tvořené malou potemnělou místností s několika kusy starého nábytku za provázkem, nadobro rozplývají. S otevřenou pusou zírám na postavy v reálné velikosti, kutající cosi k jídlu u kuchyňské linky, a na rodinku u společného oběda. Zkoumám vystavené jídlo, z čeho je asi vyrobené. Paní Vélová pobaveně poznamenává: „To když se to tu přestaví, třeba na Masopust, já ráno vejdu, přede mnou řezník a už ho chci zdravit.“ Ani se jí nedivím, figuríny oblečené v dobových kostýmech vypadají opravdu velmi realisticky.
Můj pohled přitahuje peřina na velké kamenné peci. Jen si ustlat a snít. Paní Vélová to chápe: „V zimě – máme otevřeno celý prosinec – roztopíme ta kachlová kamna, všechno je vánočně nazdobené a potom je tu taková krásná vánoční atmosféra.“

Nadšeně procházím ostatní místnosti a v každé jsem znovu ohromena, jak živě a zajímavě může vypadat muzeum lidového interiéru. Pečlivě pročítám všechny doprovodné texty, mapující strastiplný život zdejších obyvatel. Při pohledu na ženu navlékající korálky či muže opravujícího boty mám pocit, že jsem se přenesla o sto padesát let zpátky a nahlížím do života jedné rodiny. Třeba do rodiny Josefa Dlaska, jednoho z nejvýznamnějších majitelů statku.

Na návštěvě u Dlasků

Známý lidový písmák Josef Dlask (1782–1853), kterého proslavily jeho již několikrát vydané paměti pojednávající o duchovním a materiálním světě vzdělaného sedláka, žil na statku od svého narození. Jeho otec velmi dbal o vzdělání, a tak Josefa pravidelně posílal do školy a nechal ho učit hrát na klavír a varhany. Vyrostl z něj na svou dobu nezvykle vzdělaný sedlák.

Malý velký muž. Tak by se Josef mohl jmenovat, protože do výšky moc nevyrostl. Byl malý a podsaditý a on sám se o tom ve svých pamětech zmiňuje, když píše o přestavbě statku: „Já jsem se u toho hrozně napracoval, až jsem celý zamrňavěl.“ Do přestavby statku se musel Josef zapojit už ve svých dvanácti letech v roce 1794. A byla to přestavba důkladná. Tesaři na zelené louce sroubili světnici z opracovaných trámů, pak podepřeli patro, rozebrali starou a sroubili připravenou světnici. Pak už zbývalo jen osadit okna, napustit trámy a vyspárovat. Vše trvalo jen několik týdnů a rodina mohla bydlet v novém. Ještě se při tom stihla vyzdít maštal a chlév, aniž by se porušilo patro a střecha. Josefův otec toho ale neměl málo, a tak nechal postavit v hoření části dvora zděnou bránu s věžičkou na zvonek. Kvelb – zděný klenutý přístavek za černou kuchyní, na němž je roubená světnice se štítem, černá kuchyně a komín už byly v té době hotové.

Když se Josef oženil, otec mu kupodivu statek nepředal, ale udělal z něj jen spoluhospodáře. Vše, co se v usedlosti dělo, tak Josef musel projednávat s otcem. S jeho souhlasem tak pořídil roku 1822 novou bohatě členěnou lomenici, která zdobí statek dodnes. Po otcově smrti Josef dál pokračoval v modernizaci usedlosti. Nechal obezdít světnici, osadit nová okna a strop podbít rákosem a omítnout. Přestavěl také teprve tři roky stará kachlová kamna. Mnozí si o něm mysleli, že to dělá jen z čirého selského furiantství, aby dočasný rychtářský úřad, který spravoval, povýšil nad ostatní usedlosti. Dařilo se mu dobře, ale mezi vrchností měl mnoho nepřátel. To mu ale nijak neubíralo síly, aby dění kolem sebe pečlivě zaznamenával do svých obsáhlých a dnes cenných pamětí. Zemřel při lovu ryb, když mu noha uklouzla po kluzkém břehu do vody a utopil se.

Statek zdědil jeho syn a po něm další syn, ale to už se tam nežilo tak dobře. Poslednímu Dlaskovi se už nepovedlo statek oddlužit, a tak musel být třicet let po Josefově smrti prodán v dražbě. Poslední majitelky statku na své hospodářství tvrdě doplatily. Vlasta Melicharová a její matka Anna Frydrychová byly v roce 1953 obžalované z ohrožení jednotného hospodářského plánu a Lidovým soudem odsouzeny. Majetek, který propadl státu, jim byl vrácen až v roce 1993.

Možná, že by statek po předání do rukou JZD dopadl jako spousta jiných zabraných usedlostí. Rozpadl by se do trávou zarůstajících rozvalin. Díky zásahu památkářů byl naštěstí ve značně zchátralém stavu v 60. letech předán do vlastnictví Městského muzea v Turnově a postupně zrekonstruován.

Zpátky do muzea

Od návštěvy chléva a stodoly toho už příliš neočekávám. Budou tam asi nějaké hospodářské nástroje a pomůcky, poházená nějaká ta sláma, no nic moc. Jaké je moje překvapení, když vstoupím do stodoly, kde už čeká povoz s celou rodinou, v chlévě si v klidu přežvykuje ovce, zblízka maketa, v ošatce se krčí kuřátka, hospodář je s úsměvem krmí, prostě venkovská idylka. A to prý nejcennější věc, kterou na statku měli, byl pluh.

Nadšeně se se svými dojmy dělíme s paní Vélovou. Podobně nadšené jsou prý děti, které sem jezdí buď s rodiči, nebo se školou. Jen puberťáci se prý netváří nijak uneseně. Uklidňuji paní Vélovou, že ti se tak tváří pořád.

Jsme ještě pozváni na Svatováclavské slavnosti a sochařské sympozium, které tu poběží v létě celý týden, a samozřejmě v příštím roce na Masopust a Velikonoční trhy. Už se vidím, jak si tu usrkávám medovinu a nakupuju dárečky…

Velké stěhování

Dlaskův statek stál původně blíž k řece, u brodu a dřevěného mostu přes Jizeru. Dokládají to záznamy už z roku 1608. Záplavy, při kterých voda a ledové kry ničily chlév i světnici, však ohrožovaly statek příliš často. A tak nechal majitel usedlost v roce 1716 přenést na vyvýšené místo dál od řeky. Roubenka s chlévem byla sroubená z nových trámů, starý statek se rozebral a z jeho trámů se postavila stodola, drobné hospodářské stavby a roubená ohrada.

Kam za lidovou architekturou

Bohaté je zejména Sobotecko, kromě zmíněné vesnice Vesec je dřevěnými stavbami ozdobeno i samo náměstí v Sobotce. Další roubené stavby sobotecké architektury nalezneme v obci Nepříveč a ve vsi Stéblovice. Poblíž obce Střehom v závěru půvabného údolí Plakánek se nalézá bývalý Buškovský mlýn.

Další místa, která „stojí za to“: Běliště v Železném Brodě, dřevěné zvonice v Rovensku pod Troskami a v Dolní Sytové, Kopicův statek v Kacanovech, Roztocký mlýn v Roztokách u Semil, Šolcův statek v Sobotce a Vilémův mlýn v Nebákově. V Příšovicích Bičíkův a Holánův statek.

Autor: Radka Vojáčková – časopis Cestopisy.

Předchozí článekCesta po Váhu a okolo Dunaje
Další článekProtržená přehrada Bílá Desná