V Bangladéši působí běloši jako křesťanští misionáři, lékaři, učitelé či manažeři významných zahraničních firem. Díky barvě naší kůže nás místní lidé automaticky považovali za pracovníky neziskové organizace a zvědavě se ptali, jakému oboru humanitární pomoci se budeme věnovat. Do Bangladéše se prostě na dovolenou nejezdí. Přesto jsou zde hned tři místa zahrnutá na seznam kulturních a přírodních památek UNESCO.
Buddhistické ruiny Paharpur
V těsné blízkosti malého městečka Džaipurhat v severním Bangladéši se nachází údajně nejpůsobivější archeologická památka v zemi – ruiny obrovského buddhistického kláštera z 8. st. n. l. Kdysi to byl největší buddhistický klášter jižně od Himálaje, dnes tady návštěvník uvidí jen částečně oplocené ruiny.
Na rozlehlé travnaté ploše o rozměrech přibližně 300 x 300 metrů se pasou kozy z nejbližší vesnice a skoro všichni návštěvníci lezou dovnitř přes malý plůtek místo hlavním vchodem. Rozlehlé prostranství kláštera bylo původně lemováno kolem dokola malými mnišskými celami. Umístění mnišských pokojů dnes naznačují zarostlé, půl metru vysoké zídky. Uprostřed nádvoří se tyčí zbytek třípatrové pagody, kdysi nejdůležitější budovy kláštera. Při obhlídce vnějších zdí pagody pozorný návštěvník sem tam zahlédne malou terakotovou cihličku s ptáčkem, slonem, hadem nebo jiným zvířetem, které tvoří ozdobu chrámu. Největší atrakcí pro místní turisty jsme však samozřejmě my. Když jsme si v horním patru pagody četli informace o památce, tak si mnohé rodinky udělaly i tři kolečka kolem dokola, jen aby nás mohly „nenápadně“ pozorovat co nejdéle.
Pouť mezi cihlovými mešitami v Bagerhatu
Druhou důležitou kulturní památkou je skupina osmi mešit z 15. století. Všechny mešity se nachází v okolí malého městečka Bagerhat v jihozápadním Bangladéši. Mešity jsou z našeho pohledu zajímavé především tím, že jsou postavené z cihel a nikoli z kamene. V Bangladéši se totiž kámen prakticky nevyskytuje, a proto se i tak důležité stavby, jako jsou mešity, musí spokojit s pálenými cihlami. Snad i kvůli nezvyklému stavebnímu materiálu vypadají mešity trochu sešle a odřeně. Z architektonického hlediska je nejzajímavější mešita Shait Gumbad, protože se může pochlubit perfektně zachovalými 77 malými kopulemi. Jako jediná v Bagerhatu do dnešního dne viditelně slouží svému původnímu účelu. Přesto mohou do mešity vstoupit i lidé, kteří v Alláha nevěří – samozřejmě jen v případě, že zaplatí předepsané vstupné. Ostatní mešity z pálených cihel byly zavřené a vypadá to, že už pro náboženské účely v současnosti neslouží.
Mangrovové lesy v Sunderbans
Jedinou bangladéšskou přírodní památkou zařazenou na seznam UNESCO jsou mangrovové lesy Sunderbans. Projížďka na lodi a procházka mezi mangrovy patří mezi „povinné“ turistické aktivity. Do Sunderbans jsme se velmi těšili – a možná jsme si od nich slibovali více. Návštěva samotných mangrovů byla totiž nejen drahá, ale především poměrně krátká. Většinu dne jsme se jen vozili v pronajaté lodi po široké řece. Pozorování rybářů a obyčejného bangladéšského života na vodě bylo sice také zajímavé, ale nebyly to mangrovy. Zájemcům o návštěvu Sunderbans doporučuji navštívit pouze oblast Karamdžal.Jsou zde vybudované dřevěné lávky, a proto je možné podrobně si prohlédnout různé druhy mangrovníků a jejich dýchací kořeny. Důkladná procházka v okolí Karamdžalu zabere minimálně tři hodiny.
Úřednická šikana v Bangladéši
O bangladéšské vízum jsme žádali v Nepálu. Jedinou podmínkou bylo vyplnit klasický formulář, přiložit jednu fotografii a zaplatit poplatek 21 USD. Vízum bylo hotové již ten samý den v odpoledních hodinách. Zdálo se, že to bude tak snadné… Nicméně specifika bangladéš ské vízové politiky jsme záhy poznali na vlastní kůži. V dotazníku, který jsme v Káthmándú vyplňovali, nebyla totiž žádná otázka na to, jak do Bangladéše vstoupíme či jak odjedeme pryč. Při odevzdávání formuláře se nás úředník jen mezi řečí zeptal, jak pojedeme do Bangladéše. Vypadalo to jako zvídavá soukromá otázka, a proto jsme tomu nepřikládali žádný význam. Po pravdě jsme odpověděli, že pojedeme autobusem z Indie. V našich vízech se pak objevila nenápadná kolonka Entry/Exit BY LAND. Bohužel jsme v tomto okamžiku netušili, jak velký význam tato kolonka má, a spokojeně z ambasády odešli. Teprve před bangladéšskou hranicí jsme potkali jednoho Holanďana, který právě přijel z Bangladéše. Od něj jsme se poprvé dozvěděli tu absurdní zprávu, že s naším vízem nelze z Bangladéše odletět do Myanmy. My totiž smíme do země vstoupit a pak zase odjet jen a jen po zemi, přesně tak, jak je to napsáno ve vízu! Jenže do Myanmy zase nelze vstoupit po zemi, protože nemá žádné hraniční přechody s žádnou ze sousedních zemí. Co teď? Řešení tady samozřejmě bylo, nicméně jeho realizace byla více než nepříjemná. Museli jsme v Dháce navštívit „Passport and Immigration Office“ a tam poníženě prosit o změnu víza.
V Bangladéši se na úřadě používá specifický systém dělby práce. Prosebník neřeší problém s jedním úředníkem, ale postupně jich musí obejít celou sestavu. U každého okénka musí vystát speciální frontu, předestřít svůj problém a pak se přesunout k dalšímu okénku. První úředník vydává formuláře, a proto se k němu musí jít několikrát, protože často nevydá poprvé ten správný typ. Druhý úředník nalepí na formulář fotografii a scvakne sešívačkou formulář a kopii pasu. Třetí úředník zkontroluje, zda je formulář správně vyplněn ý, a odškrtá jednotlivé položky. Čtvrtý úředník si pak celý balík dokumentě převezme a vyřkne ortel, za jak dlouho bude podaná žádost vyřízena. Celý vyčerpávající proces trvá zhruba dvě hodiny. Úředníci jsou neochotní a zásadně neodpovídají na žádné otázky. Vyřizují zrovna toho prosebníka, který má nejdelší ruku a přistrčí jim co nejblíže k nosu své formuláře. S cizinci úředníci komunikují jen tzv. lístečkovým systémem: mříží prostrčí papír, na kterém jsou napsána pravidla formulářové „hry“ v angličtině. Na konci své práce pak oznámí číslo okénka, kam se má čekající prosebník přesunout. To je vše. U každého okénka je třeba být ten nejrychlejší a nejdrzejší, klasická fronta neexistuje a ostré lokty vítězí. Na nějaké pořadí se tady nehraje…
Autor: Karel Wolf a Petra Bielinová – časopis Cestopisy.
