O tom, že se po první světové válce Tahiti a další ostrovy tehdejší Francouzské Oceánie staly domovem víc než stovky našich krajanů, dnes už ví málokdo. Pokud se vůbec kdy psalo o této vystěhovalecké akci na exotické Tahitské ostrovy, jak se jim u nás říkalo, byly to kusé, neúplné a navíc nepřesné a zmatené údaje. Autoři většinou krátkých novinových článků měli znalosti o této pozoruhodné akci vskutku pramalé a stavěli více na dohadech než na znalostech skutečných faktů.
Tahiti bylo objeveno pro Evropany teprve v roce 1767, kdy už byly v Tichomoří známy desítky mnohem menších ostrovů. U nás se Tahiti dostalo do povědomí v osvícenské době prostřednictvím cestopisů Louise Antoine de Bougainvilla a Jamese Cooka. Znovu ožilo až před první světovou válkou, kdy si astronom Milan Rastislav Štefánik, pozdější významný politik, spolutvůrce Československé republiky, postavil v roce 1910 na Tahiti hvězdárnu. Nakrátko se na Tahiti vrátil ještě v roce 1913 a nebýt první světové války, zřejmě by se proslavil jako mimořádně schopný astronom s řadou významných objevů na hvězdné obloze jižní polokoule. Ve 20. letech se českým čtenářům dostalo zevrubných informací o Tahiti ze spisů českých cestovatelů Jana Havlasy, vlastním jménem Klecandy, a Archibalda Václava Nováka, kteří Tahiti navštívili v letech 1910 a 1920.
Začátky…
Proč se právě Tahiti a jeho ostrovy staly místem, kam zamířili naši krajané za prací a živobytím? Byla to souhra náhod, zejména tehdy velmi obtížné získání přistěhovaleckého povolení do Spojených států, kam by většina emigrantů ráda zamířila. Francouzská Oceánie s ústředním ostrovem Tahiti v té době potřebovala pracovní síly, hlavně zemědělské dělníky. Impuls k vystěhovalecké akci našich krajanů dal Čech s duší dobrodruha a povahou lehkomyslnou, žijící na Tahiti od roku 1923. Byl to Miloš Řivnáč, který v českém denním tisku zveřejnil plán vybudovat v tahitském údolí Papenoo československou zemědělskou osadu. K uskutečnění této velkolepé akce však neměl ani zkušenosti, ani potřebné finanční prostředky. Většina krajanů se za ním vydala v letech 1925–1926. Přijížděla zcela bez peněz, bez jakýchkoliv zkušeností v tropickém hospodářství, bez znalosti jazyka. Po zhlédnutí Řivnáčem vychvalovaného údolí Papenoo nikdo z nich nenašel odvahu pustit se do zápasu s tropickým pralesem. V dosavadních profesích nenalezli na Tahiti zaměstnání, museli se živit náhodnými pracemi, sloužit jako námezdní dělníci na pozemcích cizích majitelů a jen nemnozí se uchytili v řemeslech. Pro řadu z nich zbyla jediná možnost obživy – těžba přírodního fosfátu na ostrově Makatea. Kdo mohl, brzo se vracel za vydělané peníze do vlasti nebo se pokoušel o štěstí na Nové Kaledonii a Novém Zélandu.
Kolik jich zůstalo?
V druhé polovině 20. let proběhl ještě druhý pokus vybudovat českou zemědělskou kolonii, tentokrát na ostrovech Nuku Hiva a Hiva Oa v Markézském souostroví vzdáleném 1500 km od Tahiti. Také tato akce řízená pařížským bankovním úředníkem Jindřichem Hladíkem, zastupujícím francouzské spoluakcionáře, skončila v roce 1932 nezdarem. Po druhé světové válce žilo v roce 1945 z původního počtu 113 Čechoslováků ve Francouzské Oceánii, pozdější Francouzské Polynésii, už jen 39 osob. Tento počet se v dalších letech ještě snížil o osoby, které se z Tahiti a jeho ostrovů natrvalo vrátily do Československa nebo se vystěhovaly na Nový Zéland. Ve Francouzské Polynésii tak zůstalo do konce života 21 krajanů. Dnes žijí na ostrovech jejich potomci, v jejichž mužské linii se udržují česká jména: Klíma, Benáček, Prokop, Valenta, Veselský, Vychodil, Otčenášek, Zima, Duchek. Pojem Tchéco – Čeko je ve Francouzské Polynésii všeobecně známý díky dobrému jménu, které naši krajané na Tahiti a jeho ostrovech po sobě zanechali poctivou prací a družností s místními obyvateli. Dnes každoročně přijíždí na Tahiti mnoho návštěvníků i ze zemí tak vzdálených, jako je Česká republika. Málokdo z těch, kteří se od nás vypraví na opačný konec světa prožít velmi nákladnou dovolenou mezi Tahiťany, našimi protinožci v jižních mořích, však má aspoň matné povědomí, že tu kdysi žila početná česká komunita.
Autor: Vladimír Ustohal – časopis Cestopisy.
