Jarní večer na brněnském náměstí rozhodně nenavozuje tu správnou lyžařskou atmosféru, ovšem my jsme spolu s ostatními účastníky zájezdu nažhaveni na skvělou lyžovačku na všude opěvovaném okruhu Sella Ronda. Překousneme noční jízdu autobusem, prokládanou několika toaletními zastávkami a zpestřenou promítáním osvědčeného filmu, s vyhlídkou na úžasné ráno, kdy se nám konečně naskytne pohled na zasněžené svahy a my budeme mezi prvními, kdo budou vyrývat stopy do upravené sjezdovky. Realita je však trochu jiná.
Vrtošivé počasí
Městečko Canazei v Dolomitech, které je naším cílem, nás přivítá deštěm a vidět není vůbec nic. Všichni zůstáváme tak nějak přimrazeni k autobusovým sedačkám, nikomu se nechce do deštivého rána, převlékat se do lyžařského oblečení a vyrazit na svah s vědomím, že musíme lyžovat až do pozdního odpoledne, kdy nám autobus opět otevře dveře a přemístí nás k apartmánům. Ale nic jiného nám nezbývá. Okruh Selly v tomto počasí zamítáme a vyrážíme na Ciampac, který je prý také skvělý. Sami v lanovce, pod námi nádherná netknutá černá sjezdovka, déšť se mění ve sněhové vločky, nálada přeci jen stoupá a my odhodlaně vyrážíme na onu černou. Paráda. Naše odhodlanost je brzy odměněna modrým nebem, sluncem a parádními užšími sjezdovkami, které přeci jen vyžadují trocha lyžařského umu. A i když nás odtud vyhání opět déšť, my už přemýšlíme, kam vyrazit další den, protože tady je možností opravdu hodně.
Na Sella Rondě spadla lavina
Ráno je jak vymydlené, bez jediného mráčku, a tak rychle vyrážíme na skibus. U lanovky je sice trochu víc lyžařů, ale zkušeným okem odhadneme, že frontaje dostatečně rychlá a nemusíme se tak bát většího zdržení. Zdržují nás spíš nádherné výhledy, které se při cestě ze střediska Canazei do Val Gardeny neustále otvírají. Sjezdovky spojující tato střediska jsou však po ránu zmrzlé a rychlé, takže i na modrých úsecích to pěkně sviští. Samotná Val Gardena nás ale přeci jen zdrží. Černou fiss sjezdovku přeci nemůžeme nechat bez projetí, a tak si okruh trochu prodlužujeme aspoň jedním sjezdem, což okruh Selly umožňuje tzv. dalším malým okruhem. Pamatujíce však na varování včasného projetí okruhu, pokračujeme dál. Kopce se sice halí do mraků, ale přejetím do dalšího údolí vjíždíme i do lepšího počasí.
Alta Badia se hřeje ve slunci a my si toho na lanovce z kopceřádně užíváme. Terén je sice dost mírný, taky se to tu hemží rodinami s malými lyžaři a lyžařskými školkami, ale před námi už se začíná rýsovat pořádná sjezdovka, kterou si opět musíme neplánovaně vyzkoušet. Sluneční paprsky na ní však už zapracovaly, a tak je sjezd v rozměklém sněhu trochu náročnější. Odměnou je opět vybočení z okruhu do dalšího sedla, odkud se řítíme po černé, ale prašanem zasypané sjezdovce. Tu musíme dvakrát. Pak pokračujeme příjemnými houpačkami až do Araby, odkud už jen nahoru lanovkou a šikmo ke Canazei. Když bude čas, určitě si dáme aspoň jednu z těch vyhlášených dlouhých černých sjezdovek.
Jsme ale nemile překvapeni – lanovky nejezdí. Prý se, jako se to stává často, utrhla lavina. Padají návrhy pěšího výstupu po jiné sjezdovce a jiné podobně bláznivé varianty, nakonec se ale musíme smířit s jediným možným řešením – přejet taxíkem. Ty už jsou netrpělivě seřazené a lačně čekají na další přijíždějící lyžaře. Nasoukáme se v osmi do jednoho taxíku a zkoušíme usmlouvat cenu na nejnižší, a když každý platíme 5 eur, máme pocit, že se nám to podařilo. Široké a skvěle upravené sjezdovky v Canazei už si spokojeně vychutnáváme do poslední lanovky, která nás sveze dolů do městečka ke skibusu.
Ledovec na Marmoladě
Ráno je opět svižné, čeká nás výprava na Marmoladu a její ledovec. Cestou chceme ozkoušet i středisko Arabba, které je vyhlášené dlouhými černými sjezdovkami. Nejdřív se tam musíme dostat po zeleném okruhu Selly, který je veden spíš po široké cestě než sjezdovce, ale pomalejší přesun nám zpestřují pohledy na ranním sluncem zalité vrcholy mocně se nad námi tyčící. Arabba je k nám tentokrát přívětivější. Vychutnáváme si její přemrzlé, místy boulovaté svahy, občas kolmo spadající do údolí. Rychlost a adrenalin nás rychle zahřejí a my si musíme včas připomenout, že vlastně chceme ještě na Marmoladu.
Houpačkou přejedeme do druhého údolí a opět po modré „cestě“ až ke stanici skibusu, který nás převeze k dolní stanici lanovky na Marmoladu. Obrovskou tramvají se vyvezeme do mezistanice, odkud pokračujeme už menší lanovkou téměř k vrcholu. Chvíli se necháme uchvátit pohledem na okolní vrcholy a lyžaře, kteří se nechají na vrchol vyvést vrtulníkem. Pak už sjíždíme rychlý, nádherně upravený ledovec. Jsme nadšení. Oproti ostatním ledovcům, které bývají spíš mírnější, je tenhle parádní. Nevýhodou je snad jedině vlek, kterým se musíme přepravovat, a tak dáváme našim nohám docela zabrat.
Permanentní lyžování
Val Gardena. Natěšení z prvního dne tam vyrážíme po odpočinkovém lyžování v Canazei. Rychlý přesun a pak už jen výběr z neuvěřitelně pestré nabídky svahů. Rychle sjíždíme jižní svahy, které už v poledne budou díky jarnímu slunci rozbředlé, a pak už si v klidu vychutnáváme tvrdé, perfektně preparované závodní fiss sjezdovky – černou mužskou, červenou ženskou, obě ale skvělé. Ostatně celá severní strana tohotostřediska překonává ty nejnadšenější lyžařské výkřiky. Vyčerpané v podstatě permanentním lyžováním, přerušeným jen poležením v lehátkách s kávou u ruky, se vracíme vrstevnicovou cestou opět do Canazei, tak abychom stihli lanovku dolů.
Poslední doušek vína
Pátý den je pro nás smutný. Je poslední. A to ještě zkrácený. Musíme se včas sbalit, uklidit apartmány a být nastoupení u autobusu, který nás odveze domů. Přejíždět do jiného střediska nemá smysl, a tak si plnými doušky vychutnáváme široké, rychlé, někdy strmé, někdy mírnější sjezdovky v Canazei. U posledního džbánku vína pak konstatujeme, že na Sella Rondu nestačí pět dní, je tu příliš lákadel a člověk by se tu ulyžoval. Alespoň máme pro příští sezonu jasno, kam na lyžařskou dovolenou. Jasně vítězí Sella Ronda.
Autor: Radka Vojáčková – časopis Cestopisy.
