Jiří Jiroutek – „Fenomén Ještěd“

973

Tak se jmenuje kniha fotografa Jiřího Jiroutka, která zahýbala stojatými vodami liberecké kotliny, jejíž obyvatelé sice Ještěd znají, ale tak nějak už dávno nevnímají.

Fenomén Ještěd je také hora, hotel, televizní vysílač a jedna z nejmladších národních památek v Česku. Autor svérázné stavby ve tvaru rotačního hyperboloidu Karel Hubáček získal za Ještěd prestižní Perretovu cenu, udělovanou Mezinárodní unií architektů. Poslední třetina dvacátého století ale nebyla zrovna nakloněna těm, kteří svým umem vyčnívali z davu. A tak se nejen na Karla Hubáčka, ale i na celou řadu „mistrů“ mnoha profesí, kteří se na výsledné podobě Ještědu podíleli, cíleně pozapomnělo.

„Já jsem šťastný, že se mi podařilo na ně upozornit. A že se Ještěd dostává do světa, že se o něm začíná vědět, jak výjimečná stavba to byla,“ říká Jiří Jiroutek, autor projektu i knihy Fenomén Ještěd. První vydání z roku 2005 se vyprodalo hned, letos následovalo druhé, doplněné. A to je co říci o knize, která je většinou složena z černobílých fotografií!

„Čím si vysvětluješ tak velký ohlas?“ začínám rozhovor s člověkem, pro kterého už je bezmála deset let Ještěd tak trochu životním stylem.

„Asi tím, že když se ráno probudíme a podíváme se z okna, tak Ještěd na horizontu je. Když jdeme spát, tak tam je. Když je nějaká sláva, lítají tam rachejtle. Jsem 100% přesvědčený o tom, že při nadcházejícím mistrovství světa žádný závodník, žádný politik, nikdo nebude v televizi tak často, jako ten Ještěd.“

Ještěd je hora, vysílač, hotel, architektonické dílo. Čím je pro tebe?

Je to pro mě fenomén. Tam se spojuje tolik věcí! Rád fotografuji architekturu, takže se mi líbí jako architektonický objekt. Líbí se mi usazení do krajiny. Pak se mi líbí design původního interiéru od Otakara Binara. A v technickém řešení je tolik lidského umu a dovednosti zkoncentrovaných do jedné věže! Musel jsem všechny tyto pohledy pospojovat a vyšel z toho úžasný pocit obdivu k týmu, který na tom s architektem Hubáčkem spolupracoval.

Na co bys chtěl – co se týče interiéru Ještědu – upozornit?

Obzvlášť se mi líbí osvětlovací tělesa nad barem – tam si je rád často prohlížím (smích)… Celý prostor je velice zvláštní tím, že nemá pravoúhlý systém, jak jsme na něj zvyklí: stěna-roh-stěna-roh… Neustále jdeme kamsi za roh, který tam není. Restaurace a kavárna jsou vystavěné na kruhové výseči. Člověk může celou věž projít kolem dokola. Takže není odkázaný na to, že vidí jenom východ či západ Slunce. Je to současně taková rozhledna.

Líbí se mi schodiště od recepce na hotelové patro, kde jsou keramické obklady navrhované a vyráběné jenom pro Ještěd. Těch věcí je spousta. V kuchyni jsou udělané skříňky nad sebou a nádobí od designéra a skláře Karla Wunsche bylo vymyšleno tak, aby se dalo štosovat na sebe kvůli nedostatku místa.

Říkal jsi, že tě fascinuje technické provedení. Co přesně?

Dokonale a vtipně je vyřešeno třeba zakrytí dvoupatra s vysílací částí. Stěna kolem antén je udělaná ze sklolaminátu a z nějakých plastických hmot, nic kovového tam nemůže být, protože by to vychylovalo signál. Všechno je to i sešroubované plastovými matkami a šrouby. To je zajímavý detail.

Mluví se ale hlavně o kyvadle – oč vlastně jde?

Dnes se kyvadlo běžně používá, ale tehdy to byla novinka, navržená pro tuto věž. A až při dokončování, protože při projektování se s tím nepočítalo. Problém se totiž vyskytl s tím, jak věž vyrostla. Najednou se začala houpat, rozkmitávat. Bylo to dáno její výškou a tamějšími povětrnostními podmínkami. Mohla chytit takové amplitudy výkyvu, že by se ulomila. Vypráví se historka, že Hubáček to vyvažoval vlastním tělem, že vylezl na věž – to já nevím, já u toho nebyl.

Vyvstal tedy problém, jak zabránit zlomení. Kyvadlo je ve své podstatě strašlivě jednoduché. Je to vlastně závaží zavěšené na řetěze, který může kmitat v nějaké dané amplitudě. Je tlumené obyčejnými tlumiči z pionýra. To je celý ten vtip. Jenom asi bylo velmi složité vypočítat hmotnost závaží, délku a tak dále. Byla to spousta práce, výpočtů, zkoušek.

S panem architektem Hubáčkem jsi se určitě potkal? Co on dnes o Ještědu říká?

Přesně na to jsem se ho taky ptal. Řekl: „Dneska bych to udělal jinak. Nevím, jestli líp, ale jinak.“ Tak si říkám zaplať pánbůh, že to je, jak to je. Byla to trefa do černého.

V čem především?

Na Ještědu fungoval horský hotel, který byl podle fotografií velice krásný. Když vyhořel, byl dán požadavek, aby se tam zbudoval horský hotel a televizní vysílač. Všichni soutěžící to pojali jako dvě hmoty, jako budovu a věž. Jediný Hubáček to spojil do jediné stavby. Tím je to tak výjimečné.

Který moment z bohaté historie Ještědu tě zaujal nejvíc?

Celou knížkou, vším svým zájmem o tu stavbu se snažím vyjádřit jediné: že on je zajímavý od začátku do konce. Nejen jako stavba a myšlenka, ale i historicky. Stavělo se totiž v době studené války. Údajně totiž existovaly zprávy o tom, že by si Rusové mohli myslet, že tam je raketová základna. Stavba vznikala v problematické době.

A pak výstavba samotná – na archivních materiálech jsou záběry ze stavby ve vánici. Dnes, když tam jde člověk na lyže a zvedne se vítr, tak se každý snaží někam schovat. A oni v tom pracovali, míchali maltu… Podmínky musely být dost drsné.

A dosud jsou. Proto tam prý byly dodatečně udělány nějaké úpravy?

Rampa, po které se přichází za letních měsíců, byla původně navržena jako hlavní přístupová cesta. Ale v zimě – což Hubáček netušil, protože neholdoval zimním sportům – se stávalo, když přišly sněhové vánice, že to trhalo dveře z pantů, vůbec se do objektu nedalo vstoupit. Takže se částečně zasklil ochoz, což není původní řešení. Ale i tak tam nafouká v zimě během okamžiku třeba metr sněhu. A nakloněné rampy, po kterých se přichází, jsou potom jako ledové, skleněné hory. Takže se tam ještě vybudovala taková věžička, říká se jí „daliborka“, kterou se vchází po točitém kovovém schodišti.

Drsným klimatickým podmínkám – v létě prudké slunce, v zimě mráz, sníh a led – asi muselo být přizpůsobeno vlastně vše…

Třeba okna. Ta jsou hodně důležitá. Jsou složená ze dvou nebo více tabulí a mezi nimi je vyčerpaný vzduch, který působí jako izolant. Okna mají tenounkou napařenou kovovou vrstvičku, která snižuje průchod tepelného záření, protože jinak by tam v létě bylo jako ve skleníku. Okna se samozřejmě nedají otevírat, protože by je vítr okamžitě vyvrátil. To je pak úžasný, když se točí Slunce a je jasno. Tak se to někdy v té pokovené vrstvě blejská, že ten Ještěd vypadá opravdu jako maják, jak se rozzáří.

Ještěd a jeho fascinující detaily tě skutečně okouzlily. Jako fotograf jsi ale zůstal trochu v jeho stínu. Nemrzí tě to?

To mi nevadí, že jsem sebe jako fotografa potlačil. Nějak jsem to překousl. Třeba jednou někdo ocení to, že jsem Ještěd revitalizoval, alespoň tedy zájem o něj.

Ještěd mě uchvátil, už když jsem před asi dvaadvaceti lety přišel do Liberce. Říkal jsem si, to je taková nádhera… Vzpomněl jsem si, že jsem takhle v dětství chodil v Lounech kolem chrámu sv. Mikuláše. To je také dokonalé architektonické dílo. A zjistil jsem, že vlastně jeho věže připomínají tvar Ještědu. Možná je to nějaký geniální tvar, který nevymyslela příroda, ale lidé, který se člověku někam otiskne… Je to cesta vzhůru. Z toho balastu, kterého je hodně, se vypne jenom nějaká hmota, jen to nejlepší se dostane nahoru. Když to řeknu vzletně – je to povznášející pocit, dělat něco pro Ještěd. Protože se člověk dostává výš a výš. Tím, že o něm víc a víc víš. A ono tě to zpětně obloukem vrací k těm lidem, kteří ho stvořili.


Ještěd

Ještěd nejvyšší hora Ještědského hřbetu (1012 m n. m.). Odedávna je považován za jednu z hlavních dominant Severních Čech. V roce 1737 byl poprvé na vrcholovém skalisku vztyčen kříž, po něm následovala celá řada dalších – ten prozatím poslední pochází z roku 1990. Již roku 1847 byl na vrcholu hory postaven domek, který sloužil jako občerstvovací stanice. Roku 1868 byl domek nahrazen kamennou chatou, vedle které v roce 1876 vyrostla 5 m vysoká vyhlídková věž. Ta však musela být záhy stržena. Stále větší nápor návštěvníků vedl k vybudování nové mohutné kamenné budovy s 23 metry vysokou věží, uzpůsobenou jako rozhledna. Slavnostní otevření této nové dominanty Ještědu se konalo 13. ledna 1907. Tento hotel shořel 31. 1. 1963. Tři roky poté byla zahájena stavba nové budovy podle návrhu architekta Karla Hubáčka. Stavba je 90 m vysoká a kruhový průměr základny je 33 m. Nový hotel a vysílač byl slavnostně otevřen 21. září 1973.

Z provizorní vysílací stanice vysílalo ve dnech 25.–27. srpna 1968 „Svobodné studio Sever“ provozované dvěma techniky a rozhlasovým redaktorem Miroslavem Hladíkem, kteří používali vybavení Libereckých výstavních trhů. 27. srpna v něm živě vystoupil herec Jan Tříska a pozdější prezident Václav Havel. Tuto událost dnes připomíná pamětní tabulka na posledním ze zbytku základů bývalé vysílací stanice.

Autor: Jana Patková – časopis Cestopisy.

Předchozí článekOpevněné vinice v Šatově
Další článekShilin – „Kamenný les“ v jižní Číně