Petr Blahuš: „Cestování považuji za nejlépe zhodnocenou investici svých peněz“

0
397
(*1966) V roce 1976 vstoupil do ilegálního skautského oddílu, který ho nasměroval k celoživotnímu zájmu o cestování a přírodu. Od roku 1992 publikuje při svém zaměstnání (komisař a policejní rada kriminální policie) v řadě periodik (Reflex, Týden, Právo), včetně cestovatelských (Koktejl, Cestopisy, Českopis) a odborných (Hlásí se policie). V letech 2000–2003 členem redakční rady časopisu Skaut-Junák, kam zároveň přispíval a připravoval velké projekty. Jako jeden z nemnoha autorů si ke svým reportážím pořizuje zároveň i vlastní fotografie, které už několikrát také vystavoval. Od roku 2006 pracuje jako redaktor deníku Právo. Příslušník Aktivních záloh. Mezi jeho koníčky patří kromě cestování také létání, fotografování a střelba. Ženatý, jedno dítě.

1. Proč cestujete? (Je to práce, koníček, vášeň, dovolená, …) A co by vás dokázalo od cestování odradit? (Nemoc, nedostatek peněz, narození potomků, terorismus, líný partner, …)

Cestovatelem jsem se stal jednak díky tomu, že jsem část svého dětství strávil v ilegálním skautském oddíle, a také kvůli tomu, že jsem hrozně rád četl knihy o tom, jak žijí lidé v dalekých zemích. Protože cestování považuji za nejlépe zhodnocenou investici svých peněz, myslím, že mě od něho odradí až smrt.

2. Kam vedla vaše úplně první cesta? (Ne ta z porodnice domů, ale taková, při níž jste se z obyčejného člověka stal cestovatelem…)

Za počátek mé cestovatelsko-objevitelské kariéry považuji svůj první vandr na Brdy, kde jsme v roce 1982 pátrali po trampských campech a ve vojenském prostoru pak hledali munici, kterou jsme chtěli použít proti ruským okupantům. A také můj první velký vandr do Rumunska o rok později. Myslím si, že skvělé zážitky může člověk prožít třeba i ve své vlasti.

3. Která místa či země nejčastěji a nejraději navštěvujete – a proč?

Nadevše rád se toulám skalami Děčínska a Kokořínska a také slovenskými horami, které jako Čechoslovák nepovažuji za cizinu. V zahraničí jsem byl nejčastěji v Rumunsku, kam jezdím prakticky nepřetržitě 25 let, a také na Podkarpatské Rusi. Jejich hory jsou úžasně krásné a pusté.

4. Kterému způsobu cestování dáváte přednost? (Pěšky, veřejnou dopravou, na kole, na koni, či letadlem ze země do země…)

Zásadně pěšky. To člověk nejlépe pozná zemi, nasákne do sebe její duši. Na kole bych také po 50 kilometrech odpadl nebo mi odumřel zadek. Hezké je ale i létání nízko nad krajinou, mohu to potvrdit, protože sám mám pilotní průkaz.

5. Je něco, v čem jsou lidé všude na světě stejní?

Chudí lidé, zvláště v horách, jsou neuvěřitelně přátelští a mají snahu vám pomoci. Naopak bohatí lidé jsou sobecké mrchy, ať už se jedná o Řeky, Američany nebo rómské zbohatlíky z Banátu, kteří vydělali na pašování do Srbska během útoku NATO.

6. Máte nějaká vlastní bezpečnostní pravidla, která na cestách vždy dodržujete?

Ať už jedu kamkoliv, konzumuji hodně česneku a občas se vnitřně dezinfi kuji nějakou pálenkou. A taky s sebou vždy tahám armádní nůž, i když zatím jsem ho musel použít jen dvakrát. Zásadou je v nebezpečným lokalitách nebýt přes noc, ale co nejdříve zmizet v horách a lesích.

7. Jak se zpravidla stravujete a jaké „nejexotičtější“ jídlo jste kde pozřel?

Snažím se být v maximálně možné míře co nejvíce nezávislý na svém okolí. Týká se to i jídla, které si nosím na zádech. Nebráním se ale v rozumné míře ani ochutnávání místních specialit. Třeba taková valašská mamaliga, nabíraná špinavýma rukama z kotle, do kterého prší dírou ve střeše salaše a kam se chodí tajně přiživit i psi, nemá chybu. Byť vypadá na první pohled dost nechutně.

8. Jaké znáte jazyky a jak se domlouváte tam, kde se žádnou obvyklou řečí nemluví?

Na rozdíl od dnešních mladých, kteří mají velký výběr jazyků, jsem měl ve škole jen ruštinu. Kromě ní umím i trochu anglicky. Učil mě kdysi bývalý námořník. Ovládám i základy rumunštiny. Ať už ale jedu kamkoliv, naučím se dopředu alespoň pár základních frází a pozdravů, považuji to za slušnost a projev úcty k místním lidem.

9. S kým cestujete a proč zrovna s ním / s ní / s nimi…?

Na své cesty vždy vyrážím s kamarády. Ne že bych se sám bál, ale byla by to nuda. Máme už stabilně partu, se kterou, i když se to pokaždé trochu obmění, vyrážíme na expedice už pěkných pár let.

10. Nejnebezpečnější / nejlegračnější / nejneuvěřitelnější / nejmilejší historka z cest:

Jednou se mi podařilo v horách Maramureše stopnout parní úzkokolejný vlak a za pytlík pepře ho spolu s kamarádem asi 10 kilometrů řídit. Zatímco fíra spokojeně odpočíval a kouřil, střídali jsme se v přikládání do kotle a houkáním plašili zvěř v půlce Karpat.

Autor: časopis Cestopisy.

Sdílejte

Přidat komentář

Please enter your comment!
Please enter your name here