Patricie Sudik: „Cestování naplňuje moji duši“

0
503
Narodila se roku 1969 v Praze. V roce 1988 spolu se svým budoucím manželem emigrovala do Německa. Žije nedaleko Bodamského jezera v Bádensku-Würtenbersku přímo na švýcarských hranicích. Pracuje na půl úvazku, má dvě děti – dceru Cheyenne a syna Dennise. Publikuje amatérsky jen v Cestopisech v rámci svého hobby: cestování, psaní, fotografie.

1. Proč cestujete? (Je to práce, koníček, vášeň, dovolená, …) A co by vás dokázalo od cestování odradit? (Nemoc, nedostatek peněz, narození potomků, terorismus, líný partner, …)

Cestování naplňuje moji duši a ta je závislá na přísunu nových zážitků, poznání, ale i změnách. Mám strach, že nestihnu „dost“. Od cestování by mě odradila jen nemoc mých dětí, ale asi ne má vlastní.

2. Kam vedla vaše úplně první cesta? (Ne ta z porodnice domů, ale taková, při níž jste se z obyčejného člověka stala cestovatelkou…)

V zásadě na Tenerife. Tam jsme pochopili, že nechceme jezdit na dovolenou, ale cestovat. Další cesta už vedla na západ Spojených států amerických. To byl zážitek, který nás změnil. Myslím, že i cestovat se člověk učí, samozřejmě pokud chce.

3. Která místa či země nejčastěji a nejraději navštěvujete – a proč?

Určitě Kanadu. Úžasná příroda, prostor, málo lidí a když náhodou někoho potkáte, tak je v pohodě. To je kombinace, která asi chytne každého. Při výběru cílu určitě nehraje roli vzdálenost, ale zda je v dané zemi co objevovat, o čem přemýšlet.

4. Kterému způsobu cestování dáváte přednost? (Pěšky, veřejnou dopravou, na kole, na koni, či letadlem ze země do země…)

Bohužel bez letadla to nejde, ale nerada. Strach z létaní a cestovní vášeň je dost nevýhodná kombinace. Jinak rozhodně na vlastní pěst. Na cílovém letišti hupnout do auta a mít týdny volnosti před sebou mě naplňuje absolutní euforií. Určitě je hodně pravdy i na přísloví: „Tam, kde jsi nebyl pěšky, tam jsi nebyl pořádně.“

5. Je něco, v čem jsou lidé všude na světě stejní?

Lidé vlastně stejní jsou – určitě chce většina žít v klidu. To, co je rozlišuje, jsou jen impulsy okolí. Když si adoptujete černouška, tak s vámi bude dlabat svíčkovou a jezdit na chatu. Roli hraje jen prostředí, kde člověk žije/vyrůstá. Jsem ráda, že jsem se narodila v zeměpisných šířkách, kde si mohu svůj život prožít a ne jen přežívat.

6. Máte nějaká vlastní bezpečnostní pravidla, která na cestách vždy dodržujete?

Pozor si dáváme na pitnou vodu a také nejíme všude všechno. V tom jsme cestovatelé- zbabělci. Jinak se dá v dnešní době dokonale informovat v internetu a pak už zbývá jen necestovat „jako ovce“ a opatrnost regulovat podle situace. Akutní strach z okradení jsem měla zatím jen v Římě a okradeni jsme byli jen jednou – v pizzerii v centru Prahy.

7. Jak se zpravidla stravujete a jaké „nejexotičtější“ jídlo jste kde pozřela?

Určitě nejedu na druhý konec světa, abych si dala řízek a hranolky, ale to, co neznám. Nejexotičtější byla asi thajská polévka Tom-jam a i prostředí, kde jsme ji jedli.

8. Jaké znáte jazyky a jak se domlouváte tam, kde se žádnou obvyklou řečí nemluví?

Ovládám samozřejmě němčinu a to nejnutnější ze sebe vysoukám anglicky, ale je to bída. Ruštinu jsem vypustila vědomě. Na cestách si pokaždé nadávám, že neumím slušně anglicky, obviňuji komunistický režim, ačkoli teď už je to jen moje lenost. Spoléhám na manžela-překladatele a nyní už i na dceru.

9. S kým cestujete a proč zrovna s ním / s ní / s nimi…?

Jezdíme jako rodina, protože je to naše společné hobby a protože mám potřebu se o zážitky okamžitě s někým podělit. Pro nás jsou to vždy ty nejintenzivnější týdny, a to i po 14 hodinách jízdy a chůze, kdy jen stahaní spadneme do postele. Manžel je i ten, kdo mě popostrčí do letadla, a pro děti je každá cesta nový kus vzdělání a zas trochu rozšířenější pohled na svět.

10. Nejnebezpečnější / nejlegračnější / nejneuvěřitelnější / nejmilejší historka z cest:

Nejnebezpečnější to asi bylo v odlehlé horské vesničce v Turecku. Nejdřív nás obklopila celá vesnice a pak i turečtí vojáci se samopaly. Nejúžasnější bylo vidět v Kanadě volně žijící medvědy nebo sedět a poslouchat noční modlitby buddhistických mnichů na kokosovém ostrově Koh Samui. Z těch legračních mě napadá věž Space Needle v Seattlu. Syn se ráno ve spěchu zapomněl převléknout a když jsem mu pak ve výšce 184 m sundala mikinu, stál nad mrakodrapy města v pyžamu. Situace se naprosto hodila k fi lmu „Samotář v Seattlu“ a ke všem pyžamovým suvenýrům ve vestibulu. Pro moji rodinu je největší legrace pozorovat mě při startu letadla.

Autor: časopis Cestopisy.

Sdílejte

Přidat komentář

Please enter your comment!
Please enter your name here