Turisticky vděčný Ámbér je narvaný k prasknutí a není se čemu divit. Palácový komplex, vypínající se na skalnatém hřebeni, byl hlavním městem říše Rádžpútů Kučvahasů v letech 1037 až 1728. Za staletí si to tu patřičně zvelebili! Úchvatně malované zdi doplňují paláce zdobené zrcadlovými mozaikami, až z toho přechází zrak. A když se člověk zatoulá mimo turistické okruhy křižující rekonstruovanou část komplexu, nestačí se divit. Ámbér je jedno velké bludiště: spleť uliček, výklenků a komnat, bohatě zdobených tesanými ornamenty. Jen škoda, že těchto zákoutí je dnes využíváno jako neoficiálních latrín.
Sluneční hodiny a kouzelné přístroje
Po cestě zpět do Džajpuru se nám otevírá výhled na dvě pevnosti: jedna se zdvíhá přímo nad ámbérskými paláci, druhá leží na ostrově kousek od města a nikdo jí neřekne jinak než „Vodní“. Přímo v centru stojí Městský palác, naproti němuž se rozkládá patrně nejúžasnější džajpurská památka: observatoř pod širým nebem Džantar Mantar, kterou nechal v první polovině 18. století vybudovat jistý Džajsinh.
Džantar Mantar se dá doslovně přeložit jako „kouzelné přístroje“. Je jich tu celkem osmnáct. Tyto „stavby“ z cihel, vynikající zajímavými geometrickými útvary, je možné použít k odečítání času, zjištění polohy vesmírných těles, předpovědi síly monzunu apod.
Byť nás cihlové kruhy, půlkruhy, trojúhelníky a křivky fascinují, průvodce, jenž by nám funkce jednotlivých přístrojů objasnil, široko daleko není. Nakonec blíže prozkoumáme jen dvě zařízení, o kterých pojednává náš tištěný „Rough Guide“: sluneční hodiny samrát jantra, které se tyčí do výšky sedmadvaceti metrů, a původnější džajprakaš jantra, podle jejichž stínu se určuje datum, čas a znamení zvěrokruhu (to má být důležité pro výpočet nejvhodnějších dní pro sňatek). Prvně jmenovaný přístroj je momentálně v rekonstrukci, nicméně i zdejší lešení stojí za pozornost: sestává z širokých bambusových prutů, které jsou k sobě svázány provazy. Už několikrát jsme podobnou konstrukci na stavbách viděli a přemýšleli, jak často asi zátěž dělníků nevydrží.
Prší? Nevadí, aspoň máte čas na nákupy!
Den se pomalu přehoupne do druhé poloviny a náš průvodce začíná být nervózní, když namísto navrhovaných návštěv obchodů chceme pokračovat v prohlídce památek. Asi nejznámější džajpurskou stavbu – proslulý Havámahál tedy „Palác Větrů“ – zahlédneme jen letmo. Prý je zrovna v rekonstrukci, tak by to stejně „nemělo cenu“. Růžové město s nachovými stavbami, kde je jedna z mála pěších zón v Indii, nám mladík také doporučuje navštívit až navečer – přece na nás nebude čekat, že?!
Posledním zastavením při „sightseeingu“ se stává Gajtór asi šest kilometrů od centra. Mramorové hrobky džajpurské vládnoucí dynastie jsou obehnané zdí a působí víc než majestátně. Jeden náhrobek tu už čeká na současnou hlavu královské rodiny.
Na nebi zmizí poslední modravá skulinka a z šedých mraků se spustí první sprška. Ještě než si stihnu uvědomit, že tím je šance navštívit odbyté džajpurské památky navečer znovu definitivně ztracena, průvodce nás už s rozzářeným úsměvem strká do dveří prvního obchodu.
Takový obyčejný monzun
Za oprýskanými zdmi se otevírá rozlehlá hala textilní manufaktury. Nestačíme ani zaprotestovat a už se nás ujímá výřečný obchodník, který nám s nepředstíraným zaujetím vysvětluje, jak se tu pracuje, že jsou místní látky skutečně jedinečné a samozřejmě je můžeme dostat za zvýhodněné ceny, protože „jsme kamarádi jeho kamaráda, a tedy i jeho kamarádi“.
Prohlídka je úchvatná! Textilie jsou zde tradičně zdobeny ručně: vzory se na ně tisknou dřevěnými „razítky“ a údajně se používají výhradně přírodní barvy (zelená je ze špenátu, modrá z indiga, červená z růžových květů atd.). Nakonec se výtvor zafi xuje solí a prodává turistům jako „džajpurská rarita“.
Autor: Michaela „Mysha“ Košťálová – časopis Cestopisy.
