Ostrovní putování z Malty až k Gibraltaru

860
Středomořský ostrov Malta | steveallenuk/123RF.com
Středomořský ostrov Malta | steveallenuk/123RF.com

Po necelých třech dnech plavby jsme se dostali na Maltu. Počasí nám přálo během celé cesty, takže celá posádka dorazila ve vcelku použitelném stavu. Kapitán nám dal na odpoledne volno, a tak jsme se vydali na rychlý průzkum.

Malta je malinkatý ostrůvek (jen 400 000 obyvatel) s bohatou historií. Je samostatný, ovšem silně poznamenaný vlivem Angličanů – anglicky se tu mluví všude, hned po místní řeči, maltštině, což je jakýsi mix arabštiny a angličtiny se silným přízvukem italštiny. Prostě taková všehochuť. Hodně je znát vliv Féničanů, a to zejména při pohledu na krásně vybarvené rybářské bárky, kterých se v přístavech pohupuje vždy několik.
Jezdí se tu vlevo, proto pozor při přecházení vozovky či čekání na autobus, ať nestepujete na opačné straně silnice. Stejně tak buďte opatrní řidiči, zejména kruhové objezdy jsou velice zrádné. Stalo se to i nám, když jsme zcela automaticky zabočili doprava a chvíli se divili jak to, že všichni troubí a klepají si na čelo. Až když nás minulo pár aut rotujících vprotisměru, pochopili jsme.
Platí se maltskou lirou, ale nenechte se zmást nízkými ciframi. Částka veurech je totiž dvojnásobná. Pro představu – ve směnárně jsme dostali za 100 eur 40,85 Lm. A ceny? Internet kolem 1 Lm na hodinu, vrestauracích zaplatíte za předkrm zhruba 2 Lm, hlavní chod vás vyjde asi na 4 až 6 Lm a dezert tak na 3 Lm. Ze zábavy doporučuji jízdu na koních, kdy za dvouhodinovku dáte 9 Lm.
Najdete tu více jízdáren, já mám zkušenosti pouze s jednou v Golden Bay. Instruktoři vás vezmou na dvouhodinovou vyjížďku kolem moře, podíváte se do vesničky Pepka námořníka a také z koňského hřbetu uvidíte jednu z maltských kratochvílí: chytání slavíků. Lov spočívá v číhání mezi zdmi kamenných staveb rozesetých po pustině se sítí nastraženou na zemi. Druhá varianta jsou lovci s brokovnicí a psy – při vší úctě, nedokážu si představit, co z takového ptáčka po zásahu zbude, možná tak trochu do polívky… Nicméně mé srdce milovníka přírody tohle rádo nevidělo.
Co mě ale na Maltě zaujalo, byly autobusy. Navštívila jsem ostrov před deseti lety s rodiči vrámci každoroční dovolené… a světe, div se, hromadná doprava se nezměnila. Jezdí tu stařičké, bachraté autobusy, jediný rozdíl jsem našla vtom, že je za těch deset let stihli zasklít. Také se tu vesele prohánějí naše staré dobré škodovky a favority. A ve Vallettě se na vás z hlavní třídy směje velký obchod Baťa. Skoro si tu připadáte jako doma.
Dokonce i českou ambasádu je zde možno najít, s češtinou jsme tam však neuspěli.
Za zábavou vyrazte do St. Julians, města kousek od Valletty (ono vlastně vše je tu kousek). Je to místo, kde narazíte na místní omladinu a můžete se zahýbat do rytmu disko hudby.
Milovníci historie si pak jistě přijdou na své v Mdině, historickém centru Malty. Můžete tu zhlédnout několik videoprojekcí o tehdejším životě, záběry z mučíren či se dozvědět něco zajímavého  o maltézských rytířích.
A jen tak pro zajímavost – na Maltě se i filmovalo. Svůj původ tu má slavná Trója s úžasným Bradem Pittem nebo film Gladiátor. Pamětníci si jistě vzpomenou i na hranou verzi Pepka námořníka, jejíž kulisy jako jediné ještě stojí a je možné je zhlédnout.
Na Maltě jsme strávili deset dní a bylo to tak akorát. Vůbec mi nevadilo se s tímhle ostrovem rozloučit při odplouvání směr Gibraltar. Ale mám jednu perličku nakonec: Předposlední den jsme se totiž dozvěděli, že přístav, ve kterém kotvila naše loď, je vyhlášené místo mezi gayi. Tady je to něco jako taková pánská Perlovka. Nikdy před tím jsem nevěnovala pozornost postávajícím chlapíkům kolem, zvláště ve večerních hodinách, a ani mi nepřišlo podezřelé množství aut, jen tak projíždějících přístavem tam a zpět bez nějakého cíle. Až poslední večer jsem zaměřila pozornost na tyto příznačné jevy a pravdou je, že i v autě zaparkovaném nedaleko se něco dělo…
A aby to nebyla jen čistě pánská jízda, hned první ulice směrem nahoru od přístavu je tzv. ulička lásky. Tady už mě ale daná informace nijak nešokovala, vyzývavě oblečené slečny a dámy se přehlédnou hůř než nesmělý mladík stepující u chodníku.
Veřejně se teď musím omluvit všem čtenářům, že nepíši tolik historických a cestopisných údajů. Nedávno se mi dostal do ruky průvodce Maltou, kde najdete vše od historie, přes kulturu až po místa hodná návštěvy… Chvíli jsem odolávala pokušení si pár těch moudrostí půjčit do svého článku, ale nakonec jsem si řekla, že existuje spousta publikací o kterémkoli koutu světa, a když budete chtít, není problém si něco takového půjčit v knihovně a přečíst. A protože nerada kopíruji a nerada splývám s davem, nebudu jen opisovat již známá a napsaná fakta. Laskavý čtenář promine.

29. 10. 2005

Z Malty jsme vyrazili v jedenáct dopoledne. Moře bylo jak zrcadlo, obloha vymetená. Ale ani krásné počasí nebylo záminkou pro jakékoli úlevy, a tak… hybaj do práce. Na lodi je pořád co dělat, i kdyby to mělo znamenat leštění zábradlí (těžko říct zda proto, aby se posádka nenudila, či zda je práce podobného stylu opravdu nutná). Naštěstí se kapitán smiloval a upravil nám pracovní dobu od devíti ráno do půl jedné, pak přestávka do půl třetí a konec ve čtyři. Hurááá, hned se cítím líp.
Po práci si jdu zacvičit do naší malé posilovny, která čítá sadu činek, švihadlo, dvě karimatky a malý steper. Zbytek posádky tráví volno po svém, například plavčík rybaří na zádi. Nahodil dva pruty a čeká. Najednou se ozve křik. Běžím na palubu zjistit, co se děje. Vlasec jedné z udic je napnutý, vypadá to, že dnes máme o večeři postaráno. Rychle požádat kapitánský můstek o snížení rychlosti. Zpomalíme na 6 uzlů a plavčík se pak dobrých deset minut pere s úlovkem. Výsledkem je krásný bonito, druh tuňáka zdržující se v těchto vodách velmi často. My slečny se okamžitě přimlouváme za svobodu nebohé ryby s tím, že nám pak jistě splní nějaké přání. Jsme ale přehlasovány loveckými pudy našich mužů, kteří se tuňáka nejdříve snaží otrávit alkoholem (konkrétně malibu – na rybách se nešetří), ale když kořist odolává i silnému náporu promile, přijde na řadu nůž. Zkrátka – ryba se stala událostí dne. K večeři bylo sushi.

30. 10. 2005

Vstávám přesně v osm hodin. Ranní běhání dnes vynechávám pro nedostatek prostoru (leda bych běhala kolem lodi, ale přece jen 45 m zas není taková dálka). Dám si snídani a sprchu a vrhnu se do práce. Dnes na mě zbylo prádlo a žehlení. Ve 12.30 odejdu spokojeně na oběd a pak se připojím k holkám na přídi, kde právě probíhá opalovací hodinka. Přesně tohle jsou chvilky, které mi vynahrazují někdy značně nepříjemnou práci. Ležím si na milionové jachtě, v bikinách, plujeme kdesi kolem Tuniska, slunce svítí a je slyšet jen to šumění moře. Krása. Odpoledne po práci trávím opět cvičením a na úkor toho prošvihnu hlouček delfínů, co se k nám prý po cestě přidal. No nevadí, v Atlantiku jich určitě bude spousta.
Zklamání si vynahradím pohledem na překrásný západ slunce. Jednou mi kdysi někdo řekl, že ten poslední kousek, co zapadne za obzor, zahoří zeleně. Čekám na tu zelenou, ale nevidím nic než plápolající červeň. I tak je to nádhera.
Předpověď počasí není na zítra nikterak příznivá, očekává se vítr o rychlosti až 25 uzlů, takže to s námi bude pěkně házet. Naposledy se dobře najím, neboť jedním z příznaků mořské nemoci je nechuť k jídlu a neustálý pocit plného žaludku.

31. 10. 2005

Bohužel předpověď počasí nelhala. Vítr zesílil, vlny se zvedly. Měli jsme dobrý úmysl přežít dopoledne prací, ale poté, co většina posádky zbělela v obličeji, se návrh zamítl.
Držela jsem se statečně, sedíc na kapitánském můstku a zírajíc na obzor. Avšak po hodině házení sem a tam můj žaludek vypověděl službu a já jen tak tak doběhla na záchod, kde jsem spatřila svou snídani podruhé.
Poté, snažíc se nadýchat trochu čerstvého vzduchu, vyškrábala jsem se na vrchní palubu a natáhla se tam na matraci. V této nehybné poloze jsem spočinula po dlouhé 4 hodiny, než mě silný vítr zahnal zpět do útrob lodi.Toho večera jsem nerozbila tábor na kapitánském můstku, jak bylo původně v plánu, ale ubytovala jsem se v jedné z kabin pro hosty, které jsou situované na zádi, kde vlnění tancující lodi není tak znatelné. Za chvíli se ke mně přidal můj přítel Marek s nápadem, že bych měla také něco pojíst, třeba zrovna připravené lasagne. Nápad to šlechetný, leč ne nejlepší. Již po dvou soustech jsem cítila, že by bylo záhodno odebrat se zpět do kabiny a uložit do horizontální polohy.
Na posteli jsem přemýšlela, jak přežiju dalších 14 dní na moři, a v hlavě mi zazněla píseň Daniela Landy: „…je to dobrý, ještě dejchám, života se neostejchám. (…) Tak jsem vděčný za tu šanci, že přijde po životě ráj, kde ti suchou deku daj, a snad tam budou pěkný stromy a čistý záchody, to mám rád…“ A tak jsem se prozvracela do dalšího dne.

1. 11. 2005

V naší kabině si zvládnu vyčistit zuby, a dokonce se i osprchovat, což za současných podmínek považuji za nadlidský výkon. Chce to určitý grif, zapřít se nohama o stěny a udržovat stabilitu. Pak se mi povede udělat si toast, a dokonce ho i sníst. A rychle zpět do horizontální polohy.
Kolem poledne se moře utiší a s ním i můj žaludek. Váhavě vstanu, a abych neměla pocit naprostého flákače, ujímám se žehlení. Odpoledne je pak už naprosto pohodové, vlny zmizí úplně a já se konečně v klidu a s chutí najím. Blížíme se k Gibraltaru. Měli bychom tam dorazit zítra ráno. A pak… čeká nás cesta přes oceán.

Autor: Alena Stránská – časopis Cestopisy.

Předchozí článekStromoví lidé odění jen do kostí
Další článekPostřehy z Albánie 2005