„Kam že to jedeš, Honzíčku? Do Albánie?“ dávala mi babička na rozloučenou koláč a ranec buchet. „Ale proč? – Vždyť ji tuhle dávali v televizi!“
Nastupte, právě vyjíždíme
Přestože za okny prší a je docela zima, v naší útulné zájezdové karose panuje veselá nálada. Vedoucí Kamil je profesionál tělem i duší. Sám procestoval Balkán křížem krážem, vystudoval historii oblasti, ovládá řadu nářečí i jazyků (včetně albánštiny), perfektně zná místopis včetně nepublikovaných lokálních zajímavostí a navíc získal bohaté zkušenosti z průvodcování podobných zájezdů. Kamil zkrátka umí vést zájezd nikoliv oddělen od reality za skly zájezdové karosy, nýbrž v co nejtěsnějším kontaktu s místním prostředím.
Hurá do Albánie
Pořádná fotografická tlačenice u okének busu (venku nelze – vojenské pásmo) nastává po příjezdu ke Skadarskému jezeru. Azurovou modř jezera totiž na obzoru doplňují nasvícené hory, zatímco u břehů hrají všemi odstíny zelené a hnědé ostrůvky, vodní kanály, mokřady, rybářské loďky se sítěmi a nechybí ani občasný kostelík či bohatá fauna. Po asi hodinovém čekání na skoro prázdném hraničním přechodu dostáváme razítka do pasů a jsme konečně v Albánii.
Na dobrou noc decentně cinkají zvonky krav a oveček, někde v dálce klapou vodní mlýnky, chrochtá jakýsi čuník a definitivně nás uspává bzukot cikád pod tisícovkami zářících nebeských lampionků.
Na korbě náklaďáku do hor
První albánské svítání začíná kokrháním kohoutů a štěkotem bojovných ovčáckých psů. Po ranním aperitivu, kdy nás křísí silná rakije a šálek kávy hostitele, nám přistavují neobvyklý „terénní autobus“, přesněji řečeno náklaďák. Na jeho korbě se pokodrcáme vysoko po místy šílených a nezpevněných serpentinách do hor. Několik dychtivců se vestoje tísní na korbě hned za kabinou řidiče a ovíváno protivětrem i zmítáno v závratných zatáčkách předvádí spartakiádní dřepy jako úhybné manévry před nízkými větvemi.
Ostatní si naklepávají šunky na holé podlaze. Několik nadšenců, uchváceno výhledy na okolní zasněžené bezmála třítisícovky i hluboké doliny s dravými potoky, nás na jedné z fotografických zastávek opouští a vydává se obdivovat pěšmo ty nejvyšší polohy. My ostatní pokračujeme do dalšího nádherného údolí, kde nás čeká oběd a turistická vycházka. Stejně jako domorodci, i my se ochlazujeme a blbneme v nedalekých závějích zbylého sněhu.
Pozoruhodnosti
Těžko říci, které byly nejhezčí. Že by Rosafa s fantastickým výhledem na výtok řeky Buny ze Skadarského jezera? Nebo snad akropole v Beratu s kostelíky a náhled zrakem albánských orlů ze závratné výšky do podhradí? Případně ohromný hradní kolos v Gjirokasteeru nad rodištěm Envera Hodži pod ochranou UNESCO?
Trošku zabrat nám dal „zámek“ v Lezhe, který měl být podle úředních hodin otevřen. Ale Albánie je Albánie, a tak se příznivci kamenných památek z našeho zájezdu do zámku celkem bezpečně derou přes a skrz hradby.
Albánský národní hrdina Skaderberg se nám představil mimo jiné ve svém muzeu a stejnojmenném hradu na udivujícím skalním ostrohu nad městem Kruja. Hrad v Tepelene nezklamal polohou, opevněním ani výhledy na historický zavěšený houpací most a čistou zelenou řeku. Na pevnosti nad Sarandou (ale i na jiných) sportovněji založenější klienti zatesknili, že tu nemají s sebou své rogalo nebo alespoň padák, aby si prožili úžasný letecký orgasmus. Závěrečnou pusinkou zájezdu jistě bylo orlí hnízdo v Petrele s panoramatickým výhledem na Tiranu.
Za návštěvu nádherných, často restaurovaných fresek se ve světě platí (viz např. nemalé turistické vstupné v Turecku). Na albánském zájezdu jsme však mnohokrát měli možnost vidět zadarmo skvostné originály. Ať již to byl klášter v Ardenici, ve Voskopoje či kostel sv. Rista u Korči a řada dalších. Nezbývalo než jako dík políbit ikony a zapálit svíčky podle místních zvyků.
Výhodou albánských mešit je podobně jako v Turecku přístupnost pro nemuslimskou veřejnost, někdy i v době modliteb.
Kulu – obrannou a ochrannou věž, v jejímž horním patře přístupném po žebříku se muži schovávali před krevní mstou – spatřujeme a do foťáků zvěčňujeme na hradě v Kruje. Hodžovy ocelové hříbky neboli bunkry s betonovou polevou nacházíme skoro všude. Od těch nejmenších pro jednoho střelce (dnes schovávačky či dětské prolézačky, příp. kadibudky), propadající se do plážových písků a pomalu „kráčející“ do moře, přes větší, umožňující umístění děl (Apollonia), až po obří skalní bunkry a raketové rampy pod klášterem Ardenica, anebo dokonce protiatomové kryty opatřené železnými pancéřovými dveřmi u Voskopoje. Škoda že místo bunkrů Albánci raději nepostavili všude pořádné asfaltové silnice nebo dálnice.
Překrásný dlouhý a lomený římský most nad říčkou jsme měli možnost „očuchat“ a nafotit ze všech stran v Mesi. Podobný mostík, i když v mnohem menším provedení, byl k vidění v Tiraně.
Vesničky, města, trhy
Mimo program jsme procourali i některé horské vesničky. V jedné dokonce výborně improvizující Kamil domluvil zdarma nocleh pod střechou (na výběr byl klášter nebo škola), když louky po dešti rozmokly a schylovalo se k dalším srážkám.
Vesničané byli milí, bezprostřední i ochotní. Místní hoch nás provedl po okolí, ochutnali jsme různé přírodní plody (např. moruše). Kdo byl ve správný čas na správném místě, obdržel šálek kávy a u starosty i skleničku rakije. V dalších vískách nás vítaly nádherné kostelíky s freskami, ruiny pevnůstek s ptačím výhledem na moře apod.
Z měst asi nejvíce ohromil středověký Gjirokaster – bludiště uliček a historických domů, fotogenický Berat, stará čtvrť a trhy v Korči, prastarý Elbasan i další. Fotopauza na dobytčím trhu zaujala některé klienty natolik, že se mezi krávami, koníky a oslíky docela zatoulali i ztratili, takže vznikala obava, zda již nemají nové majitele a netahají povoz či náklad v sousedních vesnicích.
Labužnické ochutnávky
Po prvních dnech v Albánii řada z nás litovala, že si toho vzala tolik s sebou k jídlu. Kamil totiž organizoval společné večeře v místních restauracích, a pokud to bylo možné, někde i snídani, případně ochutnávku.
Jídelníček byl vskutku bohatý (od nejrůznějších sladkovodních či mořských rybích pochoutek až po telecí řízky), porce s přílohami (saláty, hranolky, chléb) obrovské a ceny lidové. Na ulici jsme mohli ochutnat např. gyros, suflaky, ovoce či zeleninu, v horách ovčí nebo kozí sýr, bílý chléb a kyselé mléko. V přírodě jsme se pásli na jahodách, melounech či hroznovém vínu. Na vybraných místech se dala okoštovat rakije, káva, výjimečně i točené pivo. Co se nestihlo v rámci ochutnávek, bylo k mání v supermarketech či restauracích (např. pstruh „koran“).
Kromě několika podnikavců zkažených turistickým ruchem jsme na zájezdu většinou potkávali příjemné místní obyvatelstvo. Nebyl problém si vyfotit např. ženy i děti, aniž by loudily peníze. Několik našich šťastných jedinců dokonce obdrželo od domorodců zadarmo melouny.
Ostatně bezplatný nocleh zájezdu pod střechou v neturistické vesničce, občasná pozvání na drink, kluků na fotbal či kulečník, dědků v parku na karty nebo domino, výjimečně i rodin na piknik či gratis-ochutnávky albánskou pohostinnost dokazují nejlépe.
Cesta zpět
Návrat přes Černou Horu a Chorvatsko nám umožnil srovnávat a bilancovat. Dlouhá pláž v Ulcinji je sice čistší a širší než ty albánské, nicméně narváno je tu stejně, přístup do moře obdobně mělký. Na rozdíl od Albánie ale hrozí pokuta za volné kempování a půllitřík dobrého vychlazeného piva za pouhých 15 Kč v přepočtu nelze sehnat ani náhodou.
Až na nepodstatné maličkosti se zájezd do Albánie 2005 vydařil. Sešla se na něm dobrá parta lidí, kteří se nebáli a bez ohledu na negativní propagandu či pololživý obrázek Albánie, vytvořený v mysli našich nezasvěcených hltačů tragédií bulvárními sdělovacími prostředky v minulosti, měli sílu, chuť a odvahu poznat novou krásnou zemi.
Autor: Jan Drexler – časopis Cestopisy.
