Stromoví lidé odění jen do kostí

0
636
Korowajové | surz/123RF.com
Korowajové | surz/123RF.com

Jsou místa, kde se čas zastavil, ale jsou i místa, kde se nikdy nerozběhl. Nejodlehlejší oblasti močálovitých pralesů na Západní Papui Nové Guineji patří k těm druhým. Právě tudy vede ona pomyslná linka civilizace. Rituální kanibalismus je zde přirozenou součástí života. Bavlna a kov jsou abstraktní pojmy. Naopak kamenné a kostěné nástroje jsou předměty denní potřeby. Lidé zde žijí na stromech. Takový je dodnes svět Kombajů, nejdivočejších ze „stromových lidí“.

Osm let pořádám expedice na území dvou kmenů stromových lidí, žijících v močálovitých pralesích západní části ostrova Nová Guinea – Irian Jaya. V roce 1998 se podařilo dostat nejen k „přátelštějším“ z obou kmenů – Korowajům, ale dokonce i k mnohem divočejším a primitivnějším – Kombajům. Bohužel v následujících čtyřech letech kvůli krvavým sporům mezi těmito kmeny bylo téměř nemožné vstoupit na jejich území. Žádný pilot nebyl ochoten do této oblasti letět. Z misijní stanice na území Korowajů odešli misionáři i můj přítel, indonéský lékař.

Tehdy se na území kmenů stromových lidí dalo dostat pouze dlouhou a náročnou cestou po moři a přes území Asmatů několik set kilometrů proti proudu řek motorovými čluny a nakonec i malými vydlabanými kánoemi. Díky této „vodní cestě“ jsme expedice nemuseli nikdy přerušit. Obavy pilotů však byly oprávněné. Korowajové v té době byli značně agresivní, komunikace s nimi byla velmi obtížná a jejich agresivita byla vyhrocena těžbou vonného dřeva zvaného „gaharu“. To na dva roky značně změnilo život i mentalitu národa Korowajů. Tehdy jsme byli Korowaji varováni, abychom nechodili na území Kombajů, protože tam chystají trestnou výpravu. Kombajové totiž unesli, zabili a snědli Korowaje, který podle nich zavinil smrt jednoho z jejich dětí. Korowajové se tedy museli vypravit unést, zabít a sníst tři kombajské muže. Na to, jak a kdy tento spor skončí, jsem se raději neptal.

Již třetím rokem je ale situace klidnější, pravidelně realizujeme expedice ke Korowajům, ale opět i ke Kombajům. Letos připravujeme již pátou a šestou. Proč mne Kombajové tolik přitahují? Protože k „přátelštějším“ Korowajům se dalo dlouhá léta dostat najatým letadlem. Protože u nich začínala a obvykle také končila každá expedice. Protože ke Kombajům nejezdil nikdo. Protože jsou jedním z „nejdivočejších“ přírodních národů vůbec.

Kombajové – nejdivočejší z divokých

Už jen jejich vzhled je hrůzostrašný. Bojovníci jsou nazdobeni bílým nebo černým peřím, těla mají pomalovaná černými sazemi nebo světle hnědou hlínou. Vlasy rozcuchané, v rukou luky a šípy. Jediným jejich oděvem jsou kosti. Na penisu mají zobák ze zoborožce, kolem krku nebo přes hruď dlouhý náhrdelník ze psích zubů ochraňující zdraví. Dědí se z generace na generaci. Ženy mají jen sukénky z vláken ságové palmy a kolem krku náhrdelníky z prasečích zubů. Do nosu si zastrkují dlouhé kosti z netopýřích křídel. Místo náušnic používají zobáky s peřím papoušků. Muži i ženy někdy mívají v nosní přepážce zastrčen podlouhlý oválný bílý kámen. Ten se také dědí po generace. Pochází z korálových útesů od stovky kilometrů vzdáleného moře. Muži zakrývají penis třemi způsoby. Buď, podobně jako Korowajové, zastrkují penis do šourku a zavazují ho listem, nebo používají koteky z plodu lahvovníku. Typickým pro Kombaje je však již zmíněný výrazný, velký, bílý zobák zoborožce na penisu.

Kombajové, stejně jako Korowajové, žijí na stromech. V jejich korunách staví obdélníkové domy se sedlovou střechou. Jsou z bambusu, klacků a sága. Někdy bývají až čtyřicet metrů vysoko, ale častěji jsou na několika kmenech ve výšce kolem osmi až deseti metrů. Do domu se po tenké tyči se záseky nosí vše: potrava, děti, psi i malá podsvinčata. Vaří se na ohništi, které je na dřevěné podlaze ve vymezeném prostoru v dostatečné vrstvě vysypané hlínou.

Zvyky a nástroje

Jediný způsob obchodování, který Kombajové znají, je vzít si. Neumějí vyjádřit, že by něco chtěli, a jednat o ceně nebo možnosti to získat. Umí jen vzít si to násilím. Nekradou, co chtějí, si vybojují…

Hlavní potravinou je pro ně ságo. Několikrát jsme viděli, jak kamennými sekerami kácí ságové palmy a ženy je posléze zpracovávají dřevěnými „motykami“, jejichž pracovní plochy si vytvrzují žhavými uhlíky. Během chvilky vytvoří „stroj“ na zpracování sága. V tom jsou dokonalí. Jejich jednostrannou stravu obohacují ságoví červi, ryby, brouci, housenky, drobní hlodavci a velcí ptáci kasuáři.

Kombajové jsou nesmírně zruční. Viděli jsme, jak během několika minut postavili most přes řeku. Klády svazovali ratanem. Oheň jsem je neviděl rozdělávat jinak než třením ratanu o rozštípnutou větev. Ve svých domech ho zpravidla nenechávají úplně vyhasnout a na cesty ho umí i za deště přenášet. Nejostřejší nože, které jsem u nich viděl, byly z odštěpku bambusu. Na zpracování buaméry, plodu pandanu, používají nože z kostí kasuárů, které loví do pastí. Kasuár je asi jeden a půl metru vysoký, běhavý pták, podobný pštrosu. Jeho kosti se používají i na výrobu kostěných hrotů šípů, masem se nasytí několik lidí. Hroty bývají také z tvrdého dřeva nebo ostrého bambusu. Na létavé ptáky a na stromové vačnatce kuskusy používají buď normální šípy, anebo šípy „úderné“, na konci opatřené dřevěnou koulí s krátkými hroty, podobnou palcátu. Na ptáky mají hrot šípu vyroben z několika menších hrotů, které jsou rozevřeny do kruhu. Muži a ženy spí odděleně. Děti vychovávají a starají se o ně ženy.

Slavnost ságových červů

Na podzim roku 2003 jsme takřka na konci naší expedice ke Kombajům narazili na neobvykle velkou vesnici. Bojovníci nás za obrovského křiku a hrdelních skřeků zastavili asi padesát metrů před ní. Jednání s náčelníkem probíhalo za velmi napjaté atmosféry. Po celou dobu jsme byli ze všech stran „jištěni“ bojovníky s luky a šípy. Nás bylo pět a proti nám stála celá vesnice.

Sešli se zde lidé z několika okolních „sídlišť“, aby připravili kombajskou nejdůležitější slavnost ságových červů. Vyhrocenost situace i nepřátelsky bázlivá atmosféra nasvědčovaly tomu, že jsme možná prvními bělochy, kteří vstoupili do jejich vesnice. Ještě po několika hodinách se nás někteří lidé báli a jeden muž, který se vrátil z lesa až večer, nás znovu ohrožoval lukem a šípy. Náčelník ho uklidnil, avšak tento muž se nás bál po celou dobu těch několika dní, co jsme směli ve vesnici být.

Na sedmdesát mužů i žen bydlelo ve třech stromových domech a v jednom dlouhém domě na zemi, postaveném speciálně pouze pro tuto slavnost. Uprostřed dlouhého domu měl lože starší muž. Na obě strany od něho bydlely ženy, které se o něj staraly. Musel dva měsíce jen ležet. Nesměl sám ani jíst. Krmily ho ženy. To vše jen proto, aby se „urodil“ dostatek ságových červů, kteří jsou pro Kombaje nejdůležitějším zdrojem proteinů. Toho muže, jeho ženy ani věci, které byly před ním nebo patřily jemu, jsme nesměli fotografovat. I pro Kombaje bylo vše nedotknutelné.

V celé této až „pravěké“ vesnici nebyl nikde jediný kousek kovu nebo bavlny. Vše, včetně oblečení lidí, bylo pouze z místních přírodních materiálů. Příprava na slavnost trvá přes dva měsíce. Ceremonie se měla uskutečnit následující den. Kombajové však termín stále posunovali, až jsme pochopili, že nechtějí, abychom u obřadu byli. Účast na slavnosti ságových červů nám byla zapovězena. Oko bělocha nesmělo spatřit to nejsvětější v jejich životě. Odešli jsme bez pocitů hořkosti nebo výčitek. Nikdo na světě nemá právo zasahovat do života druhých. Čas strávený v jejich vesnici byl i tak nezapomenutelný. Strávili jsme několik dní s lidmi doby mezolitu či neolitu, s lidmi, jací žili v Evropě někdy před šesti až osmi tisíci let.

Autor: Petr Jahoda – časopis Cestopisy.

Přidat komentář

Please enter your comment!
Please enter your name here