Toho, že se význam řeči těla, gestikulace a mimiky kultura od kultury liší, si všiml asi každý, kdo se někdy podíval za humna, popřípadě zabrousil do turisty oblíbeného místa v domovské krajině. A vůbec není třeba zaměřovat se na vzdálené a exotické země, rozdíly jsou snadno pozorovatelné i u našich blízkých sousedů.
Před cestou do neznáma není vůbec špatný nápad zjistit si něco o tom, co tam znamená například přikyvování nebo široký úsměv. Třeba v Indii často značí rozpaky. Nejednou jsem se setkala s turisty, které přivádělo do varu, když jim místní se zářivým úsměvem odmítali slevit, popřípadě odpovídali na úplně jinou otázku, než byla dotyčnými turisty položena. Byli přesvědčeni, že se jim vysmívají. Přitom tomu tak vůbec nemuselo být.
To je ta snazší část. Co ale s řečí vlastního těla?
Dá se vůbec upravit osobní projev na míru dané kultuře? Jsem si jistá, že do značné míry ano. Na cestách se snažím svým způsobem zapadnout, nevyčnívat jako turista na dovolené, ale stát se přirozenou součástí společenství, ve kterém se nacházím.
To neznamená předem ztracené pokusy předstírat, že nejsem cizí. Zejména v Asii by to bylo dost tragikomické. Je to minimálně zpočátku vědomé pokoušení se porozumět místnímu způsobu verbální i nonverbální komunikace, jednání i pohybu a akceptovat je.
A proč vlastně?
Pomáhá to předejít spoustě nepříjemných situací. Na spoustě míst světa je rytmus a rychlost toho, jak se věci dějí, zkrátka pomalejší. A spěchat znamená říkat si o potíže. Nemá smysl pokoušet se za den v Řecku stihnout všechno, co byste za stejnou dobu zvládli doma. Nepodaří se to, zbytečně se stresujete, narážíte na nepochopení a ještě působíte jako arogantní hulvát. Což teprve v Indii!
Místní se úplně jinak chovají k člověku, ze kterého cítí vnímavost k panujícím podmínkám, respekt a nenásilné úsilí o ponoření se do proudu života (vážně nevím, jak to lépe napsat) v místě, než ke kamerami ověšené bandě, kterou zajímají pouze turistické atrakce, exotické pití a obchody se suvenýry.
Zostřená vnímavost
Už před první cestou do Indie jsem slýchala, že je tam zkrátka všechno jinak. No dobrá, psychicky jsem se připravila na to, že se nedá počítat se stejnými typy reakcí jako doma. Ale skutečnost člověka stejně ohromí.
Hlavně to, jak intenzivně na sebe lidé reagují, kolik toho poznají ze způsobu, jakým se pohybujete, z toho, co nosíte a jak to nosíte. Doslova čtou z vašich gest a očí, poznají uvolněný úsměv od křečovité masky nasazené pro vnější svět.
U nás se ulicí prochází, jinde se na ní žije
Vysvětlení je vcelku prosté. Tady ve středu Evropy se skoro automaticky obklopujeme ochrannými hradbami svých domů, ploty obehnaných zahrad, skořápek aut nebo alespoň pohledů zabodnutých nevšímavě kamkoli, jen ne do tváří lidem, které míjíme. V hromadné dopravě se o uzavření se postarají ještě sluchátka nebo noviny. Držíme si svou intimní zónu a chráníme si soukromí. Zkuste jít po některé z hlavních ulic vašeho města a usmívat se lidem do očí.
V Indii je ulice životní prostor, ne jen pasáž odněkud někam. Na ulici se doslova žije, pojem soukromí má naprosto jiný význam. Z našeho pohledu tam vlastně skoro neexistuje. Lidé jsou nuceni vyžít pohromadě, a z toho vyplývá i jejich nesmírná všímavost.
A můžete si být jisti, že jako cizincům se vám dostane spousty pozornosti. Lidé jsou na vás zvědaví a skutečně záleží jen na vaší reakci, čeho se od nich dočkáte.
To co dám, to se mi vrátí
Dokud jste přirození a otevření, vyzařujete respekt a obdiv ke kráse kolem, potká vás to nejlepší. Nezištná pozvání a zajímaví lidé, sdílíte čaj se stařenkou uprostřed pustiny a zpět se svezete na velbloudovi, aniž by po vás někdo něco chtěl. I všudypřítomní žebráci vás často nechají být a najdou si lepší oběť.
Ale jakmile v sobě chováte napětí, necháte se vyvést z míry, vlastně stačí, aby vám nebylo dobře, lidé kolem to vycítí – rázem se doslova odnikud vynoří žebráci, podvodníčci a neodbytní otravové vycítivší vaši zranitelnost. A když se začnete vztekat, ničemu nepomůžete, naopak. Nemá smysl spěchat, pokoušet se něco řešit ve stresu, představovat si, jak by to mělo fungovat. Ničemu tím nepomůžeme, jenom dostaneme vztek a snadno se může stát, že se domů vrátíme s pokřiveným názorem o hrubosti, neschopnosti a natvrdlosti převážně vstřícných a milých lidí.
Stačí se dívat
Výborně se mi osvědčilo sednout si po příjezdu někde trochu stranou, upíjet pomalu čaj a sledovat cvrkot na živé ulici. Ze zdánlivého chaosu se brzy začnou vynořovat vzorce jednání a to, co vyvolávají v odpověď. Krásně je to vidět u dalších turistů a cestovatelů. Někteří se nesou ulicí, jako by jim patřila, nevšímavě rozrážejí proud lidí, s bradou nahoře, foťákem na krku a vizí suvenýrů za hubičku. Jiní se opatrně rozhlížejí, aby do něčeho nešlápli, každou chvíli si kontrolují, že je ještě nikdo neokradl, a klopí oči před rodinami sedícími na ulici. A občas projde někdo zjevně odjinud, ale s klidem a s úsměvem v očích, vnímavě k prostoru i k lidem kolem sebe.
Dokážete si představit, jak se jejich vzpomínky na stejné místo ve stejném čase budou lišit?
