Nepálská cesta – země vysokých hor

0
506
Modlitební praporky v Nepálu | prudek/123RF.com
Modlitební praporky v Nepálu | prudek/123RF.com
Nebeské království. Země horských velikánů. Říše závratí. Krajina podivuhodností. Země bohů a démonů. Tohle všechno a mnohé další přívlastky se používaly celá desetiletí pro označení Nepálu, země zaslíbené horolezcům, trekkerům i milovníkům starých kultur a pozoruhodných etnik. Každý, kdo se vydával na cestu do Nepálu, dostával radu: Nepál je tady, aby změnil tebe, ne abys ty změnil Nepál. Teď ale Nepál mění sám sebe a je to proces zamotaný, absurdní a dost těžko vysvětlitelný.

Středověk se vším všudy

Nepál není jenom zemí nejvyšší koncentrace osmitisícovek a pokladnicí historických památek, ale také, jak se shodují návštěvníci, příkladem náboženské tolerance a mírové spolupráce. Zatímco muslimové s křesťany vedou tisíciletou válku, zdejší hinduisté žijí s buddhisty v míru, přátelství a shodě. Obě tato náboženství mají ve vínku úctu k životu, majetku druhých, poctivost v úmyslech, lásku k pravdě, vznešenost a askezi, obětavost, pohostinnost, optimismus, tvůrčí duch a vzájemné pochopení. Pro turistu, který tu stráví několik týdnů na treku v horách a poté se prošel okolo pagod v Káthmándú, je to doslova ráj na zemi. Nikde jinde asi neuvidí tolik usměvavých tváří a pohodových, byť neuvěřitelně chudých lidí. Po návratu domů vypráví, že se v himálajských lodžích propadl někam do zakonzervovaného středověku. Pokud se podržíme tohoto přirovnání, můžeme konstatovat, že sice s určitostí nevíme, jaký byl život obyčejných rolníků ve středověké Evropě, ale zato víme jistě, že kralování a politika byly už tehdy spojené s neobvyklou mírou intrik, zrady a křivopřísežnictví. Pokud se chcete do Nepálu vypravit jenom proto, abyste zahlédli zasněžený štít Everestu, vlastně je lepší to nevědět, ale když chcete znát ono podhoubí, ze kterého se vylíhli ti nepálští maoisté, kteří pod horami vybírali příspěvky na komunistické hnutí, musíte rozmotat klubko od začátku.

 

Od pánčajátu ke komunistům

Krátký exkurz do nepálské politiky můžeme zahájit v roce 1960, kdy se kurz odklonil od toho, co je na světě obvyklé. Rok předtím totiž ve volbách vyhrála strana Nepálského kongresu, která se snažila zavádět po vzoru sousední Indie cosi jako socialistické reformy. Král Máhéndra ale nechal zatknout celý kabinet, zakázal politické strany a jejich vůdce uvrhl do vězení. Místo demokracie nastolil pozoruhodný systém takzvaných pánčajátů – jakýchsi tradičních vesnických rad starších, z nichž byl vždy jeden zvolen do vyšší rady, která pak volila mezi sebou do národního shromáždění. Iluze demokracie, ale přitom měl všechnu moc v rukou král, který vybíral ministerského předsedu i ministry. Systém pánčajátů fungoval i za vlády Máhéndrova syna Bíréndry, Harvardem vzdělaného krále, považovaného za boha, který mimo jiné přežil celou, v Nepálu tak bouřlivou, éru hippies. Ačkoliv Bíréndrúv portrét visel na každém nároží a turista spěchající do hor žil v domnění, že lid svého krále miluje, političtí odpůrci byli pořád vězněni, svoboda slova potlačována a králův bratr Dhíréndra v roce 1988 nucen vzdát se trůnu v podstatě proto, že byl obviněn z rozsáhlé korupce. V nepálském kotlíku to tajně vřelo a z tajného vření se stalo veřejné poté, co ve střední Evropě začaly padat komunistické režimy. Pronásledované nepálské strany se inspirovaly a sjednotily v takzvaném hnutí za obnovu demokracie. Po demonstracích a nepokojích král ukončil éru pánčajátů. Ironií osudu je, že pád komunistických režimů v Evropě, který revoluci v Nepálu odstartoval, napomohl v této zemi vzniku hned několika komunistických stran. V prvních svobodných volbách sice nezvítězily, ale budoucnost měly před sebou.

Královražda

První demokraticky zvolená komunistická vláda byla menšinová a udržela se jenom devět měsíců v letech 1994–95. Ti druzí komunisté, kteří se řídili myšlenkami velkého Maa, z toho usoudili, že v rámci systému není možné dosáhnout změny, a uchýlili se tam, kde je zřejmě komunistům nejlíp – do ilegality. V roce 1996 zahájili „Lidovou válku“, kterou vedli ze své základny v horách na západě. Po letech četby Mao Ce-tungových a Guzmánových spisků se vůdce maoistů Práčanda (nelítostný) s hrstkou věrných pustil do s boje. Ve středozápadním Nepálu přepadli současně šest policejních stanic a ukradli vládním oddílům zbraně. Podobné útoky se pak opakovaly se železnou pravidelností i v dalších letech a rozšířily se i do oblasti kolem Práčandova rodného města v oblasti národního parku Čitván v jižním Nepálu. Nevšímala si jich média, zahraniční diplomaté ani vláda, která se dál věnovala svým žabomyším válkám. Teprve když maoisté v roce 2001 při svém nejkrvavějším útoku zabili sedmdesát policistů, prosadil premiér Kóírála vznik polovojenských ozbrojených jednotek, které měly maoisty potlačit. Jenomže maoistům nahrálo do karty něco tak hrůzného a neuvěřitelného, že si to nikdo neuměl ani představit. 1. června 2001 byl v káthmándském královském paláci zmasakrován král Bíréndra, královna Aišvara a sedm dalších členů královské rodiny. V zemi, kde snad nikdy v minulosti nebyla vyvražděna ani obyčejná rodina a kde král byl ztělesněním boha, to bylo něco za hranicemi lidského chápání. (Nesmíme zapomínat, že i přes maoisty a politické pletky je Nepál pořád země usměvavých, mírných a přátelských lidí.) Kolem vraždy panovalo a dodnes panuje mnoho fám a nevysvětlitelných záhad. Podle oficiální verze byl vrahem labilní princ Dípéndra, který měl vykouřit „cosi černého“ v hašišové cigaretě, což jej přivedlo k amoku, a nakonec obrátil zbraň proti sobě. Otázkou zůstává, proč se Dípéndra, který byl pravák, střelil do levého spánku a jeden z vojáků navíc hodil vražednou zbraň do jezírka. Některé teorie spojují vraždy s maoisty, ti obviňují CIA a mezi Nepálci kolovala také teorie o tom, že vraždu měl na svědomí Gjánéndra, který náhodou nebyl v paláci a jehož syn jediný unikl krveprolití. Proto když byl Gjánéndra jmenován následníkem trůnu, vyrazili Nepálci i přes vyhlášení stanného práva do ulic. Královský masakr a všeobecný zmatek byl pro maoisty vynikající živnou půdou a místo toho, aby byli definitivně potlačeni, nabrali revoluční sílu, která už se nedala zastavit.

Práčandův experiment

Za zdroj inspirace nepálským maoistům sloužil kromě Maa také peruánský fanatik Abimael Guzmán a jeho Světlá stezka. Práčanda si ale vytvořil „nepálská specifika“ maoismu, kterým se dnes říká „Práčandova cesta“. Rozhodující roli v úspěšnosti Práčandových stoupenců podle jedněch sehrálo to, že se mohli zpočátku plně opřít o nejchudší vrstvy usměvavých nepálských obyvatel. Ty tvoří naprostou většinu z 26 milionů obyvatel země, kde negramotnost dosahuje takřka 75 procent. Oponenti zase tvrdí, že maoisté jsou prostě teroristé a obyvatelstvo zastrašují. Organizace ochránců lidských práv maoisty kritizovala za bezpočet únosů, vydírání, znásilnění a hlavně 13 tisíc mrtvých. Práčanda tyto zločiny obhajoval s tím, že v době války se podobné věci prostě stávají a že lituje případných „přehmatů“. Ať už mají pravdu ti či oni, faktem zůstává, že maoistické hnutí sílilo a jeho palebná i politická síla rostla každým dnem. Nepomáhaly jim jen loupežné nájezdy na armádní kasárna, ale patrně i otevřená nepálská hranice s Indií, kde bylo možné sehnat cokoli. Desetiletá partyzánská válka do mírumilovné země pod Everestem vnesla atmosféru všudypřítomného násilí a nejistoty – a to bylo Práčandovým cílem i vítězstvím. Zatím poslední dějství nepálské hry na politiku se odehrálo 15. listopadu 2006. Starý známý premiér Kóirála (85) občanům Nepálu slavnostně sdělil, že smlouva o míru s maoistickými povstalci je ku prospěchu všech, tedy ničí prohra ani ničí vítězství. Práčanda však v tomto nevítězství získal výměnou za složení zbraní 73 křesel v parlamentu, jistou účast v budoucí vládě a dosáhl i toho, že nepálská armáda demobilizuje přesně tolik mužů, kolik povstalců odevzdá své zbraně do rukou OSN. Svou tiskovou konferenci svolal tento bojovník za práva chudých rolníků a bezzemků do luxusního pětihvězdičkového hotelu, kde oznámil zahájení prvního velkého experimentu v 21. století ve světě. Po světových zkušenostech s politickými experimenty ze století minulého to příliš naděje do budoucnosti nenabízí, ale nechme se překvapit. Každopádně je jisté, že Everest a další osmitisícovky žádné experimenty nezmění, a dokonce i maoisté v dobách nejlítějších bojů si uvědomovali význam turistického ruchu natolik, že vystupovali v roli jakýchsi „džentlmenských loupežníků“, kteří nejen že neohrožují na životech, ale neoberou vás ani o všechno, jen požádají o skromný příspěvek na své hnutí, který stvrdí formulářem.

Autor: Libor Michalec – časopis Cestopisy.

Sdílejte

Přidat komentář

Please enter your comment!
Please enter your name here