Naši lidé v Číně

Horolezec Harrer žil v Tibetu sedm let a napsal o tom knihu, která se stala slavnou. Obchodník Peter Goullart žil nedaleko centrálního Tibetu devět let a napsal o tom také knihu, která se sice slavnou nestala, ale je neméně fascinující. Vypráví příběh svobodného nomádského národa Naxi (čti Naši), který přežíval v područí tuhého režimu čínské říše. Lepšího průvodce na cestu do Lijiangu v jihozápadní Číně jsem si nemohl přát.

Peter Goullart se narodil v Rusku, v obchodnické rodině, která nakupovala od čínských mandarínů čaj v dřevěných malovaných bednách. Proto není divu, že když vypukl v Rusku komunismus, vydal se právě do Číny. Usídlil se nejprve v Šanghaji a když měl nastoupit jako skladištní úředník v Lijiangu kdesi v podhůří Himálají, bral to jako vyhnanství. Ale když tam přijel, vzduch voněl sněhem z hor, kvetly broskve, hrušně a růže. Na první dojem si to místo zamiloval.

Desítky let po něm jsme přijeli nikoliv koňským povozem po polní cestě, ale autobusem po dálnici – ovšem láska na první pohled to byla také. Řady vyřezávaných a ozdobných dřevěných hotelů připomínaly filmové kulisy některého z mnoha čínských historických filmů, ve kterých nadpřirození mniši poletují nad pagodami. Středem městečka zurčely ledové bystřiny jako v Benátkách. Ubytovali jsme se v jednom z těch hotelů, kde se ani v únoru netopilo, nařídili budík na časné ráno a se sebezapřením vstali do únorové podhimálajské zimy. Ve městě jsme narazili na pár krojovaných prodavačů suvenýrů a dva nomádské Naxi chlapíky v kožiších, kteří za sebou vlekli koníka na uzdě.

Pokračovali jsme dál sychravým ránem, až jsme našli to, co jsme hledali: Na zdi jednoho z domů byl nápis obrázkovým písmem Naxi. Vědci tvrdí, že to je jedno z nejstarších písem na světě, které má nejblíž k písmu starých Inků a Aztéků – ovšem s tím rozdílem, že je pořád živé. Dokonce je považováno za živoucí fosílii – jakousi latimérii podivnou mezi světovými písmy. Kresba tygra tu opravdu představuje tygra, navíc to ale je znak pro sílu či odvahu, takže čtení Naxi písma může tak trochu připomínat vykládání pasiánsu a skutečný význam dokáže patrně dekódovat jen rodilý Naxi. K práci na přeložení jediného živého piktografického jazyka na světě byl v padesátých letech pozván čínský antropolog Zhu Baotian, který se učil od šamanů a kněží. Později v Pekingu dokázal dekódovat, zařadit, analyzovat a připravit anotovaný katalog Naxi piktogramů a Univerzita v Dali jej převedla do počítačů a nechala si to patentovat. Obrázkové vzory Naxi písma tak mohou být použity třeba v designu anebo v reklamě. Byl to první signál, že nomády tak úplně nepřeválcovala civilizace.

Matriarchát

Richard He je čtyřicátník s bejsbolkou šikmo přes čelo a bystrým pohledem. Poloviční Naxi, který se živí jako průvodce turistů. K jeho příjmení se váže zajímavý příběh: Pro čínskou byrokracii bylo nesnesitelné, že nomádi Naxi nemají žádné příjmení, tak jim je přiřkla úředně. Aristokraté a osoby vznešeného původu se rázem všichni jmenovali Mu a ti ostatní He. Vybrali jsme si od něj výlet do horské vesnice. Přibral na výpravu svou ženu Li, plnokrevnou Naxi, která umí anglicky ještě lépe než on a jejíž šarm je z rodu věstonických Venuší. V jejich vztahu bylo cosi zvláštního a těžko pojmenovatelného – pokud člověk nevěděl, že u Naxi se dlouho praktikoval matriarchát. Jestliže z Richarda čišela oduševnělá přemýšlivost, pak z jeho ženy vůdcovská autorita. Matriarchát souvisel asi s tím, že svobodomyslní muži se příliš věnovali svým polím a dobytku a když dorazila prostřednictvím čínské říše civilizace, ženy se s ní tiše a nenápadně naučily obchodovat. Dopadlo to tak, píše Peter Goullart, že manželé a synové nakonec museli ženy žádat o peníze na cigarety. Byly to také ženy, které kupovaly dárky milencům a platily v restauraci. A protože nosily zboží na trh v nůších, byly nejen sebevědomé, ale i vysoké, silné a tučné. Nelze ale říci, že by muži byli zženštilí. Kontingenty Naxi vojáků tvořily základ yunnanské armády. To jenom rodinný život fungoval trochu jinak.

Za Nomády

„Naxi jsou chránění UNESCEM hned třikrát,“ vysvětloval nám Richard za jízdy v džípu, který stoupal do hor. „Jejich jazyk, literární díla a potom území, na kterém žijí.“

V zemi více než miliardy spořádaných lidí jsme se vymanili z davů a ubírali se cestou, která se pomalu rozplývala ve výmolech. Před vesnicí se nám naskytla scenérie jako naaranžovaná pro velkoformátový kalendář: žena a dvě děti v barevném kroji motykou tepaly hroudy hlíny, za nimi jezero a nad ním zasněžené štíty hor. Vystoupili jsme z vozu a Richard neúnavně šplhal několik kroků před námi po polní pěšině, stoupající od jednoho domku k druhému, a pokaždé, když jsme se zastavili, vybízel nás, že můžeme dovnitř.

Po prohlídce jsme se zastavili na oběd v prostém stavení Liiných bratrů. Žili tu pohromadě tři: ten nejstarší, v maskáčích a s hrdým titulem „family boss“ nás sebevědomě přivítal jako první a po něm dva trochu zakřiknutí mladší sourozenci. Jejich ženy s plachým úsměvem začaly nosit mističky s vonícím hovězím, kostičkami vepřového špeku, párky obalovanými v těstíčku, vyhlášenou čínskou zeleninou, vařeným vajíčkem, a mimo jiné i místní náhražkou brambor z jakési hlízy. „Dog,“ rozuměl jsem, když přinášely na stůl další misku s masem, ale byla to „duck“ neboli kachna. Při neobratném testování pokrmů pomocí hůlek se ukázalo, že pověstná čínská kuchyně přímo v reálu spočívá v tom, že se vezme zvíře a naseká i s kostmi na kousky, které nabíráte hůlkami. Zábava byla srdečná a Naxi skvělí. Také Peter Goullart je popisuje jako velmi citlivé lidi, kteří netrpěli komplexem méněcennosti, ale nesnášeli cizí nadřazenost: „Nebyli servilní a nekrčili se v přítomnosti vysokých úředníků nebo bohatých obchodníků na rozdíl od ostatních Číňanů. Netolerovali hrubé příkazy nebo urážlivý jazyk od nikoho a obzvláště jedovaté slovo mohlo vést k odplatě dýkou.“ Přátelství mezi Naxi nevzniklo samovolně nebo nahodile, nedalo se koupit dary, ale muselo být získáno. Co se týče náboženství, vybírali si jej podle konkrétní potřeby, což ostatně platí o většině obyvatel Číny – vzniklé „směsi“ z buddhismu, taoismu, konfuciánství a animismu se říká „čínské lidové náboženství“. Nad všemi těmito náboženskými vírami ale Naxi zdědili od nomádských předků hluboce zakořeněnou a neobyčejně praktickou (a navíc velmi současnou) požitkářskou filozofii. Ta učila, že štěstí, o které by měl každý Naxi usilovat, je spousta dobrých polí a sadů, dobytek a koně, prostorný dům, přitažlivá manželka, hodně dětí, sklenic s vínem, hojné sexuální síly a dobré zdraví.

Kult krásné sebevraždy

Peter Goullart, když se chtěl dostat mezi rodinu Naxi, to měl tehdy složitější, ale zase měl více času: „Jeden chlapec měl oteklé oči, tak jsem mu poskytl argyrol,“ vzpomíná ve své knize. Chlapec se jmenoval Wuhan a nakonec jej dokonce pozval na svou svatbu. „Wuhan miloval svou budoucí manželku a ona milovala jej,“ píše Peter. V Naxi manželském systému to bylo velmi vzácné. Jako svobodomyslní, vášniví a nezávislí lidé nesnášeli Naxi manželství podle konfuciánského stylu, kdy se ženich a nevěsta dohodnou rodiči ještě před jejich narozením. Mezi Číňany, kteří byli trénováni tisíce let v poslušnosti, tento systém fungoval, ale Naxi jej řešili buď častým přeskupováním manželských trojúhelníků, anebo sebevraždou.

V celé Asii je sebevražda chápana spíš jako čestný a statečný čin. Také náš průvodce Richard o ní mluvil jako o běžné věci. V jazyce Naxi se tento čin jmenuje yuwoo, což je i květina, a považuje se za vážnou a obřadní ceremonii s jasnými pravidly. Patří k tomu dobré jídlo, dobré oblečení a klidná mysl. Oficiální způsoby, jak ukončit život, nebyly sice předepsané, ale spolehlivá paleta doporučených metod existovala. Nejlepší a nejjistější byl kořen černého aconite vařený v oleji. Jed ochromil hrtan, takže z hrdla nevyšly žádné nežádoucí zvuky. Při obvyklých dvojitých sebevraždách nešťastných milenců černý kořen garantoval jistou smrt obou, zatímco skok z útesu, bodnutí nebo věšení mohl jeden z dvojice nechtíc přežít. Dokonce ani masové sebevraždy až šesti párů nebyly nemožné.

Návrat Nomádů

Příběh nomádů, mezi jejichž poslední potomky Richad a Li patří, je cosi jako slepé rameno lidské civilizace. Nomádi se báli měst a nenáviděli městský způsob života, protože mu nerozuměli. Naopak ale byli srostlí se svými koníky a výborně rozuměli tomu, jak ovládat stádo a jak rychle a účelně zabíjet – a to nejen ovce a skot. Jen tak se snad dá vysvětlit, že pastevci ovcí a dobytka, negramotní, nemytí, necivilizovaní a nekulturní, pod vedením Čingischána koncem dvanáctého století vybudovali největší říši tehdejšího světa, která začínala u Tichého oceánu a zastavila se až u Vídně. Nomádský pokus o světovládu ale zákonitě musel ztroskotat a zdálo se, že nomádi jsou určeni k vyhynutí.

Nyní se však zdá, že pomalu a nenápadně, spíše na poli filozofickém a sociologickém, dochází k jakési renesanci nomádismu. Společenské elity současnosti, jak je popisuje polský sociolog Zygmunt Bauman, jsou založeny na mobilitě a mobilnosti – atributech nomádismu. Mobilní telefon a notebook, soukromé tryskáče, politici, manažeři, sportovci, umělci, ti všichni společně tvoří světovou elitu, která má domov všude a nikde, a jejich životním stylem je být neustále na cestě. Zřejmě to souvisí i s rozpadem neprostupných hranic států a procesem globalizace. Zdaleka to však není jen záležitost elit. Jack Kerouac na toto téma píše: „Představ si miliony lidí po celým světě, s báglama na zádech, jak vandrujou po odlehlejch krajích, stopujou a všem to zvěstujou.“ V otevřeném světě superkapitalismu, kde se již nelze před nebezpečím ukrýt za hradby městského opevnění, tak možná zbývá jediná fungující životní filozofie – nomádské krédo být neustále na koni a ve střehu a odrážet útoky ze všech stran. Drobným detailem k potvrzení této teorie může snad být i fakt, že Richard a Li, potomci nomádských Naxi v jižní Číně, nám při loučení předali s podivnou samozřejmostí svou mailovou adresu.