Minas Gerais – zlaté srdce Brazílie

0
583
Krajina v Minas Gerais | luchqueiroz/123RF.com
Krajina v Minas Gerais | luchqueiroz/123RF.com
Brazílie je svoji rozlohou pátým největším státem na světě, a kdyby Američané nekoupili od Rusů lacino Aljašku, byla by země dokonce ještě větší než USA. Jedním z celé řady důvodů, kvůli kterým se sem vyplatí cestovat, je skvěle zachovalá koloniální architektura.

Závratné klesání do dolu

Některá bývalá portugalská koloniální města jsou dokonce tak zachovalá, že se celá dostala na seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Patří k nim například bývalá prospektorská městečka Ouro Preto (celým jménem Vila Rica do Ouro Preto, čti vila rika du oru pritu) a blízké Mariana. Mezi nimi navíc leží uprostřed subtropického lesa bývalý zlatý důl, jenž byl nedávno znovu otevřen pro turisty. Ovšem jen pro ty, kteří netrpí fobií z uzavřených prostorů a nevyděsí se, když je průvodce posadí na rozvrzaný důlní výtah, obsluhovaný nejstarším parním strojem na území Brazílie. Pochází z roku 1825. Výtah se vzápětí pustí po chatrných kolejničkách závratným klesáním přímo dolů. Návštěvníky čeká prohlídka podzemí dolu asi ve 130metrové hloubce pod povrchem země. Kromě vyrubaných sálů a chodeb, kterých se dodnes zachovalo přes 20 kilometrů, zde uvidí i podzemní jezero s křišťálově čistou, přitom však jedovatou vodou a malou podzemní kapli zasvěcenou patronce horníků a dělostřelců sv. Barbaře. Právě sem vždy vedly první kroky nové sfárající směny horníků a otroků, kteří zde prosili světici, aby se jim v nebezpečném podzemí vyhýbalo nebezpečí a oni znovu mohli spatřit denní světlo. Na závěr prohlídky ukáží průvodci zájemcům, jak se kdysi rýžovalo zlato pomocí zlatokopecké pánve. Kdo má u sebe v přepočtu asi 5 miliónů korun, může si pak po bezpečnostní stránce v absolutně nezabezpečeném stánku se suvenýry koupit nejvzácnější císařské opály z celé Brazílie a vlastně i světa. Kromě nich tu samozřejmě prodávají i spoustu dalších třpytivých a doslova drahých kamínků…

Srdce z černého zlata

O svazovém státu Minas Gerais (čti minaš žerajš) mluví geologové na celém světě s uznáním jako o obrovské učebnici dějin Země. Nerostné bohatství je zde největší v celé Brazílii a těží se zde už přes 300 let. To se samozřejmě odrazilo na podobě části zdejší krajiny. Rostoucí potřeby kolonistů a průmyslu totiž vedly k vykácení obrovských prostor zdejšího pralesa. Na druhou stranu tím aspoň vynikl jedinečný půvab tamních holých kopců, porostlých vysokou travou.

  Mariana byla založena už v roce 1696 a právě z této doby pochází nádherně zachovalý střed městečka.

Je-li tento svazový stát považován za zlaté srdce celé Brazílie, je pak koloniální sídlo Ouro Preto, v českém překladu Černé Zlato (kvůli barvě zlata smíchaného se zde bohatou železnou rudou) považováno za klenot státu Minas.

Pohled na město Ouro Preto v Minas Gerais | ostill/123RF.com
Pohled na město Ouro Preto v Minas Gerais | ostill/123RF.com

Krajina holých kopců, podobající se také trochu našemu Českému středohoří, dodává bíle svítícím domům, třinácti kostelům a chrámům a sedmi kaplím zvláštní genius loci. Navíc ve městě, které ještě na konci 19. století bylo hlavním městem státu Minas, najdeme šest muzeí, z nichž zejména to Hornické na horním konci hlavního náměstí Praca Tiradentes v bývalém guvernérském paláci rozhodně stojí za návštěvu. Zvláště nádherná je pečlivě střežená „místnost pokladů“, ve které se vystavují nejnádhernější drahokamy, nejen místní, ale i z celého světa. Poutník má tak jedinečnou možnost pokochat se na jednom místě kamennou krásou historie celé Země. Vlastence jistě potěší, že některé zdejší exponáty pocházejí i z Československa.

Přímo naproti muzeu, na protější straně náměstí, se tyčí nádherný palác staré radnice Paco municipal, který byl nedávno pečlivě zrekonstruován. Poutník si v něm tak může prohlédnout nejen muzeum, ale i městskou šatlavu.

Velkým zážitkem při návštěvě Ouro Preta je také každodenní trh, pořádaný kousek od centrálního náměstí. Zatímco dopoledne se zde prodávají potraviny, k večeru tu své stánky rozbalí drobní prodavači drahokamů a výrobků z „mýdlového“ kamene. Kouzlo tohoto města ale nezaniká ani v noci. Toulky pod zářícím Jižním křížem, úzkými uličkami s hospůdkami a bary, šlapajícími temperamentní hudbou a přeplněnými věčně veselými lidmi, je oproti naší rezervovanosti vskutku osvěžující zážitek.

Kostel otroků

Při procházce ulicemi Ouro Preta je možné dobře pozorovat proměny portugalské koloniální architektury, která během svého vývoje v Brazílii prošla třemi fázemi. Na počátku 18. století totiž Portugalci stavěli kostely a chrámy, které byly uvnitř velmi bohatě zdobené, často s pozlacenými částmi. Na jejich výzdobu padly desítky a možná i stovky tun otroky pracně vytěženého zlata – například jen na interiér františkánského chrámu v Salvadoru se použila stěží uvěřitelná tuna žlutého prokletí. Naopak zvenku byly v té době chrámy zcela prosté. Další fáze, zhruba do poloviny 18. století, byla ve znamení vrcholného „zdobení“ a zlacení. Exteriéry byly tvořeny bohatým zdobením z brazilského mastku, stropy chrámů byly krásně malovány a oltáře byly stavěny velmi honosně. Poslední, třetí fáze se pak pozná podle skutečně někdy až přeplácené vnitřní výzdoby, zatímco vnější stěny chrámů a kostelů se už opět vracejí ke střízlivé podobě. Toto období končí zhruba kolem roku 1810.

Kostel ve městě Ouro Preto | mariusz-prusaczyk/123RF.com
Kostel ve městě Ouro Preto | mariusz-prusaczyk/123RF.com

Jednou z výjimek v tomto schématu je poměrně prostý kostel svaté Efigenie, který si ze zlata, propašovaného z okolních podzemních zlatých dolů, postavili místní otroci. Ti zlato pro svůj svatostánek pašovali z dolů buďto ve vlastních vykotlaných zubech, nebo pod nehty či vetřené v kůžích koní, kteří v dolech tahali vozíky s těžkými náklady. Kostelík najdeme na výrazném místě na východním konci města, hned pod dominantním kopečkem s velkým křížem. Právě odtud je nejkrásnější pohled na Ouro Preto, sevřené pod okolními horami, které jsou součástí chráněné rezervace, kde lze prý ještě dnes běžně narazit na leoparda a další dravou zvěř.

Kouzlo tropického svítání

Asi nejkrásnějším časem pro výstup ke kříži je hodina před východem Slunce. Zatímco město hluboko pod nohama poutníka ještě v dusné tmě spí a svítí jen několik světel, začíná se daleko na východě zbarvovat nebe pestrou škálou všech barev. Krása tropického svítání v horách je uchvacující: Slunce stoupá zpoza horizontu velmi rychle, a zatímco se okolní příroda začíná probouzet a paprsky olizují svahy okolních hor, zůstává Ouro Preto schoulené v klínu hor ještě několik minut schované ve stínu a pod slabým příklopem jemné mlhy a oparu. Je tu ale ještě jeden rozdíl mezi krásami svítání na kopci Starý kříž a někde v Evropě. Protože se nacházíme na jižní polokouli, Slunce po svém vyhoupnutí nad obzor nestoupá po jižní straně oblohy, ale právě naopak, směrem na sever.

Stejně jako Ouro Preto je i Mariana bývalé prospektorské město.

Právě z kopce Starý kříž (Alto da Cruz) je možné dobře pozorovat nejen koloniální architekturu města z ptačí perspektivy, ale i hory, které ho obepínají ze všech stran. Okolí Ouro Preta bývalo kdysi centrem rozsáhlého území indiánů. Ti uctívali své bohy zejména na hoře Itacolomi, jejíž silueta připomínající vztyčený palec je viditelná ze všech částí města. Je samozřejmé, že si indiáni své kultovní místo chtěli před bílými dobyvateli bránit, a tak než v kraji naplno mohla propuknout zlatá horečka, trápily kraj kolem Ouro Preta tvrdé indiánské války. Ty pak vystřídala četná povstání zlatokopů proti svému vlastnímu králi, takže město zažilo ve své historii i několik hladomorů, při kterých lidé umírali hladem s kapsami nacpanými zlatem, za které si ale nic nemohli koupit.

Guvernérská Mariana plná pověr

Ani ne 20 kilometrů od Ouro Preta leží jeho věčný rival, taktéž staré koloniální město Mariana. Kromě silnice spojuje toto kdysi guvernérské město s Ouro Pretem i stará úzkokolejná trať, vyhledávaná stále více turisty pro svou jízdu v dramatické krajině nad kaňonem řeky.

Mariana byla založena už v roce 1696 a ve své době byla mnohem velkolepější a významnější než její soused. Právě z této doby pochází nádherně zachovalý střed městečka, včetně guvernérského paláce, kde často pobývali i brazilští biskupové. Je určitým paradoxem, že do sklepení paláce pod ubytované církevní papaláše byli zavírání jejich vlastní duchovní, kteří nějakým způsobem zhřešili. Z oken paláce, namířených na dvojici krásných barokních kostelů sv. Františka a Igreja de Nossa Senhora do Carmo, viděl zdejší králův zástupce na pranýř, stojící uprostřed náměstí Jãoa Pinheiro. Ten se dochoval dodnes, včetně ocelových pout.

Zajímavý je i kostel Basilica Menor de São Pedro dos Clerigos v horní části Mariany, odkud se otevírá úžasný pohled na celé město a okolní kopce. I když je kostel téměř 300 let starý, mše se v něm odehrávají teprve asi 15 roků a to ještě velmi zřídka. Podle místní pověsti je totiž prokletý, protože v něm kdysi v 18. století zabila kočka kněze. Domorodci byli v té době velmi pověrčiví, a tak nevěřili tomu, že by jeho smrt způsobilo něco tak miniaturního, jako je kočka, a domnívali se, že kněze má na svědomí ďábel. Pravděpodobně ale mnicha opravdu zabila kočka, jen poněkud větší, možná levhart.

Velkým zážitkem při návštěvě Ouro Preta je každodenní trh, pořádaný kousek od centrálního náměstí. Některé řemeslné výrobky tu přímo vznikají.

Dalším důvodem, proč navštívit toto město, jsou pěkné biskupské a měšťanské domy v ulici kousek pod náměstím. Ta ústí na další prostranství, obklopené hned několika brazilskými restauracemi. Pro ně je typické, že host zaplatí paušální částku (od zhruba v přepočtu 150 až 350 korun podle kategorie podniku) a pak zde může zůstat třeba půl dne a sníst a vypít, co zmůže. Pro totální přecpání zde slouží obří švédské stoly, které se doslova prohýbají pod horami masa, zeleniny, rýže, sýrů, dobrot z manioku a několika druhů polévek. Vše je samozřejmě čerstvé a neustále doplňované.

Marianu založili zlatokopové a tomuto povolání zůstali někteří obyvatelé věrni dodnes, takže poutník může sledovat umění brazilských garimpeiros v jejich táboře pod posledním městským mostem přes řeku Carmo ještě i dnes. Další tábor garimpeiros, hledajících pro změnu ne zlato, ale topasy, je možné si prohlédnout u silnice směrem na São Marco asi 10 kilometrů za Marianou.

Autor: Petr Blahuš – časopis Cestopisy.

Přidat komentář

Please enter your comment!
Please enter your name here