Těžký život pod sopkami
V samém srdci této země, v pohoří Sierra Madre, žijí dosud potomci indiánského kmene Tzutuhil-Maya. Ačkoliv potomků věhlasných a mocných Mayů najdeme v celé zemi statisíce, jsou Tzutuhilové stále něčím výjimeční a stojí za to je navštívit.
K jezeru Atitlán je to z hlavního města sotva tři hodiny drncavou jízdou autobusem. Životní styl zdejších obyvatel se však vzdálil modernímu velkoměstu o mnoho desítek, možná i stovek let. Některé zvyklosti tu přežívají dokonce z doby ještě před příchodem prvních Španělů. Jedním z takových míst je i vesnička Santiago Atitlán, která dala jméno zdejšímu jezeru. Už po staletí právě tady, mezi sopkami San Pedro a Tolimán na jihovýchodním břehu jezera, žijí Tzutuhilové. Malebná krajina uprostřed vulkánů však život svým obyvatelům nijak neulehčuje. Přestože krátery už dávno vyhasly, úctu a respekt mohutné homole vzbuzují neustále. Země je tu sice úrodná, avšak horké klima a snad i zatvrzelost místních vůči moderní technice vyžadují patřičnou fyzickou způsobilost. Ručně, jen s primitivním nářadím, až do výšky bezmála 3000 metrů nad mořem pěstují a sklízí snad všechny základní plodiny. Brambory, kukuřici, fazole, salát, cibuli, rajčata, mrkev, papriku a především kávu.
Rodiny více než početné
Tzutuhilové dodnes dodržují tradiční životní styl, hovoří vlastním jazykem. Také svérázné kroje ihned prozradí, odkud muž či žena pochází. Většina obyvatel však za celý svůj život vesnici neopustí. Manželství uzavírají už v patnácti letech a není žádnou výjimkou porodit dvanáct i více dětí. Starost o ně a o skromnou domácnost je pak celoživotním údělem zdejších žen. Denně, po kolena ve studené vodě, ohnuté pod pálivými slunečními paprsky a s dětmi zabalenými ve vlněných šátcích na zádech, kameny „valchují“ hromady prádla. Muži jsou zemědělci, rybáři a dřevorubci, starají se o úrodu a z hor na zádech den co den snášejí těžká polena.
Maximon si potrpí na doutníky
Ačkoliv se většina Tzutuhilů považuje za katolíky, nemalá část z nich pravidelně uctívá Maximona. Ani dnes nelze jednoznačně objasnit pravdivý původ této modly domorodců. Jde o jakousi směs pohanského idolu a polosvaté bytosti vycházející z křesťanství. Je proto dosud tolerována zdejší katolickou církví. Maximon je zpodobněn do loutky s dřevěnou maskou. Košile, šátky a klobouky se mu pravidelně vyměňují. Potrpí si zvláště na doutníky a nepohrdne ani kapkou tvrdého alkoholu. Na veřejnosti je viděn během Svatého týdne, tedy v době, kdy začíná křesťanské velikonoční období. Je uložen do malé kapličky vedle hlavního kostela a tam setrvá až do Pátku, kdy je vynesen na procesí městem. Pak je „rozložen“, zabalen do rohože a uschován na celý rok v některém z domů ve městě. Tradice se však v posledních letech mění a k Maximonovi přicházejí lidé i v průběhu roku. Budete-li mít štěstí, zdejší děti vás k němu dovedou. Rostoucí příval turistů totiž přiměl zdejší obyvatelé představit svého ochránce, samozřejmě za patřičný poplatek, i okolnímu světu.
Není tedy nijak neobvyklé, že ve stejnou dobu se lidé pravidelně zúčastňují katolických bohoslužeb a současně, jen o pár desítek metrů dál, přicházejí s obětními dárky žádat ústy šamana o pomoc. Prosí o dobrou úrodu, uzdravení nemocných a pomoc při nejrůznějších starostech, které s sebou život přináší. Křesťanství je tak i tady, stejně jako na mnohých místech celé Latinské Ameriky, poznamenáno původními náboženskými rituály.
Autor: Kamila Šimková – časopis Cestopisy.
