Noc na hraničním přechodu z Albánie plyne pomalu až do chvíle, kdy přijíždějí autobusy večerních linek z Tirany. Cestující probouzí z letargického spánku makedonská celnice. Když se s kupičkou pasů po chvíli vrátí, autobus se může vydat na další cestu – dolů k Ochridskému jezeru. Májová noc je chladná a prázdné ulice městečka Struga čekají na nové ráno.
Rybář Satir
Park v Struge je lemovaný bustami básníků. Místních i ruských. První v dlouhé řadě bronzových podobizen patří Majakovskému. Řeka vytékající z jezera Ochrid se valí pod dřevěný most a místní děti ji se zájmem sledují. „Teď má nejvíc vody, na horách taje sníh,“ ukazují na zpěněnou hladinu vodního toku.
Za ohybem zátoky porostlé rákosím leží drobná pláž. Kromě několika důchodců, posedávajících nad partičkou šachu na lavičkách pod nedalekými vrbami, působí pustým dojmem. Jako by zima skončila teprve předevčírem. Satir, drobný milý pán ve středních letech, opravuje svou loď vytaženou na břeh a převrácenou dnem vzhůru.
„Mám tady i šlapadla, ale turistů je tu hlavně na jaře málo,“ stěžuje si. „V Československu jsem kdysi byl,“ říká. „Bylo tam dobře. Jsem rád, když k nám přijdou cizinci – mám rád rozmanitost. Moje matka je například Makedonka, otec Albánec. Ženu mám Řekyni a synova přítelkyně je Polka. Seznámili se, když pracoval v zahraničí. Myslím si, že lidé se dají rozdělit jen na dobré a špatné, na ostatním nezáleží!“ pokračuje v monologu rybář a po chvíli dodá: „Vezmi si šlapadlo, na jak dlouho chceš, kopce jsou z jezera pěkné. Jasně, že zadarmo!“ mrkne a pokračuje v tmelení rezavých prasklin v trupu své třicetileté lodi.
Jezero žijících fosílií
Ochridské jezero patří mezi nejstarší v Evropě. Díky svému stáří, geografi cké izolaci, velikosti, hloubce a nepřetržitým vhodným životním podmínkám se v jeho vodách zachovaly mnohé druhy typické pro tercier, jejichž příbuzné dnes najdeme už jen ve formě fosílií. Mezi ochridské endemity patří kromě množství plochých červů, malých krabů či slimáků známý ochridský pstruh a další endemická ryba: belvice.
„Ochridský pstruh se kdysi lovil ve velkém. Dnes je to zakázané, přesto se v některých restauracích stále prodává jeho maso jako delikatesa. Je dost drahé, porce vyjde přes tisíc dinárů (asi 600 Kč) To, že se u nás loví už jen výjimečně, není nic platné – jezerem prochází hranice a na albánské straně se rybaří bez omezení,“ vysvětluje osud endemických pstruhů rybář Georgi. Jedna z jeho malých loděk slouží občas i jako turistický člun. Když právě není sezóna a cestující je ze slovanské země, stojí půlhodinová plavba v přepočtu necelých dvě stě korun za celý člun.
Břehy jezera jsou na přelomu dubna a května téměř pusté i tady. Výjimkou je víkend po prvním máji, kdy se město Ochrid na několik dní zaplní lidmi z celé Makedonie. Tento víkend se v celé zemi vžil jako čas výletů či posezení u ohně s přáteli. Hotely jsou vyprodané, diskotéky a bary přeplněné a všude se tancuje až do rána. Přes den se hladina jezera zaplní postaršími výletními loděmi. Skupiny řeckých turistů si prohlédnou chrám svatého Jovana Kanejského, ležící na útesu nad jezerem, nebo zajímavý chrám svatého Pantelejmona na vršku nad městem. Skrz skupiny turistů s průvodci se prodírají svatebčané, mladý pár a kouřící fotografové s nápisy „digital foto Miki“ přes celá záda. Místní kavárny zažívají chvíle slávy. Za tři dny bude celé okolí jezera liduprázdné jako předtím a změnu přinesou až letní prázdniny a pálící červencové slunce.
Skopje po zemětřesení
Bílá dodávka s usměvavým makedonským Turkem Tjamem mě unáší přes hory okolo Kičeva a Gostivaru na sever, do makedonského hlavního města. Tjamo je řidič z povolání a měsíčně najezdí po Makedonii i šestnáct tisíc kilometrů. Z platu okolo tři sta eur živí celou rodinu. Přestože většinu svého času tráví na cestách, usmívá se a s osudem je podle vlastních slov spokojený. „Prarodiče ještě turecky mluvili, já už nerozumím ani slovo,“ vyjadřuje se ke své národnosti…
„Naše město na první pohled nevypadá příliš přitažlivě,“ hodnotí často Skopje jeho vlastní obyvatelé. Ti starší z nich nostalgicky vzpomínají na „Staré Skopje“, jak nazývají původní tvář města před 26. červencem 1963. V 5,16 ráno ho tehdy postihlo ničivé zemětřesení, při kterém se zřítila většina budov. Obětí nebylo vzhledem k počtu obyvatel a intenzitu otřesů příliš mnoho – okolo tisícovky. Štěstím pro většinu z nich bylo, že po prvních otřesech stihli opustit domy. Mnozí byli také na letní dovolené mimo Skopje.
Navzdory tomu, že většina města byla postavena nově a množství budov bylo vystavěno moderním stylem zahraničními společnostmi, má staré centrum – čaršija – příjemnou atmosféru. Na rozdíl od turisty opěvovaného Sarajeva, kde je bazar v osmanském stylu jen mrtvou atrakcí, je čaršija v Skopje živou a funkční součástí města. Malé obchůdky, uličky s restauracemi a trhy téměř identické jako ty ve starých centrech tureckých měst jsou tu plné lidí. Odevšad je slyšet pestrou směsici jazyků – makedonštinu, turečtinu, albánštinu i bulharštinu.
Siir se nedá vysvětlit
„My Makedonci jsme dost nekonfliktní. Všechno raději z dálky pozorujeme a kocháme se. Máme pro to výraz – siir, no je dost těžké ho vysvětlit,“ říká Bojan večer ve svém bytě v Skopje. Na vysvětlenou vypráví oblíbenou místní anekdotu:
„Kdysi za časů Jugoslávie koloval takový vtip. Jede vlak plný vajec ze západu na východ. Vidí ho Slovinec a říká si: Dát je tak do inkubátoru, vylíhnou se kuřata, vyrostou, budou nová vajíčka a byznys je na světě! Vlak pokračuje dál a spatří ho Chorvat. Říká si: Dát je tak vylíhnout, počkat a najíst se kuřecího, to by bylo super! Uvidí vlak Srb a říká si: To by byla smaženice! Nakonec se celá souprava dostane do Makedonie. Makedonec sedí zamyšleně na náspu a říká si: Jo, kdyby tak vykolejil, to by byl siir. Seděl bych a díval se, jak mezi rozbitými skořápkami vytékají žloutky na zem!“
Šutka – stát v státě
Červený autobus z centra Skopje se vydává spletí ulic na jeden z okrajů města. Cestu lemují chodníky s pochybným zbožím všeho druhu: postele, lustry, míče, čínská kola, laciná obuv. Každý obchod má ve výkladu jen zboží jediného druhu. Prodavač postelí nabízí jen postele, prodavač ventilátorů zase ventilátory. Po půl hodině jízdy na umakartových sedadlech se na levé straně objeví věznice a novostavby místních bohatých Romů. Čtvrť, která v těchto místech začíná, se nazývá Šutka a romský jazyk je tu oproti makedonskému ofi ciální.
„Lidé z jiných částí Skopje sem občas chodí nakupovat laciné zboží na trh,“ říká Viktorie, mladá makedonská grafi čka žijící v centru půlmilionového města. Místní lidé si cizinců téměř nevšímají a žijí si svůj odlišný, ale spokojený život. Šutka už na první pohled působí nesrovnatelně bohatším dojmem. Lidé tu mají vlastní zděné domy, auta, obchůdky. Vyzdobené jsou však „po jejich“.
„O Šutce existuje dokonce píseň. Zpívá se v ní, že kdyby Krišna věděl, že existuje na zemi ráj, přišel by sem žít. Tím rájem na zemi je, jak jinak, Šutka!“ vypráví mi zajímavý příběh student Gordan, který si také přišel prohlédnout řídce navštěvovanou část svého města.
Nejzajímavější stavbou Šutky je nedokončená mešita. Z pahýlů dvou minaretů trčí železné dráty, vnitřní výzdoba dostavěné části působí směšně.
„Většina makedonských Romů se hlásí k islámu,“ upřesňuje náboženské vyznání komunity Gordan. Městský autobus nás odváží zpět do centra. Při pohledu na jeho interiér by se našinec podivil – na podlaze ani na sedačkách není jediný odpadek. Na písni s Krišnou asi přeci jenom něco bude…
Údolí Matka
Přeplněným autíčkem, které své nejlepší časy zažilo ještě za Jugoslávie, stoupáme úzkými silnicemi do hor ležících jižně od Skopje. Leží zde malebné údolí Matka. Zatopený vápencový kaňon vznikl po vybudování betonové hráze na říčce Treska začátkem minulého století.
„Pod hrází máme areál na vodní sporty. Bývají tu světové soutěže kajaků,“ ukazují místní na čerstvě nabarvené branky pohupující se nad hladinou dravé řeky.
Od mohutné betonové hráze se dá pokračovat už jen pěšky. V údolí stojí „planinarski dom“, taková místní vysokohorská chata. Turistické cesty vedou na okolní hřebeny, skalky po stranách rokliny se využívají jako skálolezecké terény. Trochu výše proti proudu Tresky se nachází zpřístupněná jeskyně a po jezeře se dá plavit na malých motorových člunech. Stojí tu i malý pravoslavný klášter. „Tenhle už je dnes prázdný, ale v mnohých dalších po celé Makedonii dodnes žijí mniši,“ říká Gordan.
Nedělní podvečer zmáčí jarní liják. „Počasí se mění i u nás. Poslední čtyři roky na jaře stále prší. Kdysi by už koncem dubna bylo dávno jasno a třicet stupňů!“ křičí Gordan utíkající kolem hráze zpět do „civilizace“.
Kolik je Makedonií?
Hlavní silnice na jih Makedonie a řeckou hranici vedou údolím řeky Vardar nebo přes Ochrid a Bitolu. Druhá z nich, západnější, prochází kolem Tetova pod horou Popova čapka. Právě na strmých svazích pohoří nad Tetovem se na jaře roku 2001 bojovalo.
„My tomu neříkáme válka, ale konfl ikt,“ tvrdí většina místních obyvatel o tehdejších ozbrojených albánsko-makedonských střetech. Po příměří dohodnutém v červnu téhož roku se situace postupně uklidnila.
„V Tetově není úplně zle, ale raději bych žil v Německu,“ znějí jako naučená fráze slova mnohých lidí z podhorského města s dominantním albánským obyvatelstvem.
Směřujeme dál na jih. Za okny malého auta svítí zasněžené vrcholy pohoří Pelister. V široké kotlině leží Prespanské jezero – výše položené a méně navštěvované z dvojice velkých makedonských jezer.
„Přes vápencový masív Galičice přetékají vody Prespanského jezera do nížeji položeného Ochridského,“ nabízí zajímavou informaci řidič, bývalý kamioňák.
Dvacet kilometrů za Bitolou, druhým největším a téměř ničím nezajímavým městem Makedonie, je hraniční přechod s Řeckem. Na loukách pokrytých močůvkou je slyšet hlasy stovek žab, za hranicí leží malá vesnice Níki. Ulicemi se procházejí toulaví psi a babičky vedoucí stáda krav. Zajímavé přivítání v Evropské unii…
I když – podle názvů států a jejich regionů v této části světa je to jen přechod z Makedonie do řecké Makedonie.
Autor: Peter Hupka – časopis Cestopisy.
