Pět mužů natěsnaných v jednom malém stanu se probouzí do dalšího mrazivého rána. Vlhký a těžký spacák přeci jen alespoň trochu hřeje, a tak se nikomu moc nechce do ranních povinností a dalšího pochodu v ničivém mrazu a vichru. Chvíle strávené nad horkým čajem uvařeným nad zbytky petroleje jsou vzácné. Pak nastává pro všechny utrpení – obouvání do zmrzlých bot, které trvá až půldruhé hodiny. Boty se podobají spíš ledové hroudě než obuvi. Padají nadávky, ale i slova povzbuzení. Pro Oatese je to procedura obzvlášť bolestná. Nasoukat omrzlou nohu do ledového krunýře je neskutečně bolestivé.
Jen Evanse jako by se nic netýkalo. Nikoho si nevšímá, s nikým se nebaví, je pohroužen jen sám do sebe. Tak už to trvá několik dní. Vlastně od onoho osudného pádu do ledové rozsedliny, kdy se ošklivě zranil na hlavě, Evanse pomalu opouštějí síly. A k tomu mu ještě omrzl prst a nos. Všichni na něj musí neustále čekat, jeden s ním musí často zůstávat pozadu a cesta je tak mnohem pomalejší. Nikdo ale Evansovi nic nevyčítá, všechny práce za něj každý bez řečí udělá. Jak dlouho to ale takhle může vydržet? Po včerejších neskutečných třiceti kilometrech, kdy ze sebe vydal nadlidský výkon, vypadá bídně.
Po úmorné každodenní ranní přípravě vyráží pětice mužů do jednotvárné bílé pustiny zdolat dalších 30 kilometrů. Do ramen se zaříznou ostré popruhy těžkých saní, které musí společně táhnout, do obličeje řeže ostrý vítr, oči oslepuje sníh. Krok za krokem přes zmrzlé sněhové jazyky postupují vstříc mlhavé vidině zásobovacího skladu, který pro ně znamená přežití. Zatím je ale daleko. Za sebou mají téměř 800 kilometrů, dva měsíce utrpení, před sebou dalších 700 km. V hlavě se honí myšlenky, v žaludku se ozývá hlad. Ale na jídlo si všichni musí počkat až do večera, kdy se sní jediný příděl jídla na den. Vyčerpaní a zklamaní z porážky se pomalu probíjejí vichřicí vpřed.
Evans dnes ale postupuje opravdu pomalu. Nemůžou na něj tak dlouho čekat.
Zpocené oblečení se brzy mění v ledový krunýř. Scott rozhodne, že se pro něj musí vrátit. Otáčejí své sáně a vydávají se vstříc Evansovi. Pohled, jaký se jim naskytl, však nečekali. Evans klečí na kolenou, bundu i košili rozepnutou, ruce bez rukavic omrzlé a v očích „divoký pohled“. Mluví pomalu a nesmyslně. Pomátl se. Naloží ho na sáně, zabalí do spacáku a pokračují v úmorném a vyčerpávajícím pochodu vstříc dalším zdolaným kilometrům a dnes i co nejrychleji postavenému táboru. Uloží Evanse do stanu a čekají. Dlouhotrvající agónii vystřídá bezvědomí. Nikdo nespí. V noci Evans umírá.
> PROHRANÝ ZÁVOD O JIŽNÍ PÓL.
Roku 1910 vyplul z Londýna Angličan Robert Falcon Scott s cílem dobýt jižní pól. O prvenství soupeřil s výpravou Nora Amundsena. Když na jižní pól 17. ledna 1912 dorazil spolu s Wilsonem, Oatesem, Bowersem a Evansem, našli tam prapor norské výpravy a dopis od Amundsena. Závod o pól prohráli, čekalo je ale 1300 km pochodu zpět – a s blížící se polární zimou to byl závod o život. Zdravotní stav Scottových mužů se horšil, přesto na okraji Bearmorova ledovce nasbírali naprosto nepochopitelně 15 kilogramů kamení, které chtěli dopravit do základního tábora ke zkoumání. S těžším nákladem byla cesta po ledovci ještě náročnější, několikrát zabloudili a Evans dvakrát upadl a těžce si poranil hlavu. 17. února v noci zemřel. Oates trpěl strašlivými bolestmi omrzlých nohou a nemohl už táhnout saně. 16. března byla výprava uvězněna ve stanech prudkou sněhovou bouří. Oates pod jakousi záminkou na chvilku odešel se slovy: „Jdu jen ven a snad tam chvilku zůstanu.“ Nikdy se už nevrátil. Docházel jim petrolej, 18. března si uvařili svůj poslední čaj. Do nejbližšího skladu měli 39 kilometrů. Za dva dny ušli už jen 18 km.
Zbýval jim pouhý den pochodu ke skladišti plnému zásob, pak ale propukla polární bouře a Scott, Wilson a Bowers nemohli vyjít ze stanu. Jejich mrtvá těla našli až za osm měsíců. Wilson a Bowers leželi v zavřených spacácích. Scottův spací pytel byl otevřený a jednou rukou objímal Wilsona. Vedle mrtvých ležel také pytel s 15 kilogramy kamení.
Autor: Radka Vojáčková – časopis Cestopisy.
