Kolik času má Írán?

0
642
Írán na mapě | splendidimages/123RF.com
Írán na mapě | splendidimages/123RF.com
„V Íránu musíme být dřív než Američané!“ Věta, která rozhodla o tom, že se ve dvou vydáme na cestu do země, která jako krásný korálek visí na mediálně známé „ose zla“, vyplývala z vývoje geopolitické situace. Ten naznačoval, že se Írán může pro turistu stát zemí stejně nebezpečnou jako sousední Irák. Setkání s perskou kulturou, pohostinností, lidmi i přírodou bylo v přímém rozporu s tím, jak je tato starobylá země prezentována v českých mainstreemových médiích. Jakmile vstoupíte do země, proděláte krátký boj s vlastními stereotypy. A vítězi budou potomci dávných Peršanů, kteří vás přesvědčí svým přímým, laskavým přístupem.

Krev poutníků

Bylo pár hodin po půlnoci, když jsme nedaleko Perského zálivu, v Bandar Abbásu, opustili vyhřáté kupé. Noční vlak z Teheránu dál pokračoval bez nás a my jsme řešili, jak strávit zbytek první noci v Íránu. Před nádražím stálo několik stanů, na lavičkách pochrupovalo pár jedinců a nic nenaznačovalo, že by se spaním před nádražím měl být problém. Zalehli jsme na karimatky a připojili jsme se k nocležníkům. Jak se později ukázalo, v Íránu se dá spát v městských parcích, na okrajích měst, zkrátka kdekoli. Byla polovina dubna, podle íránského kalendáře byly v plném proudu oslavy Nového roku a spaní kdekoli bylo součástí kempování na počest změny letopočtu. Rožnění kuřat, baklažánů, rajčat a popíjení čaje je pro Íránce ne nepodobným únikem od každodenní reality, jakým bylo české chataření a chalupaření v dobách (ne)reálného socialismu. To přirovnání sedí více, než by se na první pohled zdálo. Díky autoritativnímu režimu, kterému velí, alespoň navenek, prezident Mahmúd Ahmadínedžád, je kempování jedna z nejčastějších volnočasových aktivit Íránců bez ohledu na věk, vzdělání či pohlaví. Vůbec nemusí být ideální počasí, stačí, že je volno a celá rodina vyrazí na první vhodné místo. Přijde vám divné rozložit si minigril a péct kuřecí křidélka na kruhovém objezdu? Íráncům ne. U cesty se rozbalí deky a nikomu nevadí, že valící se kamiony dodávají malým baklažánům poněkud výfukovou příchuť. Prší a je vlezlá, vlhká zima? No a? Je pátek, jde se kempovat. Trocha horkého čaje zimu zažene a grilovaná kuřecí křidýlka stmelí rodinu.

Možná je v tom kus nomádské historie, vždyť Írán je z více než 50 % pouštní zemí a putování se stády bylo v minulosti pro mnohého z předků životním standardem. „Když bylo ukončeno dobývání východního Íránu, byl Alexandr Veliký konfrontován s dvěma lidskými faktory, které měly zásadní vliv na budoucnost jeho impéria. Prvním byla silná místní aristokracie v této části achajmenovské říše a druhým populace nomádů, která po staletí cestovala podél severní a severovýchodní hranice Íránu,“ píše Encyclopaedia Britannica. Nomádi jsou v zemi dodnes, jen už netvoří silnou skupinu. Dokonce to vypadá, že jsou svým způsobem ohroženou menšinou. Oděni do pestrých šatů pořád putují krajem, ale nevypadá to, že by byli vítanými hosty. Nicméně krev dávných poutníků jako by pořád putovala v žilách Íránců. Stačí rozdělat oheň a sednout v rodinném kruhu ke skleničce s čajem. Okamžitě se uvolní, přestanou spěchat a stanou se osobami dávného příběhu. V něm se kdysi jeden z pouštních pastevců potkal s evropským dobrodruhem putujícím krajinami Blízkého východu. Slovo dalo slovo, či možná „posunek dal posunek“ a pastevec ukázal na zajímavou ozdobu na cizincově ruce s otázkou, k čemu ta krásná podivuhodnost slouží. „To ukazuje čas. Je to hodně užitečný přístroj,“ řekl cizinec s pýchou v hlase. Pastevec se rozhlédl po krajině kolem sebe, pasoucích se kozách a na chvíli zrakem spočinul na vycházejícím měsíci. „Vy máte strojek na měření času a my máme čas,“ řekl s úsměvem.

Otázka do pranice

„Opravdu si o nás myslíte, že Íránci jsou teroristé?“ Taková byla druhá nejčastější otázka, kterou nám potomci dávných Peršanů pokládali. První byl samozřejmě dotaz na to, odkud jsme přijeli. Stejně tak se zeptal Alí Réza hned poté, co nás pozval na piknik nad městem. Byl pátek a zatímco se pod námi pomalu nořil historický Isfahán do tmy, kolem nás se piknikově vyžívaly snad stovky rodin. Nastal tradiční páteční čas siesty. Kousek od nás byly klece místního zookoutku, kolem popocházeli prodavači sladkostí, u obrovského parkoviště odchytávali své zákazníky stánkaři i malí prodavači kuřiva (jestlipak se tady někdo pozastavuje nad dětskou prací?) a my jsme Rézovi odpověděli naprosto jednoznačně. „Myslíš, že kdybychom se báli, tak bychom jeli do tvé země, přijali pozvání na piknik, nasedli k tobě do auta a nechali se odvézt někam za město?“ Odpověděl úsměvem a pyšně se rozhlédl po rodině, jaké to má rozumné hosty. „Špatnou image nám dělají politici. Imámové a prezident. Jenže ten je vlastně jen nastrčenou figurkou,“ politicky si zafilozofoval Alí Réza mezi dvěma doušky čaje. Předtím se pořádně rozhlédl, zdali někdo nepovolaný neposlouchá. Poslouchalo jenom jedenáct členů jeho rozvětvené rodiny. Všichni jsme seděli na kobercích a my coby evropští hosté jsme byli neustále pobízeni k dalšímu a dalšímu soustu.

Myšlenky pod šátky

Jedním z nejnápadnějších znaků teokratické společnosti v Íránu nejsou mešity, náboženská a mravnostní policie, ale šátky. „A řekni věřícím ženám, aby cudně klopily zrak a střežily svá pohlaví a nedávaly na odiv své ozdoby kromě těch, jež jsou viditelné. A nechť spustí závoje své na ňadra svá. A nechť ukazují své ozdoby jedině svým manželům nebo otcům nebo tchánům nebo synům nebo synům svých manželů nebo služebníkům, kteří nemají chtíče, anebo chlapcům, kteří nemají pojem o nahotě žen. A nechť nedupou nohama, aby lidé postřehli ozdoby, které skrývají,“ píše se v českém překladu Koránu. Paní a dívky schovávají své vlasy a šíje pod šátky a tmavě zbarvený splývavý hidžáb je tak samozřejmou součástí venkovní garderoby, jako kalhoty pro evropského chlapa. Obchody nabízejí elegantní dámské oblečení a je jasné, že v rámci zákonů nabídky a poptávky se musí prodávat. Ale na ulici vidět není.

„Existuje zákon, který by přikazoval nošení šátků na veřejnosti?“ zeptal jsem se středoškolské profesorky doktorky Bahrami poté, co jsme se v rámci nastupujícího večera a pokračujícího pikniku spolu s ostatními přesunuli k ní do bytu. Zaujalo mě totiž, že všechny ženy okamžitě sundaly šátky a odhalily opravdu krásné vlasy. Místo ní odpověděla asi dvacetiletá Darja. „Vlastně opravdu zákonem to přikázané není, ale sleduje to náboženská policie a mohou za to být tresty. Navíc je to natolik nespolečenské, že si to žádná z nás nedovolí. Tím se vytváří společenská norma, kterou není radno porušovat. Prostě bych vypadala neslušně a navíc bych byla na ulici bez šátku jediná.“ A doktorka Bahrami dodává: „Kdyby si Íránky mohly vybrat, zdali nosit, či nenosit šátky, určitě by většina volila druhou variantu. Vždyť každá žena se ráda pochlubí krásou svých vlasů.“

Obchod s krásou

Íránci jsou na svou perskou minulost nesmírně hrdí a máloco je urazí víc, než když jsou považováni za Araby.

„Těch je u nás sotva 3 %, ale ničí nám naši kulturu,“ tvrdí autobusák Alí, který nás veze z Persepole. Přesto existuje znak, který považují za dědictví z říše Kýra Velikého a trochu se za něj stydí. Mají pocit, že historicky podědili velké či nehezké nosy. Na první pohled to podle množství nosů, které zpevňuje náplast, vypadá, že návštěva „doktora krásy“ je stejně častá jako návštěva zubaře. „Tady bych chtěl dělat plastického chirurga,“ posteskl si kamarád Tonda. „To musí být kšeft!“ Ani neví, jakou má pravdu. Agentura Reuters zveřejnila příběh pětadvacetileté studentky umění, íránské Ziby, která si nechala nejen odoperovat nos, ale i zvětšit poprsí a upravit hýždě. „Íránské ženy jsou stále nezávislejší a platby za lékařskou krásu jsou součástí tohoto procesu,“ říká sociolog Mahtab Sarvari. Plastické operace přestávají být v íránské společnosti tabu. Těžko totiž zakrýváte čerstvě operovaný kus obličeje, kterým se navíc chcete chlubit.

Autor: Topi Pigula – časopis Cestopisy.

Přidat komentář

Please enter your comment!
Please enter your name here