„Canadian Pacific, carry me 3000 miles, Through the valleys and the forests, To the sunshine of her smile…“
V té písni zaznívá vše, co je pro mne v tuto chvíli důležité. Pocit spokojenosti a blaženosti, že jsem mezi kamarády, se kterými jsem v posledních letech prožil kus nezapomenutelného života. Většina z nich před nástupem do práce podřimuje. Paul a Harry usrkávají z polystyrenových kelímků horkou kávu, kterou nestačili vypít při snídani. Cítím volnost z divoké přírody, vysokých hor i prudkých řek vytékajících z ledovců. Slunce se v průrvě mezi horskými velikány konečně vydralo nad obzor a svými paprsky ozářilo čtyřtisícovku Mount Robson.
Nástup na gang
Canadian Pacific Railway, mé prokletí i láska, musela být mým předurčeným životním osudem. Stupněm, který jsem musel překonat, abych se stal mužem, chlapem, člověkem. Abych dokázal milovat i nenávidět, odpouštět i zapomínat. Abych ztvrdnul na těle a změknul v duši. Nekonečné hodiny té nejtvrdší práce, kdy jsem si připadal jako trestanec. Přemítal jsem, jestli je to trest za to, že jsem opustil svou zemi, že jsem opustil slušné místo tam někde za oceánem a vydal se vstříc dřině, dobrodružství a nejistotě.
Začínal jsem jako každý od té nejhorší a nejstupidnější práce. Vytahováním hřebů z pražců crawbarem, metr a půl dlouhým a deset kilo vážícím páčidlem. Vytloukáním a natloukáním kotev, které držely pláty i koleje na svých místech, pětikilovým sledge hammerem. Pokládáním železných plátů pod koleje nebo přípravou hřebů pro zatloukače – kladivobijce, kteří v rychlém rytmu zatloukali stovky a tisíce hřebů do tvrdých pražců. Pozorovat je byl požitek. Bylo to představení s choreografií baletu. Vidět, jak těžkými kladivy na metrové násadě otáčí nad hlavami a z výšky dvou metrů se přesně trefují na hlavičku hřebu. Byli to žongléři práce…
Já prozatím trpěl, odsouzen do role děvečky pro všechno. Poslední z posledních. Věčně v podřepu, věčně s bolavými zády. Neustálé připomínky od mistra i kolegů.
„Tak kde to vázne, seš nějakej pomalej. Počkej, ukážu ti to. Děláš to špatně. Skoč pro to nebo ono!“ Zařekl jsem se, že to musím vydržet. Vydělat peníze, uchytit se. Získat svobodu. Ti, kteří na to neměli, zpravidla do týdne, do deseti dnů odcházeli sami. Nebo jim mistr bez emocí oznámil. „Zítra už nechoď. Nehodíš se mezi nás.“
Trvalo to několik týdnů, než mi dali pokoj, a několik měsíců, než mě vzali mezi sebe. Pak jsem teprve pochopil. Nechtěli mezi sebou kecaly a lidi, na které není spolehnutí. Někoho, kdo by brzdil plynulost práce a dalších dvacet třicet chlapů za ním. Na kolejích se nedá před jíždět. Jeden úkon následuje další a potom další. Napomínání pomalu mizelo a já cítil, že se stávám jedním z nich.
Vytloukání kotev
„Rychle se učíš, děláš pokroky,“ řekl mi Terry. Ind, který dělal mistrovi zástupce. Pracoval na gangu už deset let a měl respekt všech i přes svůj původ, protože na gangu nebyla práce, kterou by nezastal.
Pozoroval jsem svou proměnu. Tvrdá, rutinní dřina se stávala výzvou, něčím, co lze provádět se zaujetím i zálibou. Ignoroval jsem odskakující štěrk a hřeby, přestože jsem měl nohy celé rozbité do krve. Dlaně plné puchýřů začaly mozolnatět a stisk ruky se stával pevným a mužným. Když vydržíš, budeš jeden z nás. Tak zněla výzva. Terry mě přidělil na špici gangu k Francois, quebeckému Kanaďanovi z malé vesničky nedaleko od Montrealu. Měl rád pivo, po práci chodil do hospody a byl věčně nevyspalý. Také byl nejlepší v házení šipek na terč a v barech si tím přivydělával na pití.
Měli jsme za úkol vytloukat z kolejí kotvy. Každý den nás čekal kilometr trati. Prvních několik dní jsem zaostával, po týdnu jsme končili společně, ale jak jsem získával rutinu, začal jsem se mu stále více vzdalovat a po měsíci jsem svůj úsek končil o půl hodiny dřív než on. Potom přišla ta sladká chvíle nicnedělání, než dorazil zbytek dělníků. Lehl jsem si do trávy, dal si cigaretu a díval se do modré oblohy. Ta mi učarovala. V Česku jsem takovou azurovou oblohu nikdy neviděl.
Vytloukání kotev se stalo zábavou a věcí cti. Jeden přesně mířený švih pětikilovým kladivem do malého centimetrového výčnělku, kotva vyskočila z koleje jako šíp z napnuté tětivy a zazvonila o protější kolej. Začal jsem tomu propadat jako vášni, jako milence, jako hazardní hře. Když nastoupili další nováčci a já přešel na jinou práci, byl jsem mrzutý, i když to vlastně ve zdejší hierarchii byl postup.
Kladivobijci
Byl jsem zařazen mezi bijce a zatloukače. My nezkušení jsme mezi tou elitou pracovali samostatně a tak, abychom nepřekáželi. Většinou sto metrů před nimi, a když nás ty „mlátičky“ dohnaly, tak jsme zase o těch sto metrů popošli. Zatlouct dvacet centimetrů dlouhý a dva krát dva centimetry tlustý čtverhranný hřeb s hlavou jako desetikoruna do tvrdého pražce nebyla zrovna jednoduchá záležitost. Nejdřív se musel podržet jednou rukou a druhou dát dva nebo tři údery na uchycení, pak povstat a dát jednu svižnou a především přesnou ránu, aby hřeb zajel aspoň dva centimetry do pražce. Při nepřesné ráně se hřeb buď odchýlil, ohnul nebo odskočil, což bylo i nebezpečné a krvavé šrámy na nohách to jen potvrzovaly. Při dobré ráně se pokračovalo a po šesti až osmi úderech byl hřeb až po hlavičku v pražci. Jenže bijci a zatloukači to dokázali udělat na pět až šest úderů. Po měsíci jsem se mezi ně dostal.
Olympiáda
Začínal jsem si všímat Roberta. Vytáhlého šlachovitého chlapíka z Calgary, který držel titul umělec a velmistr v kladivobijství. Hlava jeho kladiva dosahovala při rozmachu skoro do výšky tří metrů. Švih dolů už nevyžadoval sílu, ale koordinaci pohybu a milimetrovou přesnost. Přesto jsem nikdy neviděl, že by se netrefil. Většinu dne pracoval v mé blízkosti a já pozoroval, že se mnou vnitřně soutěží. Začínal zatloukat vždy ve stejném okamžiku jako já a bylo vidět, že je to pro něho hra a zábava. Pokaždé mě v našem neohlášeném zápolení dokázal porazit. Robert také pracoval sám, protože na něj nikdo neměl a nikdo nechtěl držet jeho vyčerpávající tempo.
Jednoho dne mi Robert nečekaně řekl: „Nechceš to zkusit se mnou?“ Potěšilo mě to, ale na druhé straně jsem se obával, že si utrhnu ostudu.
„Myslíš, že ti budu stačit? Vím, že jsi lepší, a hlavně přesnější.“
„Dejme si den. Když nám to nepůjde, tak toho bez výčitek necháme. Souhlasíš?“ a plácnul mě po rameni.
Popošli jsme pár desítek metrů. Abychom měli klid a všichni na nás nečuměli. Začátek byl těžký. Byl jsem o pár desetin sekundy pomalejší a na Robertovi bylo vidět, že často musí svůj švih zpomalit nebo ho úplně vynechat. Chvílemi se mi zdálo, že ho ta nabídka mrzí. Přesto zarputile bušil dál. Já jsem začal zrychlovat švih a s podivem i přesnost úderů. Za hodinu už náš kladivostroj pracoval jako dobře namazaná mašina. Parta bijců přišla téměř až k nám a po očku nás pozorovali. Robert má parťáka. Byla to událost, která se rozšířila po gangu rychlostí světla. Cítil jsem souhru s člověkem, se kterým jsem si zatím nestihl moc říct. Švih, úder, švih, úder. Přechod k dalšímu pražci. Švih, úder, švih, úder.
V hrudi, duši, mozku jsem cítil ten tlak emocí, který se dral napovrch. Ten pocit fantasticky dělané práce, bez klepání po zádech a zhovadilých projevů uznání. Najednou mi všechny ty žvásty o brigádách socialistické práce, o budování lepších zítřků, které jsem slýchával ještě před rokem, připadaly jako přelud z jiného světa. Uvědomil jsem si, že to, co tady teď děláme, je jen pro radost, je to z hecu, je to něco, co umíme možná nejlépe na celém světě. Vyhrál jsem svou olympiádu. Stal se ze mě mistr, artista, umělec kladivobijec.
Po roce
Postupoval jsem po kariérním žebříčku a už je ze mě operátor II. třídy. Pracuji na stroji, který zatlouká hřeby hydraulicky. Jsme na něm dva, každý pro jednu kolej, a máme pomocníka, který nám podává hřeby do zásobníku. To, co jsme s Robertem dokázali udělat za celý den, tenhle stoj dokáže za hodinu. Odpadla soutěž, opadlo zápolení. Přesto se k tomu v myšlenkách rád vracím.
Trochu to s námi zadrnčelo. Tim sjel ze silnice na polní cestu. Za dvacet minut budeme na místě. Dívám se na spící chlapy, se kterými mě pojí osamělá, namáhavá rachota. Často měsíce nevidí svou rodinu. Jako Clyde z Nového Brunšviku. Má to domů 3000 mil. Zrovna tak daleko, jako se zpívá v té písni. Na jaře přiletí, po sezoně odletí.
Sáhib
Přede mnou na sedačce klimbá Paul. Určitě to není jeho pravé jméno, ale nikdo mu jinak neřekne. Je také Ind jako Terry. Trochu jsme kamarádi. Před půl rokem jsem ho vezl na svatbu. Pozoroval jsem jeho proměnu, když přišel ze sprchy. Z útrob své skříňky vytáhl černé lakýrky, béžové plandavé kalhoty, které stáhnul u kotníků a v pase omotal červeným pruhem látky. Potom přes sváteční bílou košili přetáhl kabátec stejné barvy jako kalhoty. Sroloval své dlouhé černé vlasy do drdolu a zajistil jehlicí. Nakonec vytáhl třímetrový pruh světle modré látky, kterou si začal omotávat kolem hlavy. Za několik okamžiků měl úhledný turban. Docela mě překvapilo, že si upravil i obličej dermacolem a zapudroval póry. Knír přibarvil černou barvou a navoskoval. Namísto chlapíka, kterého jsem znal jen ve špinavých montérkách a s modrou přilbou na hlavě, stál nyní přede mnou sáhib. V neútulném prostředí spacího vagonu s neustlanými postelemi, pohozenými plechovkami a lahvemi od piva, plechovkami od rybiček plnými nedopalků působil nezvykle vznešeně. Co o něm vlastně vím?
„Kdybych tě potkal na ulici, tak bych se ti poklonil,“ poznamenal jsem. Myslel jsem to vážně. Paulovi se v očích na okamžik zajiskřilo, mírně se pousmál a pak se stáhl do sebe. Byl už to jiný člověk.
Frank
Vedle našeho šoféra Tima sedí Frank Tizler. Je to náš mistr, trochu pedant, ale velice slušný člověk. Vysílačku drží neustále u ucha a domlouvá s dispečerem poslední detaily dnešní práce. Na gangu pracuje třicet roků, má už jen pár let do důchodu. Je to Maďar, který po událostech v roce 1956 utekl do Kanady. Stýská se mu po maďarských rovinách, čardáši i guláši.
„To, co tady podávají v restauracích, se nedá jíst. Nemá to vůni, jiskru ani chuť,“ stěžuje si. Vím, co tím myslí. Svíčkovou s knedlíkem si také nemohu v restauraci objednat.
Corvette
Rovněž s Davidem z Calgary jsme dobří přátelé. Nedá na mě dopustit. Nikdo si na něho netroufne. Jeho rozložitá a udělaná postava už při prvním pohledu odradí každého, kdo by si jen náznakem chtěl něco začít. David byl operátorem I. třídy, té nejvyšší kategorie, muž nekonečných prérií a volné mysli. Jeho pýchou byl kultovní sportovní automobil Chevrolet Corvette Stingray z roku 1971. Já byl zelenáč, přivandrovalec se starou fordkou, autem bez invence. Měl jsem však jinou přednost. Neustále jsem fotografoval. Malý kapesní foťáček jsem nosil i v práci v brašničce na opasku.
Jednou mě oslovil. „Hele Joe, nemohl bys mě vyfotit s mou corvettou? Já ti to zaplatím.“
„Nechal jsem si udělat několik 30×40. Nechám je zarámovat a pověsím si je v obýváku. Příští víkend pojedeš se mnou do Calgary. Zvu tě na pivo. Neboj, můžeš přespat u mě.“ Tak jsme se stali přátelé.
Daniel a jeho monstrum
Největší přátelství mě však pojí s Danielem Shaverem, u kterého jsem asi rok bydlel po tom, co jsem se rozešel s Debbie, mou přítelkyní. Žil v Armstrongu, malém městečku uprostřed Britské Kolumbie. Tam se narodil a tam asi umře. Britskou Kolumbii moc nezná. Tedy určitě míň než já. Jednou byl s bratrem v Seattlu v USA a vykládal o tom jako o velkém dobrodružství. Přesto jsme k sobě měli velice blízko. Přišel na gang až po mně. Vlastně se přiřítil v monstru – pick-upu, co můžete občas vidět v bláznivých amerických filmech. Dan byl nemluvný samorost a každé slovo jsem z něho musel páčit. Protože jsem neměl kam jezdit na víkendy, vzal mě k sobě. Jeho rodiče, staří a zdrchaní celoživotní dřinou, měli malou farmu, kde pěstovali koně, nějakou tu krávu a několik dalších zvířat. Byli hrozně chudí. Na jejich farmě se zastavil čas – nedodělaný dům, všude po domě hromady krabic a nářadí, elektrické kabely přitlučené svorkami na trámy. Dvacet let stará televize a jedno obnošené oblečení, které nosíte, dokud se nerozpadne.
Dan měl také ženu, se kterou však nežil už několik let. Jmenovala se Birdie – ptáče. Byla indiánka. Vysoká, hubená. Měla dva velké koníčky. Alkohol a muže. Také billiard hrála velice obstojně. Měli dvě děti, a tak se občas ukázala na farmě. S Danem jsme vypili desítky lahví whisky Canadian Club, protože on nic jiného nepil.
Po několika letech jsem Dana navštívil a zjistil, že u Shaverů se stal americký zázrak. Jeho rodiče vyhráli ve státní loterii milion dolarů. Peníze se rozdělily mezi tři bratry. Práce na farmě se ujal Danův starší bratr John. Buňky na to ale neměl a moc ji nezvelebil. Dan si pořídil nový dům a novou ženu. Tentokrát bělošku a pěkně kulatou. Pořád pracoval na dráze, i když teď přímo v Armstrongu. Peníze se rozkutálely a život šel dál.
Mohutné troubení klaksonu mě vytrhlo z myšlenek. Tim všem spáčům oznamoval, že jsme dorazili na místo.
Po letech jsem se dozvěděl, že Frank Tizler se sice dočkal důchodu, ale několik měsíců nato zemřel. Terry byl usmrcen při řezání koleje projíždějícím vlakem. Neurvalec Tim přerazil Paulovi obě nohy kolejnicí, když se bezohledně otáčel. David se vyboural se svou corvettou a zůstal na kolečkovém křesle. Birdie zemřela na leukemii. Moje bývalá přítelkyně Debbie se vdala a má další holčičku. Vlastně se tak moc nezměnilo. Jen vzpomínky zůstaly. A prázdné lahve od kanadské whisky.
Fantastická Canadian Pacific Railway
> CPR spojuje východ Kanady se západem. Původně vedla trať z Montrealu přes Winnipeg, Calgary do Vancouveru. Nyní spojuje i mnohá další města, včetně značné části USA. Délka trati přes kontinent je 5000 km (cca 3000 mil), celková délka všech tratí CPR je 36 000 km.
> Budování železnice započalo v roce 1881. Začalo se pracovat na mnoha úsecích najednou. Na výstavbě trati pracovalo ve velmi bídných podmínkách i 15 000 čínských „kuli“. Desítky jich při práci zahynuly. Největší obtíže nastaly ve Skalistých horách a kaňonech divokých řek v Britské Kolumbii, nejhorší úsek byl v místě zvaném Kicking Horse Pass, kde trať klesla během 6 km o 350 metrů. Úhel klesání byl často i 4,5 %, a to bylo čtyřnásobně strmější, než se v té době doporučovalo pro stavby železnic. Zde také po zprovoznění tratě docházelo k mnoha neštěstím, kdy plně naložené vlaky nebyly schopny ubrzdit a mnohé skončily v hlubokých kaňonech divokých řek.
> Přes všechny potíže byl již 7. listopadu 1885 Donaldem Smithem, později známým pod titulem Lord Strathcona, zatlučen poslední hřeb na trati CPR. Traduje se, že byl ze zlata.
> Teprve po vybudování spirálových tunelů ve druhé polovině 20. století se situace podstatně zlepšila. Spirálové tunely vytvoří v podzemí celý kruh, ale vjezd a výjezd jsou v rozdílných výškách. Strojvůdce při vyjíždění z tunelu může vidět konec svého vlaku, který do tunelu teprve zajíždí.
> Vlaky mají v průměru 100 vagonů a dosahují celkové délky kolem dvou kilometrů. Bývají na nejstrmějších úsecích posilovány dalšími lokomotivami a většinou do kopce táhne vlak 5–6 lokomotiv.
> V dnešní době spojuje západ s východem jediný vlak přepravující lidi. Nazývá se VIA Rail a slouží především jako turistická atrakce.
Autor: Josef Sloup – časopis Cestopisy.
