Jano Kopka: „Když chceš porazit ostatní, musíš přežít“

653

Pohrává si s hranicemi vlastních možností. Ať je to v Alpách, padesátistupňovém pouštním vedru nebo na nekonečných aljašských pláních. Jan Kopka, jednačtyřicetiletý biker z Jablonce nad Nisou, je ostříleným účastníkem extrémních cyklistických závodů. Když skončil kariéru profesionálního silničního jezdce, učarovala mu horská kola. Jeho prvním extrémním podnikem byl Dolomiten Man před devíti lety. Dnes si bez hledání limitů vlastního těla nedokáže představit život.

Když extrém má jméno

> Dolomiten Man
Extrémní štafetový závod, vytvořený z týmu, v němž vždy jeden překonává část trati: na lodi, padákem, na kole, během. (Jan Kopka se účastnil r. 1996)
> Crocodile Trophy
Australský etapový bikový podnik prašnou, vyprahlou buší za až padesátistupňových veder. Jan Kopka byl první Čech, který ho absolvoval: „Je to extrémně těžký čtrnáctidenní závod přes Austrálii. Celková délka je asi 2120 km (etapy průměrně 170 km). Jede se systém start – cíl každý den. Do cíle přivezou věci a dostaneš snídani i večeři a je tam pořád někdo, kdo ti může pomoct. Je to především extrémní fyzická zátěž, ne tak psychická. V první půlce jsem měl technické problémy, protože mi džípem přejeli kolo a zlomili ho. Já jsem se pak potácel na nějakých rezervách, obyčejných kolech. Skončil jsem nakonec čtvrtý v profesionální konkurenci, i když jsem v tu dobu jezdil už jako hobby jezdec. Byl to úspěch. Sponzoři mi začli víc věřit. Není snadné sehnat peníze, ale už aspoň vědí, kdo jsem.“ (říjen 2000)
> MTB závod Transalp Challenge
Extrémní závod v Alpách s celkovým převýšením více než 20 kilometrů. „Je to osmidenní, osmietapový závod z Německa do Itálie, přes Alpy. Celkem 700 km. Když se dojede do cíle, jsou tam připravené věci, lze se tam najíst, jsme v civilizaci.“ (červenec 2001)
> Iditarod Trail Invitational
Jedna z mnoha verzí přejezdu zamrzlou Aljaškou. Ultramaraton, v němž účastníci překonávají trasu jen přičiněním vlastních sil: na kole, pěšky nebo na lyžích. Tento závod byl původně (a je to jeho doména i dodnes) vznikl jako klání psích spřežení. Soutěži se u cyklistů přezdívá Iditabike. (únor 2003)
> The Great Divide Race
Extrémní závod na biku bez podpory. 4000 kilometrů z Kanady do Mexika Skalistými horami. (červen/ červenec 2004)

Nad propozicemi závodů, které máš za sebou, zůstává rozum stát. Nabízí se jediná otázka – proč vůbec jít do tak šíleného rizika?

Je to únik ze stereotypu, z civilizace civilizace, kde žijeme v nadbytku, kolotoči a stresu. Na jedný straně musíš vydělávat víc a víc peněz, a na druhý straně víc a víc platíš. Já z toho potřebuju čas od času utýct.

Každý závod mě hrozně moc lidsky obohatí. Potkávám lidi, jejich životní příběhy, a každý z nich mi má co říct, od každého si můžu „vytáhnout“ něco pozitivního. Také je krásné poznávat přírodu, chápat její zákonitosti a uvědomovat si její moc.

Zatím každý závod mě něčím překvapil, posunul mě blíž k přírodě, blíž k sobě. Ať je to Crocodile Trophy, ať je to Aljaška, ať je to „z Kanady do Mexika“. Zjišťuji, co organismus dokáže vydržet a jak velkou roli hraje fyzička a především psychika. Když věříš tomu, co děláš, jsi tím posedlý, dokážeš v sobě stále nacházet rezervy a je jich často víc, než bys čekal.

Jaké jsou pak tvé návraty domů?

Závody mě posouvají dál od lidí. Nerozumím tomu, proč dělají tohle a proč žijou takhle, když to, co je pro život důležité, je tady zadarmo, a měli bychom si toho vážit.

Bereme jako samozřejmost, že přijdem domů, otočíme knoflíkem a je teplo, cvaknem a je světlo, kdykoliv se můžem napít vody z vodovodu. Kdežto v přírodě bojuješ, abys to světlo měl, abys viděl, aby ses zahřál a neumrznul. Civilizace nás nutí hnát se za něčím neskutečným: větší barák, silnější auto. Při těch cestách si uvědomíš, jaké jsou to malichernosti, a že honbou za nimi ztácíš život.

Na kontě máš mnoho extrémních závodů. Který je podle tebe ten nejextrémnější?

Aljaška – psychicky nejtěžší závod, co jsem kdy jel. Trať je něco jako stará zlatokopecká cesta, vede z jedné strany Aljašky na druhou. Tam jsi úplně sám. Můžeš jít 200 km z jedné vesnice do druhé, tlačíš kolo a může ti to trvat třeba 14 dní. Jede se v zimě, teploty jsou většinou od minus deseti níž. Já tam zažil minus pětatřicet, to vyřadí člověka z provozu. Nemusí ti být ani zima, stačí, když ti zkřehnou prsty. Mně omrzly v prstech nervy. Neodemkneš zámek, nic, prolomí se ti prsty. Po návratu se to lepší, odmrzlé nervy dorůstají tak milimetr za měsíc…

Navíc, protože byl špatný sníh, jsme jeli trasu, kterou neznali ani pořadatelé. Mapy těchto oblastí neexistují. Máš sice kompas, ale nesmíš sejít z vytyčené cesty, nebo tě nikdo nenajde. Když zapadneš, musíš zůstat na místě a čekat, jestli někdy někdo pojede kolem a projede ti cestu, nebo ti tam odsud pomůže.

Tady se asi stírá takové to „klasické“ závodění…

Je to závod, při kterém musíš počítat s tím, že když chceš porazit ostatní, musíš přežít. Musíš dělat správná rozhodnutí. Špatné rozhodnutí znamená ztratit závod a můžeš tam ztratit i život. Musíš se vykašlat na to, co dělají ostatní, a rozhodovat se podle sebe. Já jsem si nenesl třeba vařič, což byla chyba. Když špatně zacházíš s vodou, tak ti zmrzne a už ji nerozvaříš a končíš kvůli vodě, přestože je kolem plno sněhu.

Fyzicky je to hodně náročný, ale je to jiný. Nemáš etapu, že jedeš 150 km na doraz. Naopak, ty nesmíš nikdy na doraz, ale musíš mít takové tempo, abys jel třeba dva tři dny v kuse a nemusel sis lehnout. Abys byl schopný dostat se do vesničky a tam někde se vyspat. Nevíš, jestli hlásí blizardy, sněžení, oteplení nebo další problém. Může popraskat led a převalit se přes ně voda z řek a nedostaneš se dál ani zpátky.

Nevozíš s sebou satelitní telefon nebo GPS?

Na Aljašce to ani moc nefunguje. Ve chvíli, kdy tam jsou baterky, tak to zmrzne. Jinak GPS tam někdo měl, ale všechno musíš mít na těle, i baterky třeba od čelovky. Taky vodu, aby ti nezmrzla. Přes to máš teprve trika a bundy.

Aljašku jsi však nakonec nedokončil. Jak to bylo?

Přišly oblevy a my jsme právě byli na Yukon River. Mít trasu po téhle řece neznamená jít po ledu. Tam je normálně nasněženo, jdeš po planině často několik mil široké, a tam je přesná cesta, které se musíš držet. Jenže ta najednou zmizela a pod sněhem přes led se začala přelévat voda. Já jsem se v té době pohyboval na druhém třetím místě. Nevěděli jsme to přesně. Ve chvíli, kdy já jsem spal někde v lese, tak mě minul ten druhý a naopak. Byl jsem uvězněný několik dní v opuštěném srubu někde na Yukonu. Sešlo se nás tam časem víc. Nebylo jak se tam odtaď dostat. Nakonec nás tam našli Eskymáci a dostali zpátky do asi 100 km vzdálený vesničky.

Uvažovalo se, že bude závod kvůli počasí zastaven. Čekali jsme čtyři dny na lepší počasí a nakonec jsme spolu s Mikem Madnem odletěli malým letadýlkem do Fairbanks a odtamtud vyrazili opět na kolech asi 800 km zpět do Anchorage. Den nato se změnilo počasí, z plus pěti stupňů teplota spadla na minus pětatřicet a závod se znovu rozjel. Smůla.

Jak dlouho závod asi trvá? Kolik lidí ho jezdí?

Jezdí to kolem čtyřiceti padesáti lidí, padesátka je limit. Závod buď chceš dojet co nejlépe, nebo jedeš expedičně: máš všechny věci a jedeš na jistotu, abys to v těch pustinách přežil. Pak jsou rozdíly třeba měsíc i víc mezi prvním a posledním. Takže já jsem byl už tři týdny v Česku a některý byli ještě na trase.

Na kratší, šestisetkilometrový trase je teď nový rekord z letoška: 3 dny a asi 8 hodin. Obrovský vliv na to má počasí. Jsou ročníky, kdy tomu prvnímu to trvá 14 dní. Ale kupodivu to neznamená, že jel pomaleji nebo že to bylo lehčí. Spíš naopak. Je důležité, jestli jsi po těch cestách schopný jezdit na kole, nebo jestli víc tlačíš. Na třikrát delší trase je nejrychlejší čas kolem jedenadvaceti dnů. Jednotlivé ročníky jsou nesouměřitelné.

Delší z aljašských tras má 1800 kilometrů, ale pořád to není nejdelší závod, který jsi absolvoval. Great Divide Race, na kterém jsi skončil třetí, měří rovné čtyři tisíce. Dá se na to vůbec nějak připravit?

I když jsem v minulosti jako profesionál trénoval, nikdy jsem za měsíc nenajel víc jak 4000 km, moje maximum bylo kolem 2800 km. Nevěřil jsem, že bych mohl na horském naloženém kole v terénu Skalistých hor najet 4000 km za dvacet dnů, to je moc krátká doba. Ale jde to. Akorát trpí pohybové ústrojí. Jedeš 18 hodin denně, spíš maximálně pět hodin. Nedáváš tělu šanci regenerovat.

Jaká rizika takový závod nese?

Je dlouhej a jsi sám. Nehrozí, že umrzneš, hrozí, že tě sežere zvíře. Na Aljašce vlci nenapadaj, medvědi většinou spí a lední medvědi jsou víc na severu, maximálně se může stát, že tě rozdupe nějaký rozzuřený los. Kdežto tady jsou zvířata v plné pohotovosti a není to žádná sranda. Taky hrozí, že zabloudíš v poušti nebo tě tam přepadne bouřka. Nesmíš se ztratit, musíš vědět, kde jsi, a nesmíš si rozbít kolo. Ale zase na druhou stranu během jednoho dne jsi většinou schopný se dostat k lidem, nebo na nějakou silnici. Na Aljašce, tam když máš problém, tak se nedostaneš pryč třeba týden amusíš si pomoct sám.

Jakým způsobem se naviguje? GPS se přeci používat nesmí.

Trasa je sice nakreslená, ale ty nevíš, jakými souřadnicemi vede. Je velice primitivní, je tam pouze to, co uznal tvořitel trasy za vhodné, nejsou tam souřadnice, kopce, kóty nadmořských výšek, to, co je mimo trasu, tam není už vůbec, včetně cest. To, podle čeho se hlavně orientuješ, je itinerář a slovní popis trati rozpitvaný na desetiny mil. Je velice těžký podle toho držet trasu. Když zabloudíš, dostaneš se mimo popsanou trasu a je téměř nemožný se znovu najít, nevíš vůbec, kde jseš. Když jsem zabloudil, tak jsem kolikrát používal kompas, abych vůbec určil aspoň směr, kterým se vydat.

Co rozhoduje o vítězství?

Spousta věcí. Ty závodíš pořád. I když spíš, závodíš, když balíš věci, závodíš, když nakupuješ nebo jíš, závodíš. Kdo při jakýkoli činnosti ušetří víc času, je na tom líp. Komu stačí míň spánku, má výhodu. Je to o fyzičce i o tom, jak jsi psychicky zdatný, jak jsi schopný rychle regenerovat, jak si schopný se orientovat. Není to orienťák, ale musíš uvažovat logicky a rozumně. Důležitá je znalost americké angličtiny, vše je anglicky.

Pořád se bavíme o tom, že na těchto závodech jde víceméně o to, jak přežít. Stane se, že to někdo nepřežije?

Na Crocodile Trophy málem zemřel jeden ze závodníků na dehydrataci. Měl štěstí, stalo se to zrovna v části, kde byl signál pro satelitní telefon. Na závodech v Aljašce zatím nikdo nezahynul. A sami pořadatelé tvrdí, že je to s podivem. Všichni se dostali tam, kam měli. Oni tam taky neberou lidi, kteří nemají zkušenosti. Na závodech, kde jsem byl, se nestalo, že by někdo někde zůstal..

Máš přítelkyni a dvě děti. Pro ně je to asi taky hodně velký stres…

Je to daleko těžší pro ty, co doma čekají, jestli to vyjde nebo ne, než pro mě, který běh věcí přímo ovlivňuje. Nechtěl bych sedět doma a nevědět, kde člověk, kterého mám rád, je, a čekat, jestli za 2 za 3 dny za týden zazvoní telefon a on se ozve, že je vše v pořádku. Přítelkyně má obrovský strach, když někde jsem, ale na druhou stranu u ní mám docela pochopení. Ona je taky cyklistka, je spíš takový přírodní typ. Vím, že mi hodně závidí a že by chtěla dělat to samý.

Věříš si, že se k nim vždycky dokážete vrátit?

Je takové heslo, které se mi už hodněkrát vybavilo: „Nevěřte na zázraky, spoléhejte na ně.“ To je věc, která v hodně chvílích zafungovala, ne že bych se nesnažil minimalizovat riziko. Musíš být vždycky co nejlíp připraven. Ale nikdy se nepřipravíš na sto procent a většinou ani nevím dopředu, do čeho jdu. Vždy tě příroda a osud mohou překvapit a překvapí. Vždy mám pocit, že je nade mnou anděl, který dohlíží, aby vše dopadlo dobře. Ne že bych do toho šel lehkomyslně, ale nejezdím do závodů s tím, že bych tam chtěl nebo měl zůstat. Vždy věřím tomu, že se vrátím.

Autor: časopis Cestopisy.

Předchozí článekOlda Štos: „Muž z podzemí!“
Další článekKdyž hoří na moři