Když euforii vystřídá deprese
V místnosti s vysokými stropy, která byla původně chemickou laboratoří a nejde ji vytopit, bydlí pětičlenná rodina Taro Dalakišvili. Pocházejí z Jižní Osetie, odkud narychlo utekli v srpnu. Kolem nich vybuchovaly bomby, pak se jim nakonec podařilo proklouznout z území nikoho. Euforie z toho, že si zachránili životy, však postupně přešla do hluboké deprese. Studené a deštivé hlavní město Tbilisi, nulová šance najít práci a k tomu stále se vracející obrázky válečných zážitků.
„Skoro každý druhý má z toho, co zažili, nějaké psychické problémy, přitom drtivá většina ani neví, že by jim někdo vůbec mohl pomoci,“ říká psycholog Mindia Gudušauri, který s uprchlíky začal před nedávnem pracovat. Teď v rohu místnosti rozmlouvá s Taro Dalakišvili, zítra si zdejší obyvatele rozdělí do skupinek po pěti a budou s nimi vést skupinovou terapii.
Česká pomoc
Gudušauri pracuje v rámci projektu psychosociální asistence lidem postiženým válečným konfl iktem v Gruzii. Projekt fi nancuje české ministerstvo zahraničí a organizaci má na starosti společnost Člověk v tísni. Podařilo se vyškolit osm týmů složených z místních odborníků. V každém týmu působí psycholog nebo sociální pracovník, lékař jako odborník na psychosomatické problémy a čtyřčlennou sestavu doplňují studenti psychologie, kteří při práci s uprchlíky sbírají zkušenosti pro budoucí praxi. Jedna taková skupina má na starosti tři uprchlická centra, všechny dohromady celkem devatenáct, což představuje pomoc pro zhruba 600 lidí. Dva týmy pak pracují ve dvou vesnicích v takzvané nárazníkové zóně těsně u hranic s Jižní Osetií, kde žije dalších asi 800 obyvatel.
Aby život byl k žití…
Týmy mají na starosti také řešení situací, které lidé v uprchlických centrech zvládat nestačí. Třeba případ mladíka, kterého rabující banda přivázala na čtyři hodiny ke stromu a vyhrožovala mu zastřelením – dva týdny pak bezcílně bloudil po lesích. Psychologovi trvalo několik dnů, než ho přesvědčil, že je třeba se léčit. Díky tomu teď lépe spí a začíná se vracet do normálního života. Nebo kauzu těhotné ženy se dvěma maličkými dětmi, jejíž muž se kvůli banální záležitosti dostal do vazby a hrozí mu až sedm let vězení (Gruzie zavedla v rámci „utužení pořádku“ drakonické tresty za banální přečiny). Sociální pracovníci se snaží zajistit ženě dobrého advokáta a shánějí informace o všech krocích, které je teď třeba podniknout. Častá je také například asistence při běhání po úřadech a získávání dokladů.
Součástí projektu je i materiální pomoc, soustředěná na přípravu center na zimu i pokrytí takových potřeb, které se do centrálně plánovaných distribucí velkých organizací nevejdou. „Máme tu třeba staré lidí, kteří opustili domovy jen tak bez ničeho a teď potřebují příruční přístroje na měření tlaku. Nejsou drahé, ale oni si je dovolit nemůžou,“ říká Gudušauri. Mimo to jde o ohřívače pitné vody, nutné opravy místností tak, aby se v nich vůbec dalo existovat, nebo sportovní potřeby pro děti. Nejmladší generaci věnují týmy zvláštní pozornost, a to nejen kvůli tomu, že mezi psychology je mnoho specialistů na práci s dětmi. Podařilo se také zorganizovat tábor pro 35 dětí uprchlíků z Jižní Osetie. V černomořském letovisku Ureki se psychologové a další dobrovolníci potýkali s traumatickými zážitky, které si děti přinesly z válečného konfliktu.
Nárazníková zóna
Dva týmy působí ve vesnici Zemo Nikosi a Zemo Kviti hluboko v takzvané nárazníkové zóně, doslova pár metrů od sice neofi ciální, ale místními obyvateli důsledně respektované hranice Jižní Osetie. „Obešli jsme dům od domu, zaklepali na víc než sto padesát dveří a myslím, že teď se na nás už dívají jinak, než když jsme poprvé přijeli a stáli bezmocně na návsi,“ říká sociální pracovník David Vanišvili. Na místní populaci se podle něj podepsaly zážitky z několika týdnů, kdy se bojovalo o nedaleké Cchinvali a panovalo tu bezvládí. V opuštěných vesnicích zůstali ti z nejstarší generace, kteří si potřebují vypovídat své zážitky, pro ty nejmladší tým naopak začal rekonstruovat školní tělocvičnu, poškozenou během válečného konfliktu. Život je třeba vrátit do normálních kolejí…
Autor: Tomáš Vlach – časopis Cestopisy.
